20.4.2019 | Svátek má Marcela


BTW: Když prší

30.10.2006

Mokré ráno, déšť šumí v okapech, kapky klepou na střechu jako prsty netrpělivého hudebníka. Listy na stromech se klopí pod proudy vody, kaluže odrážejí světlo pouličních lamp. Voda stojí v trávnících, pěšiny jsou plné bláta. Kola aut rozstřikují vodu, sviš svuš stěračů by uspávalo, kdyby se člověk nemusel soustředit na cestu. Tma a déšť, déšť a tma. Sakra, vůbec nic nevidím!

Prší už třetí den. Mraky střídají všechny odstíny šedé, mokrá zem ostře voní a od moře jde chlad. Listí září barvami, ale je ho stále míň. Studené pařáty větru prohrabují koruny stromů a studí za krkem. Přestože psi jsou obvykle k nečasu nevšímaví, i oni se nevrle otřepávají, když jim voda teče po čumáku. Uši mají sklopené, oči přivřené a jejich nadšení pro stopy křižující les brzy po odchodu ze sucha a tepla domku mizí. Paničko, nemůžeš udělat něco s tím pitomým počasím?

Jo, miláčkové, kdybych mohla, tak ten kohoutek už dávno zavřu! Schovaná pod kapucou si pochmurně představuji celý ten nekonečný očistný rituál. Otřít, nechat aspoň trochu uschnout, vykartáčovat. A celou dobu poslouchat buď nevrlé bručení nebo kvílení chlupatého špinavce, který chce do obýváku okamžitě a ani o chvilku později. Čtyřikrát denně! A aby toho nebylo málo, musím se dnes aspoň na chvilku proměnit v dámu.

A to nebude lehké. Téměř stoprocentní vlhkost vzduchu je sice možná dobrá na pleť, ale mně maří jakoukoliv snahu o slušný účes. Vlasy mám věčně zkroucené do zamotaných kudrlinek, takže vypadám jako pudl, o něhož panička nedbá. Zarputilá práce s kulatým kartáčem a fénem zaručí v tomto počasí výsledek maximálně na dvě-tři hodiny. Mokrý štěrk nesvědčí ani lodičkám, ani tenounkým silonkám. Snaha usednout v dlouhém kabátě do auta připomíná artistický výkon, jinak není možné se vyhnout zabláceným prahům. Velká kapuca mého pláště je sice báječně praktická, ale jak ji nacpat za opěrku u sedadla řidiče? Sundávat kabát před jízdou v tomhle lijáku? Vyloučeno.

Ještě setřít z předního skla vrstvu březového a javorového listí a můžu se vydat na cestu. Kam? No přece na oslavu. Na české ambasádě v Oslu se koná recepce k uctění státního svátku - kolik jen významů má osmadvacátý říjen? Zatímco se snažím zařadit do kolony aut plazících se směrem k hlavnímu městu, trošku o tom přemýšlím. Proč vlastně jsou Češi tak málo hrdí na svou zem? Když jsem lidem ve svém okolí postupně oznamovala, že se stěhuji do Norska, zaslechla jsem mockrát: "Buď ráda, že jedeš pryč. Co tady!" nebo ještě hůř - "Všude to je lepší, než tady!"

Nepopírám, že je Norsko moc krásná, čistá a vstřícná zem. Projela jsem i spoustu dalších zemí, které byly vesměs krásné, většinou vstřícné a někdy i čisté. A lepší než naše zem? To nevím. Ano, po dlouhých čtyřicet let byla krása naší země, její svoboda i možnosti krutě potlačeny a spousta lidí musela odejít, pokud si chtěla zachovat svobodu a důstojnost. Z té doby zbylo hodně hořkosti, nechuť k vyvěšování státních vlajek a hluboká skepse pokud jde o velké řeči.

Krokem jsem se ploužila po dálnici do Osla a dívala se kolem sebe. Jak mi to připomínalo pražskou Jižní spojku ve špičce! Jen kamiony tu skoro nejsou. Aby ne - Norsko rozhodně není tranzitní zemí, jako je ta naše. Je to jen malý národ na severní výspě Evropy. Norů není ani pět milionů a stejně jako my, i oni měli po uplynulá staletí potíže se sousedy. Věčně vězeli v uniích, které jim nadiktoval někdo jiný, většinou silnější a bohatší Dánsko nebo Švédsko.

Samostatní jsou od roku 1905 a zjevně je to stále těší - u spousty domů totiž můžete vidět vyvěšenou norskou státní vlajku. Takovou tu historickou, ten protáhlý trojúhelník, která tolik připomíná koráby brázdící neklidná moře. Tak mě napadlo - kdo by si u nás vyvěsil dobrovolně na dům naši státní vlajku? A co by si o něm asi mysleli jeho sousedé? Matně si vzpomenu na jarní pobyt na Madeiře. Panečku, Portugalci také měli vlajky úplně všude! No je fakt, že zrovna probíhalo mistrovství ve fotbalu...

Odbočuji z dálnice na Bygdoy a najíždím do správné ulice. Kdo ví, jak to bude na našem velvyslanectví vypadat? Já to zatím znala z té opačné strany - Martin byl jako zástupce norské firmy zván na podobné akce na norské velvyslanectví v Praze a já jsem mu většinou dělala "choť". Pousměji se sama pro sebe, když si vzpomenu na oslavu norského "dne ústavy". Mnohé dámy přišly v norských národních krojích a musím říct, že to bylo opravdu hezké a osvěžující - mezi uniformitou šatů určených pro "čaj o páté". Zasmála jsem se. Tedy rozhodně nečekám nikoho v českém kroji, ale stejně - jaká tam asi bude nálada? Martin je nemocný, tentokrát to budu muset zvládnout sama.

Jo jo, to se jeden toulá v myšlenkách a nedává pozor. Špatné zařazení do pruhu a ejhle, jedu kam nemám. No nic, počkám na nějakou ulici odbočující vlevo a vrátím se. Odsunu myšlenky a dávám pozor. Moc mi to nevyšlo, na hlavní jsem se vrátila moc pozdě a odbočku k velvyslanectví jsem přejela. Díky bohu za kruhové objezdy! Jen by tu nemuselo být tak hrozně moc aut. Dávám stěrače na vyšší rychlost, abych dokázala číst názvy ulic. Co vlastně dělám u norské státní knihovny?

Druhý pokus byl úspěšný a dojíždím před budovu našeho velvyslanectví. Déšť malinko zeslábl a zázraky pokračují - nacházím místo k parkování sotva sto metrů od budovy. Jsem optimista a neberu si deštník. Vždyť je to kousek! (Nesnáším deštníky). Podpatky lodiček klapou po mokrém chodníku a já s potěšením sleduji plamínky dvou velkých svící, které statečně vzdorují hnusnému počasí. Svíce a otevřená brána vypadají pohostinně, s nezvyklým potěšením sleduji zmoklou českou vlajku. Ale sarkasmus rychle vítězí a můj druhý hlas se mi posmívá - vždyť jsi tu teprve tři týdny! Co budeš dělat za půl roku?

Vila je celá bílá, nevelká, ale elegantní. Zdvořilý pozdrav velvyslance u dveří - prima zaslechnout něco jiného než to zdejší "Hei!". Ne děkuji, jsem tu autem. Ano, džus je to pravé (ach jo). Pomaličku se vmísím mezi lidi, nikoho tu neznám. Moc mě to netrápí, jsem na tyto situace zvyklá - ne na každé tiskovce sejde parta "našich", tedy technologických novinářů, takže si prostě musím nějak poradit. Úryvky hovorů, lidé si mě všímají. Neznámá. Nová? Většina z nich se s někým zná, ten se zná zase s oním, takže nakonec se nějak znají skoro všichni. Jsou tu vidět zhruba dvě skupiny lidí - starší generace "osmašedesátníků" a "mladí", tedy ti, kdo přišli do Norska za prací v posledních patnácti letech.

Dávám se do hovoru s různými lidmi. Jsou to ale osudy! Zaujala mě paní, která byla kdysi Češkou v Jižní Africe, aby se posléze přistěhovala za manželem do Norska. S rakouským pasem. Oči se jí smály, když mi vykládala o všelijakých peripetiích, kterými tu prošla, i když bylo jasné, že vždycky jí do smíchu nebylo. Ano, zdejší lidé jsou opravdu uzavření, ale pokud tu mám dítě ve škole a psy, určitě se s někým nakonec seznámím. No, ona měla nejdřív velké problémy, ale její nynější muž patří do skupiny bezvadných lidí, takže se rozhodně osamělá necítí. Ne, je tu teprve podruhé. Předtím měla rakouský pas a chodila tam. Taky to bylo prima! Jak je ten svět najednou malý, Evropané jsou sousedé z jednoho dvorku, ti ostatní z celého světa jako by byli jen ze sousedních ulic.

Za chvíli doráží JanaBa s manželem a okamžitě je mi veseleji. Jana se rozhlíží a chutě mě představuje svým známým. Paní z památkového úřadu, spisovatel, architekt, další vlídná tvář, jen vybavit jméno si už nedokážu. Jak jste tu dlouho? Kde bydlíte? Odpovídám, povídáme si. Ne, vysvětluji, za naším příchodem do Norska není nic zvláštního. Neutíkáme před nepříznivým osudem, ani si neplníme životní sen. Prostě tu má Martin práci. Ano, moc se mi tu líbí. Pár lidí mě ujišťuje, že takhle hnusně tu obvykle nebývá, ale na sníh asi dlouho čekat nebudeme. Jo, dřív tu bývaly zimy! Jen dnes nikdo neví. Prý bude zase zima tuhá a dlouhá. Nebo nebude - každý čerpá informace odjinud.

Čas se nachýlil, bude třeba odejít. Těší mě, ráda jsem vás poznala. Nashledanou... Zamysleli jste se někdy nad tím, jak hezky se loučíme? Jdu s JanouBa k jejich autu. Má pro mě ofocenou učebnici norštiny - skripta z filosofické fakulty z osmašedesátého. (Lidi, to je naprosto skvělá učebnice! Ale obavy vzbuzují ty čtyři strany věnované základní výslovnosti...:)) Ujistím je, že mám auto kousek odsud. Ne, nepotřebuji svézt. Už zase leje, v kapuci vypadám jako mnich ukrytý v kápi. Kolem projíždí policejní auto. Pomaličku jede vedle mně. Podpatky klapou, světlo lamp se zrcadlí na mokrém chodníku. Policajti usuzují, že jsem neškodná a odjíždějí. Moje auto poslušně čeká, liják zase sílí.

Stěrače se míhají, mám pocit, že nic nevidím. Vzpomínám si, jak jsem s úsměvem ujišťovala Janu, že domů už určitě trefím. Dálnici neminu a potom mám hned tři možnosti, jak najít sjezd. Hovik, Blommenholm a Sandviku. Žert v teplé světlé místnosti byl jedna věc, liják na dálnici s minimální viditelností byl věc druhá. Přemýšlím o sladkosti češtiny slyšené v zahraničí, o pestré společnosti, kde si míchají spokojenost, hořkost, ctižádost, melancholie a naděje. O krajanském spolku a o hrdosti. O vzdálenostech, které mění vztahy - některé narovnají, jiné pokřiví. Vzdálenosti - a sakra! Hovik je kdesi za mnou, Blommenholm právě beznadějně přejíždím. Ne, Sandviku už opravdu nesmím minout! Soustředím se na řízení, z míhajících se stěračů už mám pomalu mžitky před očima.

Sjezd do Sandviky je složitý, tunely, kruhové objezdy, z dálnice tu totiž odbočuje jedna z hlavních cest na sever. Ne, na sever dnes večer nechci! Odmítám se ztratit. Ta úleva, když zahlédnu známou zátoku, mola s prořídlým lesem stěžňů zmoklých plachetnic na jedné straně a osvětlenou budovu radnice na straně druhé. Ještě kousek a jsem doma. Doma? Tady? Ale ano, teď tu doma jsem. I když tak děsně prší...



Diskuse


Kardiak
17:36
30.10.2006

Bláža
18:14
30.10.2006

Eva
18:21
30.10.2006

Kardiak
18:31
30.10.2006

julča
18:53
30.10.2006

Kardiak
19:36
30.10.2006

jiný Honza
22:16
30.10.2006

dalmatin
19:44
30.10.2006

Kardiak
20:56
30.10.2006

YGA
20:35
30.10.2006

Vave
8:07
31.10.2006

Eva
17:26
30.10.2006

julča
17:31
30.10.2006

Eva
17:35
30.10.2006

Bláža
16:43
30.10.2006

jenny
15:08
30.10.2006

zana
15:20
30.10.2006

Rákšasí
15:28
30.10.2006

dalmatin
15:37
30.10.2006

jiný Honza
16:16
30.10.2006

Li
14:23
30.10.2006

Rákšasí
14:53
30.10.2006

Rákšasí
14:54
30.10.2006

Li
15:01
30.10.2006

Rákšasí
15:29
30.10.2006

Li
13:28
30.10.2006

Rákšasí
13:42
30.10.2006

Kardiak
14:49
30.10.2006

Rákšasí
14:52
30.10.2006

jiný Honza
16:19
30.10.2006

WWW
13:15
30.10.2006

Li
13:24
30.10.2006

Vave
13:35
30.10.2006

Li
13:37
30.10.2006

Rákšasí
13:39
30.10.2006

zana
15:18
30.10.2006

WWW
13:36
30.10.2006

Rákšasí
13:39
30.10.2006

Li
14:21
30.10.2006

Vave
14:41
30.10.2006

Beda
13:42
30.10.2006

dalmatin
11:11
30.10.2006

KláraK
11:12
30.10.2006

Li
12:23
30.10.2006

Vave
12:33
30.10.2006

julča
13:06
30.10.2006

Bláža
12:59
30.10.2006

Bláža
13:06
30.10.2006

Lucka Vaňková
13:28
30.10.2006

Bláža
13:30
30.10.2006

Lucka Vaňková
13:55
30.10.2006

Rákšasí
13:38
30.10.2006

Alča
10:09
30.10.2006

Vave
10:18
30.10.2006

zana
11:59
30.10.2006

Li
12:54
30.10.2006

Medvídek
9:53
30.10.2006

Vave
11:11
30.10.2006

Medvídek
12:09
30.10.2006

Vave
12:34
30.10.2006

Rákšasí
13:14
30.10.2006

Beda
13:27
30.10.2006

Rákšasí
13:36
30.10.2006

Beda
13:41
30.10.2006

jiný Honza
13:42
30.10.2006

Beda
13:44
30.10.2006

Rákšasí
13:47
30.10.2006

jiný Honza
13:51
30.10.2006

Rákšasí
13:54
30.10.2006

zana
9:52
30.10.2006

Medvídek
10:04
30.10.2006

počet příspěvků: 283, poslední 31.10.2006 08:07