A právě nyní je ten čas, kdy děti píší dopisy Ježíškovi. Dělají to většinou jen ty malé, které ještě věří, že dát dopis plný přání za okno může přinést nějaké výsledky. Dopisy jsou psané i kreslené - záleží na míře gramotnosti malých tvůrců. Panenka co mluví a čůrá, auto s jeřábem, sada x-menů, opravdickej meč (nebo aspoň jako opravdickej), létající talíř, živej pes, mobil, koloběžka, opravdická Barbie, živej pes, příšera z vesmíru, tatínek, fixky - ale ta největší sada, živej kůň (nebo aspoň poník), knížka o strašidlech, počítač, živý kotě, plyšový kotě, lego, vláčky, živej pes.

Většina rodičů se na ježíškovské dopisy svých dětí těší a zároveň se jejich obsahu i v hloubi duše trochu obává. Co když si děti budou přát samé nesplnitelné věci? Tady se to už liší podle přístupu. Jeden typ rodičů se s dopisy nijak nepáře, jelikož hodlá i tak pořídit dárky podle svého. Je to přístup tak trochu extrémní, stejně jako na druhé straně snaha do puntíku splnit všechny pečlivě vypočítané položky. Asi nejběžnější jsou rodiče, kteří si s úsměvem přečtou dětská přání, aby si potom vybrali jednu dvě položky, o kterých usoudí, že dětem udělají radost a nezruinují přitom rodinný rozpočet.

Jenže pořád tu zůstávají Velké sny. Sami víme, že ne každé přání nám jde opravdu z hloubi srdce. Něco se nám prostě líbí, jiné by se nám hodilo, další by bylo praktické a vůbec - vždyť už to má úplně každej! Ale Velký sen, to je něco jiného. To je touha, svírající, neodbytná, krásná až k bolesti. Něco, co chceme tak moc, že jsme ochotni se vzdát všech ostatních věcí, jen abychom to dostali. Je to něco jako chvějivý výkřik naší duše. U dětí to ovšem bývá duše skoro celá.

Velkým snem může být cokoliv. Od opravdické princeznovské korunky, přes kolo s nejnovější přehazovačkou až po toho věčného psa nebo koně. Některá přání lze označit za rozumná, jiná za pošetilá a další za prostě nemožná. Jenže co s tím? Sluší se vyhovět dětským přáním? Citliví rodiče snadno poznají, kdy jde o opravdovou touhu, o otevřenou nebo těžce skrývanou posedlost, nebo kdy se dítě jenom veze na vlně obecného zájmu nebo módy. Vyhovět nebo nevyhovět? Vyhovět právě proto, že je to vášnivé přání, nebo pro jistotu nevyhovět, aby si dítě nemyslelo, že dostane všechno, co si zamane?

A tady je to těžké. Dobrým příkladem jsou právě ta zvířata. Může si psa pořídit rodina bydlící v centru města, jejíž členové se po četných jiných aktivitách doma scházejí až večer? Na první pohled je to jasné - pes nepřichází v úvahu. Kdo by s ním chodil ven? A kam? Jenže rychlé odmítnutí není na místě ani tady. Rozumný rodič potom přemýšlí: proč je moje dítě až tak posedlé tím psem? Pokud touží po zvířeti, třeba by vystačilo i s kočkou? S tou se aspoň nemusí chodit ven... Nebo se cítí samo a strašně touží po příteli? Proč se cítí samo? Má dost kamarádů? Nebo aspoň nějakého? Neděláme někde nějakou chybu? Opravdu chce chodit na všechny ty kroužky, do kterých jsme ho zapsali, aby doma nezlobilo?

Když totiž dítě přizná takovouhle velkou touhu, prokazuje nám tím velkou dávku důvěry, kterou bychom neměli pominout, zesměšnit a už vůbec ne zneužít. Pokud opravdu není možné jeho přání splnit, je dobré si s ním sednout a trpělivě si o s ním o jeho přáních a touhách povídat. Zkoumat, proč chce zrovna tohle a ne něco jiného. Zkusit hledat řešení. "Ne miláčku, kůň se nám do bytu opravdu nevejde. Ale co kdybychom začali chodit na jízdárnu? Nejdřív budeš koníčky jen hladit, potom se o ně starat a jakmile trošku povyrosteš, můžeš začít jezdit... A mohli bychom koupit tu krásnou knihu o koních - bude skvělé, když o nich budeš hodně vědět!"

Je to otázka velké diplomacie a dobré vůle. Ale výsledky stojí za to! Ta radost, když se splní Velký sen je totiž nezapomenutelná. Tak schválně - z čeho jste se obrovsky radovali zrovna vy? Já si dobře pamatuju, jak jsem strašně moc chtěla kočárek na panenky. Ten jako opravdický, co se úžasně houpal. Začala jsem ho chtít někdy v předškolním věku, ale ty kočárky byly velmi drahé a navíc nedostatkové.

Myslím, že nikomu nešlo moc na rozum, proč tak strašně toužím po kočárku, když si nehraju s panenkami. Ale já jsem to věděla - mě fascinoval kočárek jako takový, strašně ráda jsem se na něj dívala, studovala ho, jak jezdí, jak se houpá... Těžko se to vysvětlovalo. Ale nakonec jsem ho dostala, i když už jsem na něj tou dobou začínala být moc velká (tedy vysoká, ne stará...:))) A na tu radost jsem opravdu dodnes nezapomněla...

A tak mě napadá, že by možná nebylo od věci, kdyby ty dopisy Ježíškovi psali i dospělí. Jen málokdo z nich totiž řekne, co by si doopravdy přál. Někdy to fakt ani sám neví, jindy se tak trochu stydí a velmi často má pocit, že o něco si říkat je neskromné a nesluší se to. Členové rodiny potom jen odhadují, co by jejich blízkým udělalo radost. A výsledek? Spousta dárků, nad kterými nepřesvědčivě jásáte ("Zrovna tohle jsem potřeboval!"), zatímco srdce vám potichu krvácí, protože nikdo nedokázal odhalit a uskutečnit váš sen. Jistě, vždy to nejde... ale co kdyby?

Tam, kde jsou v rodině malé děti by si dopisy Ježíškovi mezi sebou "zveřejnili" jen dospělí, ale později by se mohly dopisy dávat na místo, které by bylo přístupné všem. A tak by děti nemusely klasicky kupovat mamince paličku na maso a tatínkovi šroubovák. Našly by si v tatínkově seznamu dostupnou položku a jen počkej tati, ty budeš koukat, co ti Ježíšek letos přinese!

Co myslíte, troufli byste si sami před sebou takový seznam vánočních přání sepsat?