Evropská unie upekla s britskou premiérkou dohodu, která ve stylu chytré horákyně ponechává Severní Irsko „částečně v EU, částečně v Británii“. Jednání o datu vystoupení Británie z EU jsou faktorem, který může EU zcela rozložit.

Vyjednávání Bruselu s Velkou Británií o podmínkách jejího odchodu obsahovalo bezesporu značné vydírání Británie. Ministr zahraničí Boris Johnson kvůli tomu nakonec podal demisi a nechal vyjednávání na premiérce Therese Mayové. Ta nakonec souhlasila s tím, že hranice Severního Irska s Irskou republikou zůstanou volné, a přistoupila i na setrvání Británie v jednotném hospodářském prostoru EU po dobu takzvaného přechodného období. Dohody tak bylo sice dosaženo, ale britská Dolní sněmovna dohodu neschválila, a to dokonce třikrát. Opozice proti dohodě hlasuje z důvodů „principiálně opozičních“ a Konzervativní strana se štěpí na ty, co dohodu podporují, a na ty, co ji absolutně odmítají. Mayová dokonce své straně nabídla, že složí svou funkci výměnou za hlasování pro jí vyjednanou dohodu, ale naprostou většinu „Brexiters“ v Konzervativní straně to nepřesvědčilo. Zřejmě oprávněně podezřívají Mayovou z toho, že by demisi nakonec stejně nepodala.

V bruselské centrále EU zase panují chimérické představy, že lavírování s datem odchodu Británie z EU pomůže k tomu, že Británie v unii nakonec zůstane. Vůbec se nebere do úvahy, že si odchod z EU přeje i britská Labour Party, ta na něm chce ale především výrazně oslabit britské konzervativce. Jeremy Corbyn, vůdce Labour Party, věří, že příští volby vyhraje a stane se premiérem.

Datum odchodu Británie z EU přitom vůbec nebylo vybráno náhodně. Británie měla unii opustit na konci prvního čtvrtletí 2019 a v unii byly poté naplánovány volby do Evropského parlamentu už bez Británie. Nyní se jedná o tom, zda Británie opustí EU až po volbách do europarlamentu, a bude se tedy v takovém případě účastnit i voleb. Přitom už dříve bylo dohodnuto, že se neobsadí všechna poslanecká křesla, která britští poslanci opustí, a ta, co se obsadí, byla rozdělena mezi několik států EU, na čemž profitovala zejména Francie. Právě Francie je největším kritikem britského (ne)odcházení, zřejmě i proto, že by přišla o pár míst pro své zástupce.

Situace Británie se často hodnotí tak, že země „trpí“, protože vláda jedná výhradně o brexitu a vše ostatní běží jaksi „naprázdno“. V té samé situaci je však i EU, kde se rovněž nashromáždilo mnoho problémů, které zůstávají neřešeny. Na proklamovanou „jednotnou politiku“ už EU zcela rezignovala. Příkladem budiž jednání s čínským premiérem v Bruselu za účasti všech států unie, kde zněly „zásadní“ postoje EU, aby se poté uskutečnilo jednání ve formátu 16+1, kde je zastoupena také řada států EU i nečlenských zemí EU, a tam se o „jednotné“ politice vůči Číně v duchu přání bruselské exekutivy vůbec nehovořilo. Kromě toho Itálie už uzavřela s Čínou vlastní dohodu bez ohledu na jednání čínského premiéra se špičkami EU.

Evropská unie je tak v situaci prohlubující se krize, evropská exekutiva na čele s Jeanem-Claudem Junckerem nemá evidentně žádnou přirozenou autoritu (jen tak je možné vysvětlit počínání maďarské vlády obviňující spolčení Junckera s hlavním nepřítelem Maďarska Georgem Sorosem). Prodloužit za této situace datum odchodu Británie až o rok je politikou, která bude tento stav akutní politické krize jen dále prohlubovat. Už se hovoří o tom, že nově zvolení britští poslanci budou muset projevit vstřícnost a „nevměšovat se“ do rozhodování EU na další roky dopředu. Možná že měla právě EU projevit více vstřícnosti a sjednat dohodu, která by v britské Dolní sněmovně prošla jako nůž máslem. Snaha co nejvíce brexit zkomplikovat se nakonec neminula účinkem, doplatí na ni ale nejvíce právě EU. Britští konzervativci už nemohou brexit jednoduše zrušit, protože do něj investovali tolik politického kapitálu, že by další volby drtivě prohráli. A ti na straně EU, kteří „tajně“ doufají v takový vývoj, usilují vlastně o to, aby rozklad na úrovni Evropského parlamentu i Evropské komise pokračoval další a další měsíce. Nově zvolení zástupci „brexitářů“ totiž budou proti EU pracovat stále.

Jediné správné řešení tak bylo nechat Británii odejít bez dohody 12. dubna 2019. Konstruktivní a korektní proevropští politici a byrokraté jak ve vládě Theresy Mayové, tak v EU, to však nepřipustili a trápení s brexitem se ještě protáhne na další měsíce a možná na roky.

Poznámka: EU se dohodla s Británií na posunutí datumu odchodu na 31. říjen 2019. Věří tomu alespoň ti, co posunutí termínu podepsali? Mayová pracuje systematicky na porážce své strany v příštích volbách.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz