Nedostatek vody u Palestinců pod lupou

Při projevu v izraelském parlamentě 12. února 2014 vytkl předseda Evropského parlamentu Martin Schulz Izraeli jeho chování vůči Palestincům. Citoval jednoho mladého Palestince: "Jak je možné, že Izraelci smějí denně používat sedmdesát litrů vody a Palestinci pouze sedmnáct?" Tento Schulzův výrok vyvolal v Knesetu i v izraelské veřejnosti bouři rozhořčení.

Chaim Gvirtzman, profesor hydrologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, člen rady izraelského vodohospodářského úřadu a dlouholetý poradce společného izraelsko-palestinského výboru pro vodní hospodářství, odpovídá předsedovi Evropského parlamentu článkem, který zde shrnujeme

Především je pozoruhodné, že izraelský vodohospodářský expert ten závažný rozdíl v záležitosti dodávky vody obyvatelstvu Izraele a autonomních palestinských oblastí nijak nezpochybňuje. Rozhodující jsou podle jeho názoru příčiny, které vedou k této nerovnováze.

Otázky týkající se vody mezi Izraelem a úřadem Palestinské autonomie (PA) smluvně upravuje dohoda z Osla. Podle ní mají Palestinci právo vyčerpat z akviferu ve východním Hebronském pohoří 70 milionů vody ročně. Navzdory finanční podpoře ze strany mezinárodního společenství však PA realizovala během uplynulých dvou desetiletí vrty pouze ve třetině sjednaných míst. Většina této vody odtéká bez užitku do Mrtvého moře.

Třetina palestinské vody uniká kvůli netěsnému potrubí. Podle Gvirtzmana se Palestinci nijak nenamáhají svoje vodovodní potrubí opravovat. V Izraeli jsou pro srovnání ztráty vody způsobené vadným vodovodním potrubím pouze desetiprocentní.

Palestinci odmítají budovat čističky, ačkoli je k tomu zavázala zmíněná dohoda z Osla. Znečištěná odpadní voda porůznu odtéká do potoků a řek. Důsledky pro životní prostředí jsou katastrofální. Sponzorující státy jsou ochotny výstavbu čističek stoprocentně uhradit, jenže Palestinci se splnění této povinnosti vyhýbají. Teprve v posledních dvou letech v tom dochází k určité změně, a to na nátlak Izraele.

Palestinci dosud odmítají zavlažovat svá pole přečištěnou odpadní vodou; v Izraeli se naproti tomu takto upravenou odpadní vodou zavlažuje více než polovina zemědělských ploch.

Někteří palestinští rolníci zavlažují svá pole tím, že je zatopí. Kapkovými závlahami by se spotřeba vody snížila o více než padesát procent. Zaplavování polí znamená obrovské plýtvání vodou, v neposlední řadě díky velkému odpařování.

Mezinárodní společenství nabídlo, že v Pásmu Gazy vybuduje zařízení na odsolování mořské vody. Palestinci tento dar odmítli, ačkoli by takové zařízení mohlo vyřešit problém zásobování vodou pro celé Pásmo Gazy.

Na Západním břehu Jordánu dnes Palestinci vody spotřebují ročně asi dvě stě milionů kubíků. I bez jakékoli podpory ze zahraničí či dalšího přídělu vody od státu Izrael by mohli toto množství zvýšit o nejméně padesát procent.

To podle profesora Gvirtzmana vyžaduje několik jednoduchých opatření:

- Zpřístupněním dalšího akviferu ve východním Hebronském pohoří by se každoroční dodávka vody mohla zvýšit o dalších padesát milionů kubíků.

- Opravou značných netěsností v městských vodovodech by se mohl únik vody snížit z třiatřiceti na dvacet procent, což by bez velkých nákladů znamenalo další každoroční úsporu deseti milionů kubíků.

- Zachycováním a úpravou odpadní vody z palestinských měst by se okamžitě uvolnilo třicet milionů kubíků čerstvé vody pro soukromé domácnosti a bylo by možno rozšířit plochy využívané k zemědělským účelům.

- Dalších deset milionů kubických metrů vody by mohli Palestinci každoročně ušetřit zavedením kapkových závlah.

- V Pásmu Gazy by výstavba zařízení na odsolování mořské vody, oprava poškozených vodovodních trubek, úprava odpadní vody a zavedení kapkových zavlažovačů těch šedesát milionů kubíků vody, které jsou k dispozici dnes, téměř zdvojnásobily.

Gvirtzman poté vyvozuje závěr: Nedostatek vody v palestinských autonomních oblastech je výsledkem palestinské politiky, která vodou plýtvá a ničí vodní složku životního prostředí v oblasti. Zmíněný hydrolog hovoří přímo o "vodní válce proti Izraeli" a vytýká Palestincům, že používají vody jako zbraně. Podle něj PA více záleží na tom, jak by Izraeli odváděla vodu, znečišťovala její přirozené zásoby, poškozovala izraelské rolníky a špinila dobrou pověst Izraele ve světě, než aby řešila problém, který má s vodou palestinský lid.

Na tomto pozadí lze vysvětlit některé další, jinak zcela iracionální skutečnosti:

Do roku 2010 vyvrtali Palestinci v západním a severním akviferu více než dvě stě padesát studní, což je porušením dohody z Osla. Od té doby se ilegální vrty s alarmující rychlostí znásobily. Tím se snížil přirozený průtok vody údolími Bejt Še´an a Charod a izraelští zemědělci byli nuceni omezit svou rostlinnou výrobu. Stát Izrael musel množství vody každoročně odčerpávané z horského akviferu snížit z pěti set milionů kubíků v roce 1967 na dnešních čtyři sta milionů.

Palestinci se napichují na vodovody izraelské státní vodohospodářské společnosti Mekorot. Tyto krádeže vody vedou k tomu, že zmíněná společnost má problémy s dodávkami vody nejen Izraelcům, nýbrž i Palestincům.

K neochotě opravovat vodovody, zachycovat a upravovat odpadní vodu a využívat této upravené vody v zemědělství se druží ještě skutečnost, že PA svým občanům vodu vůbec neúčtuje. Mnohé čerpací stanice a soukromé domy ani nemají vodoměry, což znemožňuje zjistit, kolik vody jednotliví odběratelé spotřebují. Za vodu spotřebovanou v domácnostech nebo na polích neplatí většina palestinských obyvatel Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy - na rozdíl od svých židovských sousedů - nic. To samozřejmě vede k tomu, že se vodou nesmírně plýtvá.

PA každoročně nakupuje od izraelské vodohospodářské společnosti Mekorot padesát milionů kubíků vody. Neplatí však za ni přímo - první platbu provádí stát Izrael. Pak se stát za tyto výdaje hojí na příjmech z daní a z cel, které pro PA vybírá v izraelských přístavech. Ve skutečnosti však PA takto uhrazuje pouze osmdesát procent vody, kterou spotřebuje. Tak dochází k tomu, že - vzhledem k neprůhlednosti palestinského trhu s vodou - nakonec izraelský spotřebitel dotuje spotřebitele palestinského. Izraelec platí ročně za každý kubík průměrně deset šekelů a z toho 0,2 šekelu činí dotace na vodu pro Palestince.

Pouze v Izraeli, na Západním břehu Jordánu a ve státech při Perském zálivu má 96 procent domácností dostatek nezávadné a pitné vody z vodovodu. Obyvatelé skoro každé jiné země v oblasti Blízkého východu trpí jejím strašlivým nedostatkem.

Například do soukromých domácností v jordánském hlavním městě Ammánu se voda dodává pouze jednou za čtrnáct dní. Zemědělská půda v Sýrii a v Iráku vysychá, protože vodu z Eufratu a Tigridu odvádějí Turci. Mezopotámie je vlastně úrodná země - a přesto v ní miliony rolníků přicházejí o obživu. V letech těsně před "Arabským jarem" se více než tři miliony zemědělců z eufratských nížin vystěhovalo do damašských předměstí. Tam však vodu z řeky, užívanou jako pitnou, kontaminuje voda odpadní.

V Egyptě přicházejí obrovská množství vody nazmar záplavovým zavlažováním. Díky Nilu je tam k dispozici třicetkrát více vody než kolik jí do roka spotřebuje Izrael. Obyvatelstvo Egypta je pouze desetkrát početnější než izraelské. Přesto trpí Egypt hladem a žízní. Příčinou je děsivé plýtvání vodou. Podobně je tomu v celé severní Africe.

Izrael naproti tomu - i přes řadu let sucha - nedostatkem vody nestrádá, protože stát odsoluje mořskou vodu, upravuje vodu odpadní a se zdroji zachází úsporně a efektivně. Tak se stát dokonce stal vývozcem vody. V současnosti každoročně dodává pětapadesát milionů kubíků Jordánsku a dalších padesát milionů krychlových metrů vody prodává Palestincům. V míru a při spolupráci v oblasti by mohl svým sousedům pomoci jejich nouzi zvládnout.

© Dana Nowaková a Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz