27.5.2018 | Svátek má Valdemar


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše – válečné děti ulice, díl 3.

1.5.2018

Po druhé světové válce mně bylo 5 let a začal jsem chodit do školky, společně s mými kamarády z okolí. Naše školka byla tehdy na Francindě, tedy Francouzské ulici, kde bylo hodně neudržovaných barabizen z 19. století, ve kterých kempovali cigáni. Ano, oni nebydleli, ale kempovali, jinak neznali. A tak již jako předškolní dítka jsme dostali názornou výuku, kterak se tento etnik od nás odlišuje. Cestou do školky a zpět domů jsme chodili sami a bývali jsme svědky rodinných pouličních scén, o kterých jsme do té doby neměli ani potuchu. Připadali jsme si jako na exkurzi v cizině.

Celý „náš“ činžák žil svým vlastním životem. Díky tomu, že byl, jak jsem se už dříve zmínil, stavěn „fórově“ a zdi byly jen „na štorc cihla“, tak se v něm nic neutajilo a všichni věděli vše o všech. Takže když někdy za mladou maminou docválal v manželově nepřítomnosti voják anebo jiný mladý muž, věděl to okamžitě celý barák. Zrovna tak jsme mohli poslouchat rádio anebo výměnu názorů od sousedů, televize přišla o 10 let později. Jen v „našem“ činžáku bylo nás kluků ve zhruba stejném věku jako smetí. Děvčat taky, ale tehdy jsme je jaksi na vědomí nebrali, spíš nám byly občas na obtíž. O 10 let později to ovšem bylo jiný kafe, když jsme začali projevovat veliký zájem o jejich pučící fyzickou odlišnost.

Když vezmu všechnu drobotinu zhruba v našem věku odspodu baráku, tak v přízemí to byl Jarek Fadrný s mladší ségrou a asi o 5 let starší Jirka Pražák, syn pana Čeňka, majitele koloniálu. Ve svém obchodu za pomoci své ženy prodával mimo běžných potravin i spoustu jiných, pro domácnost potřebných či užitečných věcí. Jak se stalo po roce 1948 zvykem, tak komanči z jeho vzkvétajícího obchodu vytvořili družstevní Včelu, jejíž byl pan Pražák vedoucím. Protože byl obchodník tělem i duší, tak se na ten bordel na kolečkách dlouho dívat nevydržel a v roce 1950 ho klepla pepka, jako mnohé jiné bývalé soukromé podnikatele, obchodníky, hospodské a jiné.

V mezaninu bydlela Evženka Halámková a později přistěhované ségry Věra a Naďa Rackovy, později Kozelkovy. To proto, že jejich maminka, učitelka, se dala na dálku s panem Rackem, co před komanči pláchl do Austrálie, rozvést a vrátila se ke svému dívčímu jménu. Dcérky se jí vyvedly, z Věrky se stala lékařka a z Nadi stavební inženýrka. Zde moje vzpomínky doplňuje Mirek Kerbuda: „V patře s Evžou bydlela Maruška Česálková a Loskotovi – známí tím, že paní jezdila do lázní, ale nikdy se nevrátila domů v termínu. Loskot ji musel vyhledat u některého ze spolupacientů a vrátit do rodiny.“

V prvním patře to byli brášci Zlámalovi, Bohuš a Jenda, jejichž táta byl ajznbóňák, tedy tehdy vlakvedoucí ČSD. Milan Kos, s tatínkem fidlajícím v divadelním orchestru na housle a tomu fidlání učící nejen synka, ale i řadu adeptů tohoto umění, kteří k němu chodili „do houslí“. Maminka potom za pár let Milanovi zemřela na rakovinu a opět všichni nájemníci byli svědky jejího marného boje a umírání.

Asi o pět let starší sourozenci Klímovi, Věra, Slávek a Jitka vlastnili otce, odborníka přes barvy a laky, které ve svém obchodě také prodával. Po roce 1948 z něj komanči udělali vedoucího toho samého, neboť obchod mu znárodnili. Protože pan Klíma byl svědomitý a solidní nejen otec, ale i obchodník, tak si to nahoře domluvil a do dvou let ho klepla pepka, aby se na tu hrůzu nemusel dívat. Jeho žena Valerie a nyní maminka třech mladých polosirotků byla komanči ustavena jako vedoucí stejného kvelbu, neboť i ona barvám a lakům rozuměla, což se jako bystrá žena naučila od manžela, kterému často, v tehdy ještě jejich obchodu, pomáhala.

Také zde dleli Jarek a Evička Palíkovi. Jejich maminka, paní Palíková ze sebe ráda dělala nóbl dámu, kterou ovšem nebyla. Stejné se snažila dělat z celé rodiny, pan Palík byl přece „pan řezník a uzenář“ a majitel velice dobře prosperujícího obchodu stejného zaměření. Jaroušek, jak ho jeho maminka jmenovala, se rád ukazoval coby světák a seladón, ve svých zhruba 18 letech, se zkušenostmi zralého muže. Kouřil cigarety z dlouhé špičky, při čemž seděl vyzývavě v okně, aby všichni viděli jeho dozadu sčesané brilantinou ulízané vlasy, které už tehdy začínal ztrácet. Opět podle paní maminky, jeho třináctiletá sestra Evička byla vzor krásy, ctnosti a chytrosti, úplná Panenka Maria. Avšak panenství ji opustilo záhy, již ve věku patnácti jar, aby v šestnácti povila dcerunku. Po těchto událostech její máma přestala s mnoha nájemníky mluvit.

Zdeněk Elfenbain, bydlel v patře pod námi, přesněji v bytě pod Kerbudovými, kde bydlel Mirek. Zdeňkovi se později narodil brácha Jarek. Nyní jedna příhoda podle Mirka: „Zdenál Elfec, co bydlel pod námi, si chtěl po provaze posílat hračky. Tak jsem mu poslal dřevěné slepičky s kohoutem, on si je vzal a zavřel okno. Už nikdy mně je nevrátil a já z toho mám trauma na celý život.“

Dále v našem štoku bydlel Toník Kučera, 4 sourozenci Tauberovi, Jirka, Tonička, Jarek a poslední přírůstek, jehož jméno jsem zapomněl. Ano, byli spřízněni s operní zpěvačkou Marií Tauberovou a jejich tatínek ochotničil, ale nevím kde. Jirka se stal profesionálním hercem a divadelníkem. Vedle jejich bytu byl náš.

O patro výš pak bydlel Franta Fišer se starší sestrou Mílou a Petr Talacko, pak o další patro výš trochu starší Eva a Pepek Dvořákovi a Olda Černý. Pan Dvořák byl zaměstnanec ČSD, jezdil s parními lokomotivami jako strojvedoucí. Ve vedlejším činžáku na Slepé ulici to byl Laďa Novák, Jirka Vízner a Břeťa.

Také tam přibyla nová rodinka Krutišova. Pan Krutiš se vrátil z Anglie, kde mimo bojování byl mechanik v RAF a stačil se i oženit s Angličankou a pořídit si synka Viktora a dcerku Elišku. Paní Krutišová byla jistě velice neohrožená žena, když se rozhodla jet s rodinou do země svého muže. Měla pro nás tak srandovně znějící češtinu a nikdy se ji dobře nenaučila. Až velice později jsem ocenil její odvahu, nasazení a oběť.

Zde Mirek opět oprášil temné záhyby svých vzpomínek a dodává: „Další náš kamarád Jara Novák, Slepá 25 bydlel s maminkou a tetou – zřejmě sestra matky, otce jsem nikdy neviděl. Jarek dodnes bydlí v Kr. Poli, Riegrova 23.“

Ve vedlejším činžáku na Merhautce č. 9 bydlel jakýsi óbrgrázl blízkého okolí, Lefla. Tedy Laďa Leflík. To když se stalo něco opravdu vážného, tedy průser nad průsery, tak se šlo rovnou k nim. Později se do devítky do většího bytu přestěhovala Leiterovic rodina z Freundschaftu. V posledním patře nahoře ve stejném domě bydlela tichá, hodná, nesmělá a jako obrázek pěkná Alenka Halouzková, která však k naší tlupě grázlů ani zrak nestočila a navíc rodiče ji hlídali jako rodinný poklad.

Také na Merhautce, ale v čísle 5, bydlel stejně starý Zdeněk Pernica, který se pak jmenoval Vaníček, když se jeho maminka provdala. Tento měl o pár let mladší sestru Růženku a bratra Jarka, kterého jsme vozívali v kočárku na vycházky po černopolních uličkách mezi vilkami. V tomto stejném domě bydleli tři brášci Procházkovi. Staňa, Ivan a Laďa. Všichni později dělali docela úspěšně sportovní gymnastiku v bývalém Sokole Brno 1 na „Lenince“, nynější Kounicově. V přízemí, hned vedle bytu Pernicových, bydlel nadšený kanoista, mladý muž kolem třicítky. Tento se rozhodl postavit si kanoi v kuchyni. Tehdy to nebyly žádné laminátové zázraky, ale poctivá celodřevěná loď z překližek vyztuženými žebry. Chodili jsme se Zdeňkem k němu na čumendu, jak se to vše dělá. V jeho kuchyni převtělenou v truhlářskou dílnu se nám v pilinách a hoblinách velice líbilo. Po dotvoření a složitém nalakování kanoe vyvstal menší problém. Jak tuto dostat malým kuchyňským oknem ven. Bylo to „vo fous“, ale rám okna musel ven, aby kanoe mohla spatřit světlo světa.

Na Merhautce v čísle 3 to pak byla velerodina Novotných. Tatínek byl „dentista“, jak se tehdy říkalo zubnímu technikovi, a byl čiperný nejen v ordinaci, kam jsme chodili na kontroly s našimi se vyvíjejícími chrupy, ale i jinde, protože měli 5 dětí. Z těchto jen Jarek a jeho ségra věkově zapadali do naší tlupy.

Abychom se také podívali na druhou stranu, tedy přes ulici Merhautky od nás. Zde byly ve druhé polovině devatenáctého století postaveny pěkné, bytelné nájemní domy. Byly nižší, jen třípatrové se zvýšeným přízemím, ale zato měly krásná široká schodiště, prostorné, prosvícené chodby a patra zhruba o metr vyšší než ta u nás. To také znamená, že byty měly o metr výše stropy a pokoje tak byly vzdušnější a obyvatelnější. Tyto domy však postrádaly výtahy, ale zato měly prostorné sklepy a také půdy, které sloužily jako sušárny na prádlo. Zde bydlelo také dost našich kamarádů – spolužáků a také různí zajímaví lidé.

Zde Mirek opět usměrňuje tok mých vzpomínek: „Automobilový závodník Valenta bydlel v prvním patře, Slepá 19, ve stejném domě jako Kája Prais a bratři Laďa a Vilda Machálkovi. Garáž, kde měl auto, byla naproti našemu baráku – Merhautova 22 (dnes je tam Bar), to vím naprosto přesně, neboť jsem se se závistí díval z ložnice, když vyjížděl. Tehdy jsem si přál, abych si někdy taky pořídil auto se stahovací střechou – to jsem si nakonec splnil (Renault Megan kabrio).“

Dále bych pokračoval takto. Pan Valenta byl povoláním architekt, který architektování moc nedal a který byl blázen do rychlosti. Tedy do sportů, ve kterých se nějaké té rychlosti dosahovalo. Byl ve styku s různými organizacemi, pod jejichž hlavičkou se tyto sporty provozovaly, a tak když se nějaké závody (na kolech, motorkách a nebo autech) chystaly, tak on k tomu vytvářel propagační plakáty. Jinak to byl bohém, kterého praktický život v komančské kleci moc nezajímal, a tak paní Valentová si nezřídka chodila od sousedek vypůjčit různé kuchyňské ingredienty, ba i základní potraviny, když jim došlo zlato a ani na chleba nebylo.

Toto vše však nebránilo panu Valentovi, aby si v ložnici nestavěl závodní auto. Takže ložnice v prvním patře byla proměněná v autodílnu se všemi náležitými vůněmi a všemi obdivovaná byla paní Valentová, která mu to trpěla. Vzácná to žena, asi ho měla moc ráda, anebo měl ještě jiné, utajené kvality.

Po zhruba dvou letech kutění bylo závodní auto hotovo. Nádherná rudá Alfa Romeo trůnila uprostřed prostorné ložnice. Vyvstala otázka, kterak ji dostat na silnici. Rozměry auta bránily jeho transportu dveřmi anebo i oknem. Nakonec byl problém vyřešen tak, že pobavil celé okolí. Kde bylo okno, v malém arkýři, byla vybourána velká díra do zdi, přijel autojeřáb – Tatra 111 a tento hravě přemístil auto z ložnice na ulici. My jsme jen pobíhali okolo a ten zázrak obdivovali. Jak to vše pan Valenta zařídil a kdo to zaplatil, jsme se nikdy nedověděli.

Přímo naproti „našeho“ rožáku stál rožák Merhautova 24. Tento zasahoval skoro do poloviny ulice Slepé a právě tam, do přízemí, se později nastěhovala rodina Režňákova. Laďa byl stejně starý a tak zapadl do naší tlupy, už i tím, že to byl pěkný grázl. Měl starší sestru, která byla docela normální, slušná dívka, jak mohu dosvědčit, neboť jsem jen čistě náhodou s ní jel v půli let padesátých na třídenní zájezd do NDR. Tehdy bylo v Drážďanech ještě hodně zbylých ruin po válečném bombardování, ale Zwinger už byl částečně zrestaurován a byl otevřen. Zavítali jsme i do Halle, rodiště barokního skladatele George Friedricha Handela a potom jsme se také vyšlapali stovky schodů na vrchol monumentálního památníku Bitvy Národů u Lipska.

V domě č. 16 bydleli Zajíčkovi, prototyp proletářské rodiny. Jejich dcérka Květa

byla pěkné kvítko. Tato zapadla do naší tlupy a byla pro každou nepravost. Říkali jsme jí Zajda. Měla o pár let staršího bráchu, vyhlášeného rváče, a tak když se Zajda dostala do úzkých, měl ji kdo ochraňovat. Moc jí to nepomohlo, v 17 letech se stala maminkou. Jejich táta měl pro nás kluky zajímavé zaměstnání. Byl kopáč a kopal příkopy a výkopy na ulicích a silnicích. Byl na to také stavěný. Mrňavý, ale rozložitý a pracky měl jako krtek. Uměl velice dobře nasávat vše, co teklo, a jeho vyhlášenou specialitou v jeho profesi bylo, že prokopával malé tunely pod náspy silnic pro propusti na vodu či na kanály. Měl k tomu 2 pomocníky a flašku rumu. Nejdříve do sebe zvrátil půl té flašky, pak si na jednu nohu uvázal dvacetimetrový špagát se suky jeden metr od sebe a pak začal jako ten krtek vyhrabávat pod silnicí díru jen tak velkou, že se do ní se svými rameny vešel. Ti venku jen odklízeli od vchodu díry hlínu, co vykopal a vytlačil ven, a navíc měli instrukce, kdyby se výkop na něho sesul, ho podle toho špagátu vyhrabat a vytáhnout.

Po prokopání tunelu na druhou stranu silnice dopil na oslavu tu flašku rumu a odebral se i se svými kumpány do nejbližší hospody oslavovat. Za tyto výkony, které tehdy nikdo nechtěl dělat, byl královsky odměňován a tak obvykle hostil celou hospodu. Svým způsobem však měl morálku čistější, než soudruzi co budovali socializmus. Také jim dával najevo bez servítků, co si o nich myslí, ale jaksi na něj nemohli. Dělal práci, kterou nikdo nechtěl a neuměl, a na horší ho už přeřadit nemohli.

Dole na Merhautce u křižovatky s Jugoslávskou ulicí v č. 46 bydel další spolužák, který do naší smečky chodil jen hostovat. To proto, že Kája Katz byl chytrý a bystrý chlapec, který hned poznal, že s námi by žádné štěstí neudělal. Hned ve vedlejším domě, č. 44 bývala druhá hospoda v našem blízkém okolí, kterou komanči zrušili. Dnes tam je „Výroba studené kuchyně“. Hned vedle býval malý obchůdek, kde se prodávala zelenina a dnes tabák.

Ještě jednoho kamaráda jsme měli, jaksi externího anebo dojíždějícího, protože on bydlel nedaleko tehdejší textilní průmyslovky. Mezi ulicemi Přadlácká a Cejl, na Francouzské 88. Byl o rok starší a velice čestný a nápomocný, druhý Mirek Dušín z Rychlých šípů. Jmenoval se Janáček, ale my jsme mu říkali Kečan. Bystrý čtenář jistě pozná proč. A právě tento Kečan mě za jedno jediné odpoledne naučil jezdit na kole. Potom mi navíc to svoje kolo na týden půjčil, abych to ježdění zažil. Je samozřejmé, že jsem toužil po vlastním.

Na toto jsem si šetřil korunku ke korunce za drobné práce a s korunkama jsem hned kvačil do pobočky Státní spořitelny, která byla na Cejlu, tuším č. 111. To jsem však netušil, jak dobře činím. Rok 1953 byl pro nás všechny poznamenán hned několika významnými událostmi. K všeobecné radosti odešli tam, kam zasloužili, hromadní vrazi Stalin a Gottwald. Potom se komančům podařila další krádež na občanech lidově demokratické republiky Československé, když uskutečnili měnovou reformu. Až doposud fungovalo hospodářství v Československu na válečném modelu, kdy bylo zboží na příděl, tedy na lístky, a levnější než to na volném trhu. Ono to bylo v podstatě jedno, protože zboží moc nebylo na trhu žádném.

Tato monumentální krádež se udála následovně. Ze dne na den staré koruny přestaly platit a nové, soudruhy vytištěné, se za tyto staré směňovaly. Ne však všechny ve stejném kurzu. Ty, co měl střádálek ve spořitelně, se měnily v kurzu 1 nová koruna za 5 starých. Ty, co měl kdo v peněžence anebo doma ve strožoku, se mělnily 1 nová koruna za 50 starých. Ceny zboží se převedly v kurzu 1 : 5 až ku 10. Takže pro ty, co neměli peníze ve spořitelně, bylo přes noc veškeré zboží 5x až 10x dražší.

Takže já osobně jsem z tohoto vyvázl celkem dobře, staré korunky směněné za nové ve spořitelně 1 : 5 byly furt ve spořitelně, ale já po tomto traumatu a pod tlakem událostí jsem si vybral a koupil fungl nové kolo, Esku – Sport za 1000 nových korun. Na spořitelní knížce mně zůstalo 5 nových Kčs. Po této zkušenosti jsem zjistil, že nejlepší investice jsou dluhy a to dluhy či hypotéka co nevyšší, jakou je jeden schopen získat za úrok co nejnižší. Díky dlouhodobému vývoji světového hospodářství ceny všeho zboží, včetně nemovitostí i příjmy rostou rychleji a čím více dlužím, tím mám později vyšší zisk. A funguje to i u klokanů, jak jsem se přesvědčil. Chce to jen pevné nervy anebo bohémskou bezstarostnost a být nad věcí.

Těm čtenářům, kteří by se snad divili, jak si to vše pamatuju a kde ty informace a fotky co jsou na rajčeti, beru, tak je mohu ujistit, že moje špionážní síť hravě zastiňuje CIA s KGB dohromady. Za fotky z ulic vděčím panu Googleovi a mapy CZ. Navíc doufám, že i jiní bývalí obyvatelé Merhautovy č 11 a blízkého okolí v Brně – Černých polích, si pamatují více a lépe než já. Tito jsou vítáni k doplňkům a opravám. Jak napsal Mark Twain: „Dosáhl jsem věku, ve kterém události, které si jasně pamatuji, se nikdy vůbec neudály.“ Takže vaše angažovanost je vždy s úctou vítána.

Psáno 22/11/2017.

Fotografie si můžete prohlédnout zde na Rajčeti



Upečte si jednoduchý slaný štrůdl z listového těsta
Upečte si jednoduchý slaný štrůdl z listového těsta

Poctivý štrůdl z domácího těsta se zelím a uzeným masem je ideální pro návštěvy.

Diskuse


Z. Matylda
20:47
1.5.2018

Z. Jenny
18:03
1.5.2018

Z. Verenka
15:59
1.5.2018

Z. Lika
16:39
1.5.2018

T. Zana
17:09
1.5.2018

Z. Yga
15:52
1.5.2018

Z. Lika
16:42
1.5.2018

Z. Lika
11:28
1.5.2018

T. Zana
11:21
1.5.2018

Z. Xerxová
7:45
1.5.2018

počet příspěvků: 10, poslední 1.5.2018 08:47









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !