28.3.2024 | Svátek má Soňa


BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: O křižovatce - cesta první, na jihozápad

26.4.2007

To moje mělo hlavu nakloněnou k severu, kousek od náměstí, kde bývaly cikánské uličky, a ruce rozpřažené od severozápadu k jihovýchodu, nohy města by utíkaly k jihozápadu, a pak nejraději přímo na jih, kdyby nebyly spoutané k sobě, kdyby na ten kříž nebyly přibité. A kde se ramena kříže protínala, tam bilo srdce města, jenže pod dlažbou si toho nikdo nevšiml, protože všichni tím místem spěchali od náměstí k nádraží, nebo zpátky.

Stojím na křižovatce u spořitelny a vlevo přes křižovatku koukám na klášter, přišla jsem tam zespodu, od gymnázia, tehdy se ovšem ta škola jmenovala jedenáctiletka (nebo snad dvanáctiletka?), než se pak jmenovala gymnasium, nakonec gymnázium, to nejsou jen tak hříčky se slovy, to je moje školní docházka. Když to tedy ještě byla ta náctiletka, tak první tři roky jsem tam chodila do školy, pak se z toho stalo gymnasium, a nás přestěhovali do obyčejné základní školy, najednou z nás byla déčka, a poprvé jsem poznala, že učitelky mohou být sadistky, snad proto, že se z nich staly soušky.

Ale v těch prvních třech třídách jsem měla úžasnou paní učitelku M., protože kdysi učila mou mladou tetu a měla ji ráda, měla nejspíš ráda i mě a směla jsem jí pomáhat opravovat písemky, červeným inkoustem, ale jen do doby, než zjistila, že svým kamarádkám opravuji chyby raději inkoustem modrým. Tak jsem přišla o tohle privilegium, ale jiné mi zůstalo.

Když už bylo do výplaty kousek a přece tak daleko, pustila mně paní učitelka M. z hodiny, do obálky mi dala svou vkladní knížku, tam už byl v příslušné kolonce její podpis, a vložený lísteček pro paní pokladní, kolik že mi má peněz vydat, někdy to bylo padesát a jindy i dvě stě korun. A já jsem přešla přes hlavní silnici na Prahu, a stoupala do kopce, protože moje milá paní učitelka M. si potřebovala koupit chleba a mléko, a protože tehdy to tak mezi lidmi fungovalo.

Když se šlo z křižovatky zpátky dolů, dál pod gymnázium, tak za mostem přes říčku bylo kluziště, zimní stadión, samozřejmě otevřený a fungující, jen když byla zima. Hrála tam muzika, stadión byl osvětlený, s dřevěnými okopanými mantinely, a prodával se tam čaj s citrónem, a pak jsme stáli frontu u záchodu, všude dřevěné podlahy a černá guma na zemi byla jen sem tam, u záchodů byly v prknech díry, jak jsme tam podupávali zimou a spěchem.

Půlka kluziště bývala vyhrazena klučičímu hokeji a ta druhá patřila holčičímu krasobruslení, protože která holka by nechtěla být krásnou Hankou Maškovou? Já jsem oscilovala mezi oběma světy, to krasobruslení jsem měla moc hokejové a hokej moc krasobruslařský, ale horní ret mi nakonec rozseknul nějaký začátečnický moula, který se pustil odvážně mantinelu a při pádu mě nějak stačil vzít s sebou tak, že jsem mu upadla ústy na brusli.

A tak raději dál, ze zimy do léta, na plovárnu. Ale to ještě musíme jít kus, až k lesu, jdeme naproti potoku, který býval ještě čistější než nejčistčí potok v Praze, a tak si říkal Pstruží, ale stejně tak si mohl říkat Ledový, to kvůli němu bývala voda na plovárně tak čistá a studená. S odstupem vidím, jak plovárna rychle stárla, takový krásný prvorepublikový prostor to býval, ještě když jsem byla malá, ale postupně se to ztrácelo, ta spousta privátních kabinek i hromadné převlékárny, funkční sprchy i záchody, okénko, kde se prodávaly vstupenky, limonády i nanuky a dala se tam půjčit síť na volejbal i pálky na ping pong.

Tři oddělení na koupání, v tom prostředním skluzavka, a v části pro zdatné plavce modré a červené patníky po stranách, ze kterých se smělo skákat, a nad výpustí věž s pružnými můstky ve třímetrové a pětimetrové výšce. To bylo něco, po zimě se odhodlat skočit nejdřív po nohou a pak po hlavě z toho nižšího můstku, ale když se vylezlo o ty dva metry výš, to už šlo opravdu do tuhého, nakonec na ten skok po nohou stačilo zavřít oči a zatajit dech, ale odrazit se správně na šipku, to byl boj, i několikadenní.

Jak tam nahoře pofukovalo, modrala jsem zimou, a zas jsem skočila nohama napřed, až pak jsme se honili, utíkala jsem nahoru po schodech a najednou jsem letěla vzduchem, břicho stažené hrůzou, že do něj dostanu od vody ránu, ale ne, zajela jsem pod hladinu čistě, a když jsem pod vodou udělala pár temp, mohla jsem se dotknout rukou hlubokého dna, a pak už se zbytkem dechu honem vzhůru z té vodní zimy a nádech, zalehlýma ušima zas pronikl halas letního odpoledne u vody a já jsem si lehla na záda a smála se vítězně do slunce.

Ale dál, dalo se jít kolem plovárny ještě dál, do kopce, bývalá sopka to byla, prý nejméně statisíce let bývalá, a mě vrtalo hlavou, proč se jmenuje, jak se jmenuje, když ten kopec přece nemohl nikdy nikdo vidět dýmat. Nahoře byla rozhledna, oblíbený cíl rodin s dětmi, později už byla rozhledna zavřená, možná proto, že my děti jsme už vyrostly a než rozhledna, zajímala nás spíš hospoda s džuboxem.

Hospodský vždycky v pátek a v sobotu večer zakouzlil a džubox se dal pouštět bez mincí, nebo jsme si donesli vlastní magneťák, tam na kopci za městem na nás neviděli ani rodiče, ani učitelé, ba dokonce ani nikdo ze čtveřice otců té správné revoluce na transparentu, který jeden rok nechali od prvního máje až do vánoc představitelé města na boční zdi domu nad kulatým parčíkem na dalším rohu té mé křižovatky.

A tak jsme se na tom kopci bavili, namlouvali, rozcházeli, opíjeli, tancovali, hádali se a prali šťastně podle svého, a v zimě jsme odjížděli z hospody na kopci na sáňkách a igelitech a v létě jsme přelézali cestou domů plot plovárny a koupali se a pak ve tmě hledali svá trička, džíny a kecky. Okolní svět tam tou hospodou na kopci nekončil, ale pro nás ano, tehdy ano, pro většinu mladých z města ukřižovaného pod úpatím bývalé sopky končil právě tam.

 

Vave (Alena Zemanová)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !