25.4.2024 | Svátek má Marek


BTW: Když člověk nevěří vlastním očím...

14.11.2005 23:22

Začalo to jako zcela obyčejná vycházka. Po loukách kolem pole, osamělou cestou, která míjí vesnice. Když jsem se blížila k místu, kde se cesta prudce lomí, aby se po druhé straně pole vracela zpět, tak jsem zahlédla něco nezvyklého. Pod zalesněným kopcem tam stojí osamělé stavení, jehož příjezdová cesta se napojuje na tu naši. A po té cestě pokojným krokem kráčelo poměrně velké skoro černé zvíře. Co to je?

KLIK. Bylo něco málo po poledni, ve volné krajině, zvíře bylo absolutně v klidu, takže můj mozek vyhodnotil situaci zcela bez problémů. Zvíře je velký černý pes, kterému se povedlo zdrhnout na samostatnou čuchačku. Nebylo by to poprvé, co jsme na podobného tuláka narazili.

Moji psi zrovna řešili nějaký naléhavý myší případ, takže cizince neviděli. Zůstala jsem tedy chvíli stát, abych dala zvířeti čas poodejít. Daník s Kazanem sice vycházejí s jakýmikoliv psy, ale usoudila jsem, že tohle setkání můžeme klidně minout.

Když bylo zvíře z dohledu, šli jsme dál. Nazgúly jsem neuvazovala, psí stopy je stejně nezajímají. Problém byl v tom, že ta stopa nebyla psí. Narozdíl ode mne to poznali hned, zapnuli čumáky na stoprocentní výkon a vyrazili třetí kosmickou. Než jsem se stačila nadechnout, zmizeli v lese.

Cloumal se mnou vztek. Představovala jsem si myslivce, silnice a Daníkovo bolavé rameno. Ale největší zlost jsem měla na sebe - kristepane, copak nepoznám divočáka??? Kdybych si to připustila, mohli jsme se v klidu otočit a odkráčet kudy jsme přišli. Teď mi už pouze praskot větviček naznačoval, kudy se řítí stopující a nejspíš už i stopovaný.

Zapískala jsem a trpělivě čekala na místě. Po chvilce ticha se praskot začal zase blížit. Odlehlo mi, že to netrvalo dlouho, a připravila jsem si ten nejpřísnější hlas. Ano, už vidím černou řítící se mlázím. "Okamžitě ke mně!" zařvala jsem mocným hlasem. A abych podpořila svůj nekompromisní příkaz, zapískala jsem na psí píšťalku.

Určitě by se to neminulo účinkem, kdyby to byli opravdu psi. Bohužel to byl divočák. Musím říct, že jsem si opravdu oddechla, že neposlechl. Prosvištěl nějakých deset metrů ode mne, vzal to skokem přes potok a zmizel ve stráni. Teprve chvilku poté se ozvalo dvojité funění a v mlází se znovu objevila černá. Vyplazené jazyky a připitoměle zírající oči mě ujistily, že tentokrát už řvu své "Ke mě!" do správných uší.

Psi neochotně uhnuli ze stopy a zamířili mým směrem. Když jsem je tak pozorovala, měla jsem však pocit, že mi jsou dokonce tak trošku vděční. Ono chytit tygra za ocas má svá rizika a jeden může být nakonec rád, když ho vidí mizet v dáli.

PS: Zítra mizím na služební cestu, takže další BTW bude doufám v pátek...:)) D. R.




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !