Je běžné, že si lidé ze svých cest přinášejí na památku různé kameny. Třeba oblázky nasbírané na mořském břehu. Cizokrajné kamínky, které se na první pohled odlišují od našich říčních oblázků, mohou posloužit třeba jako ozdoba na psacím stole a trvalá upomínka na dovolenou. Někteří na kamenech vidí něco fascinujícího a neodolají pokušení vzít s sebou kámen, který je nějak zaujal. 

Valouny štramberského vápence vykopané při stavbě silnice

Můj známý tak vytvořil docela slušnou sbírku z velkých kamenů, které nasbíral po celé Evropě v řekách a u moří. Není sběratelem nerostů a hornin a nezajímá jej, jak se ten či onen kus jmenuje. Při zvažování, co dát do kufru vozu, se řídí barevností a tvarem. Ze svých úlovků, mezi nimiž nejsou vzácností dvacetikilové „kamínky“, pak vytváří pozoruhodná exotická dekorativní zákoutí v zahradě.

Loni mi vnučka z prázdninové cesty až na nejzazší jih Itálie přivezla velkou dortovou krabici plnou úžasných kamenů. Prostě exotika. Dva menší kousky mám na stole u počítače. „Šutry“ sice patří do přírody neživé, ale i ony mají svůj život, v němž se v průběhu statisíců a milionů let různě proměňují, jen ten jejich čas plyne pomaleji než tomu je v živé přírodě. 

Někteří přisuzují kamenům i vliv na živou přírodu včetně člověka. Jeden mineralog mi vyprávěl, že si pod polštář dává buližníkové valouny. Nejdřív je ale „nabije“ tím, že je nechá venku prohřát na slunci. Prý to působí blahodárně na klidný spánek. To už ale je úplná magie.

Zvláštní kategorií jsou sběratelé. Dříve se sbíralo především na domácích lokalitách a i dnes jistě budou tací, kteří si vytvářejí sbírky z vlastních nálezů, popřípadě kameny získávají výměnami s jinými. Spousta sběratelů si ale nerosty a horniny kupuje. Cení se především atraktivní vzhled nebo velikost krystalů. Je to pak především otázka peněz – kolik na to chce takový sběratel vynaložit. Nákupy na internetu nebo ve specializovaných obchodech lze snadno získat mineralogické skvosty ze všech koutů světa.

Není pak divu, že při podobném způsobu vytváření sbírky není nouze o podvody ze strany prodejců. Barví se například krystaly, aby byly „zářivější“, a obyčejné nerosty se předělávají na vzácnější. Jako obsidián se nabízí ocelářská struska. A úplně zvláštní jsou věci pocházející z Maroka, kde místní obchodníci s fosiliemi dosáhli mistrovství ve výrobě padělků zkamenělin. Ty nejdokonalejší „zkameněliny“ mohou oklamat i zkušené sběratele, protože falzifikátoři dokáží umně spojit pravou horninu s odlitkem zkameněliny trilobita. 

Trilobity z Maroka, byť sebekrásnější, prostě nebrat, snad jen jako ukázku padělatelského mistrovství. Zaručeně pravé jsou ale prý marocké zkameněliny amonitů s výbrusem, protože složitá vnitřní struktura amonita na výbrusu se nedá nijak zhotovit. Jsou také patřičně drahé, takže se časem možná nějaký způsob, jak takovou zkamenělinu vyrobit, najde.

Bloky štramberského vápence odkryté při stavbě silnice

To jsem odbočil od tématu, protože jsem chtěl psát o hromadných nálezech neobvykle velkých balvanů, k nimž docházelo v roce 2011 při stavbě nové silnice v úseku Chlebovice (část Frýdku-Místku) – Rychaltice (obec v okrese Frýdek-Místek kousek od Hukvald). Způsobily tehdy totiž menší rozruch.

Při projíždění kolem silniční stavby si někteří povšimli obrovských balvanů. Vyčnívaly ze stěn výkopů nebo ležely v místě, kde se měla pokládat nová vozovka. Brzy se rozšířilo, že tam byly nalezeny bludné balvany, které svou velikostí přesahují dosud největší známé bludné balvany, které byly u nás objeveny. Taková monstra se vyskytují podstatně dále na sever, největší bludný balvan, který na naše území dopravil ledovec, má skoro 18 tun a byl nalezen v Ostravě při stavbě Nové huti v 50. letech.

Kolem Rychaltic se jinak bludné balvany nacházejí, tak daleko na jih se ale působením ledovce dostaly značné menší kameny. Jeden takový balvan ze severské žuly je v Rychalticích hned u odbočky na Hukvaldy vedle požární zbrojnice. V roce 1895 byl zde vyzvednut z říčky Ondřejnice. Větší bludné balvany v těchto místech nikdo neočekával a možnost, že by právě zde ledovec zanechal památky, které by velikostí překonaly dosud známé nálezy největších bludných balvanů, byla překvapením.

Bludný balvan ze severské žuly v Rychalticích

Nakonec se ale ukázalo, že ty obrovské kameny, na které narážely stavební stroje, sem sice „zabloudily“, nikoli však ze Skandinávie. Jejich materiálem je místní hornina, která se nachází v blízkém Štramberku. Jde o štramberský vápenec. Na povrchu se dnes najít nedá, byl dávno vysbírán a použit jako stavební materiál, avšak při výkopech se větší či menší kusy vápence z moravského Štramberku nacházejí až v dolním Slezsku a v celé Haliči.

Světlešedý až bílý štramberský vápenec je světově proslaven jurskými zkamenělinami mořských živočichů. Popsáno z něj je na 600 druhů (plži, mlži, hlavonožci aj.). Štramberský vápenec se používal při výrobě železa, dával se spolu s rudou do vysokých pecí, sloužil k pálení vápna a dnes se také používá při odsíření tepelných elektráren. Těžba vápence ve Štramberku zlikvidovala vrch Kotouč, z něhož zbylo jen torzo. Vápenec se na Kotouči stále těží, avšak nyní jde těžba do velké hloubky a vzhled vrchu Kotouče (toho mála, co z něj zbylo) se již nemění.

Rozšíření balvanů mnohdy velikosti domu, které obsahovaly množství jurských zkamenělin, si dříve nedokázali vysvětlit. Proto se jim už v 19. století dostalo pojmenování exotické balvany (na rozdíl od eratických – bludných balvanů severského původu, které k nám donesl ledovec). Nejdříve se jejich rozšíření vysvětlovalo působením mořských proudů a silných tropických bouří v mělkém moři, které mohly z útesů odtržené bloky zanést daleko na sever. Později se přijalo za vysvětlení přesmyknutí vrstev při horotvorné činnosti, při němž se bloky jurského vápence dostaly nad mnohem mladší geologické vrstvy.

Torzo vrchu Kotouč ve Štramberku po těžbě vápence

V březnu 2011 jsem se na stavbu silnice u Rychaltic šel podívat. Obrovské, odhadem osmimetrové bloky, které jsem dříve při cestě kolem z dálky viděl ve stěnách výkopů, jsem už nenašel. Ale i tak tam všude byly mnohatunové balvany štramberského vápence. A spousta menších kamenů. Bylo po pracovní době, takže jsme porušili zákaz vstupu a procházeli se staveništěm. Propadali jsme se při chůzi hluboko do bahna. Nevzpomínám si, že bych někdy byl tak zabahněn, jako při této výpravě.

Nevšiml jsem si, že by se někdo o vykopané kusy štramberského vápence zajímal. Několik menších kamenů si známý odvezl na zahradu. Netrvalo dlouho a kusy štramberského vápence ze staveniště zmizely. Nejspíše je rozbili a použili do náspů. Kdysi prý se takové kameny roztloukaly a vypreparovávaly se z nich zkameněliny, jimiž jsou doslova nabity. Vyprávěl jsem o tom jednomu sběrateli, ale mávl nad tím rukou. Prý příliš obyčejné. A také dost pracné, řekl jsem si v duchu.

Jistě, není to nic zvláštního, podobných „exotik“ ze Štramberku bude pod povrchem široko daleko mnoho. Ty na povrchu byly už před staletími použity na zdivo nebo skončily ve vápenkách a dnes lze kusy štramberského vápence spatřit jen ve výkopech na staveništích. Na Kotouči se do hlubokého dolu nikdo nepovolaný nedostane. Ty skutečné skály „velké jako dům“, které čněly z výkopů, jsem zaznamenat nestihl. Ostatně kdoví, zda někdo další – kromě stavařů, kteří postup prací jistě dokumentovali – balvany štramberského vápence u Rychaltic fotografoval.

Foto: autor