19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Jména v hlavě

13.3.2006 22:46

Začnu trošku od lesa. V jedné chytré knížce o psech jsem četla o následujícím pokusu. Výzkumníci natočili video, na kterém velký pes nezřetelné rasy přiběhl k člověku, chvilku se kolem motal a potom na něho skočil.

Tento záznam pouštěli dvěma skupinám lidí - jen tak, beze zvuku. Obě skupiny respondentů měly označit, co pes na obrázku dělá. Ale: lidem z první skupiny řekli, že se pes jmenuje dejme tomu Rváč, a té druhé Čtverák. Tedy jedno jméno bylo takové spíš výhružné, druhé milé a domácké. Nazgúlové

Potom si srovnali výsledky a zjistili, že lidé z první skupiny ve většině případů popsali situaci jako nevyprovokovaný útok psa, zatímco respondenti z druhé skupiny situaci popsali jako vítání pána rozradostněným psem. Je třeba podotknout, že lidé z obou skupin nepatřili mezi odborníky na psí řeč, neuměli číst řeč těla.

Výsledek znovu dokázal fakt, že to, co vidíme, podvědomě kontrolujeme a srovnáváme nejen se svými zkušenostmi a znalostmi, ale také s mýty a předsudky. A tak se skutečně může stát, že když dva vidí totéž, nemusí to pro ně totéž také znamenat.

Ale zpět k mé příhodě. Jela jsem ten den se psy z Vysočiny. Byli jsme navštívit děti, psi si s nimi pohráli a nechali se muchlovat až k úplnému vyhlazení. Cestou zpět mi v autě usnuli spánkem spravedlivých. Ale cesta byla dlouhá a já jsem dostala hlad. Dumala jsem, jak cestou poznat hospodu, kam mě pustí i s dvěma ne zrovna malými psy, kteří navíc vypadají jako vlčáci.

Leč měla jsem štěstí - na kraji Slatiňan jsem uviděla motorest se zasklenou zimní zahradou a právě odtamtud vycházela paní s retrieverem. I řekla jsem si, že nevypadají, že by je někdo právě vyhodil a rozhodla jsem se zkusit štěstí. Otočila jsem auto a ve chvilce jsem parkovala před motorestem. Neodvážila jsem se tam naklusat rovnou se smečkou, ale pro jistotu jsem se šla nejprve zeptat. Servírka byla moc milá a ještě jsem neskončila s tvrzením, že jsou sice dva, ale čistí a slušně vychovaní, a už povídá: "Pejsci? Ale jistě..."

Takže jsem šla pro Nazgúly do auta a přemítala jsem, zda se chlupáči ještě vejdou do označení "pejsci". Psi ovšem hospody milují, takže mě tam táhli zcela bez předsudků a ani servírka nevypadala, že by se jí chtělo své slovo odvolat. Ostatní hosté (skoro u každého stolu někdo seděl) se po nich dívali dost s nedůvěrou, ale když s sebou vychovaně žuchli pod stůl a já je uvázala k lavici, nic nenamítali.

Objednala jsem si jídlo, pohoda. Potom přišli k vedlejšímu stolu dva lidé, muž a žena. Oblečeni byli v takovém jakémsi polovojenském oděvu, zjevně přišli odněkud z terénu. Pokukovali po psech, kteří zrovna vykazovali znatelné známky života (dělili jsme se o kuřecí játra...:)) Dívali se na ně se značným respektem a dokonce si na lavicích odsedli co nejdál od našeho stolu. Když šla kolem servírka, tak evidentně čekali, jestli se jí ty potvory zakousnou do lýtka či nikoliv.

Potom to nevydrželi a položili mi obligátní otázku, co že je to za psy. Řekla jsem, že jsou to chodští psi. Nic - ono to není zrovna nejznámější plemeno. A potom jsem si vzpomněla na ten pokus a povídám: "To víte, jsou chudáčci unavení. Celé dopoledne si hráli s dětmi a někdy je těch ručiček na jedno zvíře přece jen moc..." A čekala jsem, až jim to dojde. Došlo.

V tu ránu se usmívali, ptali se na jejich jména a... zase se přisunuli blíž k našemu stolu. Vzhledem k tomu, že to tam není velké, to slyšeli i ostatní hosté. A přestože ani předtím neprotestovali, vypadali najednou značně klidněji. Takže když jsme odcházeli a Nazgúlové opět netrpělivě napínali vodítka, dostalo se jim podrbání a pozvání od servírky, ať se zastavíme kdykoliv pojedeme kolem.

Musela jsem se v duchu smát. Jak by to asi dopadlo, kdybych řekla, že právě jedeme z akce (hodně temným a tajemným hlasem) a psi by měli nějaká řízně vojenská jména?