26.4.2018 | Svátek má Oto


BLÍZKÝ VÝCHOD: Trump to odšpuntoval

12.12.2017

Donald Trump, zaměstnaný v USA jako prezident, prohlásil, že nastala doba, aby Spojené státy konečně přestěhovaly do Jeruzaléma americké velvyslanectví. Řekl to 6. prosince 2017 po sedmé hodině večer v mimořádném vystoupení. Považuji toto rozhodnutí za rozumný krok.

V říjnu 1995 americký kongres schválil přemístění velvyslanectví do Jeruzaléma k 31. květnu 1999.

Všichni američtí prezidenti od té doby vždy po šesti měsících podepisovali odklad platnosti zákona, aby nenaštvali musulmany. Změnil to až Trump. Pokud odsouhlasil změnu adresy do hlavního města Jeruzaléma a prohlásil, že jde o nový přístup k řešení izraelsko-palestinského konfliktu, má pravdu.

Stálé odkládání přestěhování velvyslanectví do Jeruzaléma signalizovalo, že arabská protiizraelská účelová hysterie zabírá. Proto Trump řekl, že oddalování přesunu velvyslanectví do Jeruzaléma stejně mír nepřineslo. Odšpuntoval blízkovýchodní zahnívání – dal najevo, že jakési mírové rozhovory s Palestinci jsou jenom nekonečný proud žvástů o ničem.

V jednom z řady komentářů jsem četl, že palestinské vedení může dojít k závěru, že již nebude vázáno žádnými dohodami s Američany. Copak byli někdy Palestinci něčím vázáni? Palestinci jednali účelově, jak jim to právě vyhovovalo. Také jsem četl, že byla zapálena další zápalná šňůra. Nic dalšího nebylo zapáleno. Když to Palestincům vyhovovalo, jakákoliv záminka byla vhodná pro pumové útoky a ostřelování Izraele raketami.

Dříve než Trump deklarovali Rusové, že Jeruzalém je izraelské hlavní město. Žádná hysterie se kolem toho nekonala. Ani kolem toho, co (podle ČTK z 7.12.2017) uvedl ruský velvyslanec v Izraeli Alexandr Šein: Rusko považuje západní Jeruzalém za hlavní město Izraele a Rusko by tam mohlo za určitých podmínek přesunout své velvyslanectví.

Vina padá na Araby

Zásadní námitkou proti Trumpovu kroku je, že po 2. světové válce podle rezoluce Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 bylo uznáno, že vznikne stát Izrael a město Jeruzalém bude pod mezinárodní správou. Na jedné straně mělo žít zhruba 100 000 židů a na druhé 100 000 Arabů. K tomu však nikdy nedošlo, Izraelci byli pro, arabští vůdci ale proti. Čili problém s Jeruzalémem zavinili Arabové.

V té době Britové, kteří měli Palestinu jako mandátní území, potichu začali vyzbrojovat arabské státy kolem Izraele, včetně jordánské Arabské legie.

Izraelský stát začal oficiálně existovat 15. května 1948. Ale již předtím v Jeruzalémě byla arabskými bojůvkami zahájena blokáda židovské čtvrti, ačkoliv tam ještě byly oficiálně britské jednotky. Britům to bylo úplně jedno.

Hned po vyhlášení samostatnosti zaútočily na izraelskou hranici armády šesti arabských států. Tehdy se Jordánsko nazývalo Transjordánskem a tehdejší jordánský král prohlásil, že do deseti dnů bude Izrael zničen.

Již 12. května 1948 napadla jordánská Arabská legie čtyři osady jihozápadně od Jeruzaléma. Arabská legie obklíčila židovskou čtvrť ve Starém Městě v Jeruzalémě. Obránci se nakonec 28. května vzdali, protože vystříleli všechny náboje. Dál pokračoval zuřivý boj o jeruzalémské Nové Město.

Izraelské armádě se podařilo do poloviny července zahnat arabské jednotky a osvobodit jeruzalémské Staré Město. Bylo vyhlášeno příměří.

Jordánská okupace

ČTK v přehledu o Jeruzalému z 6. prosince 2017 uvedla: „Izrael v první arabsko-izraelské válce v letech 1948-1949 obsadil západní část města a 23. ledna 1950 ji vyhlásil za své hlavní město. Východní část připadla podle izraelsko-zajordánské dohody o příměří z dubna 1949 Zajordánsku.“ Zajordánsko je další název pro Transjordánsko čili dnešní Jordánsko.

Že připadla východní část Jeruzaléma Jordánsku, jak uvádí ČTK, je správné číst takto: Jordánsko okupovalo východní část Jeruzaléma a arabskou část Palestiny téměř 20 let, než jordánskou okupaci vystřídala izraelská okupace.

Již v roce 1946 byl vypocen z hlav britských podvraťáků plán, podle kterého měly být arabské části Palestiny přičleněny k novopečenému státu, k Transjordanii. Britové stranili z ekonomicko-politických důvodů (ropa) v době vzniku Izraele Arabům.

Ke konci roku 1948 zahájili Izraelci (ještě před usnesením OSN o palestinském státu) jednání o osudu palestinských území s Jordánci. Izraelci, vyčerpaní obranným bojem, byli postaveni před tíživou alternativu. Buď se s tehdejším králem (dnešního Jordánska) dohodnou, nebo budou muset vést s Araby na jordánské frontě boj na pokraji sil. Díky jednáním měly boje s jordánskou Arabskou legií v dalším období převážně statický ráz. Také v dalším průběhu války nebyly podnikány útoky proti jordánskému králi Abdulláhovi. Domluvili se.

Transjordanský král se mohl vychloubat, že jenom on nebyl izraelskou armádou poražen. Zatajil však, že izraelská armáda na něj neútočila plnou silou. Ušetřené síly mohly být Izraelem využity na egyptské a syrské linii. Izrael se snažil najít způsob spolužití s Abdullou, přesněji řečeno s Velkou Británií, která si chtěla přes nové arabské státní útvary podržet v oblasti určitou moc.

Izrael nakonec v jednáních vedených s Abdulláhem potichu souhlasil, aby arabské území Palestiny bylo připojeno k Transjordanii. Když později připojení jordánská strana oficiálně provedla, „protestoval“ Izrael navenek proti tomuto kroku, ale byl s tím dopředu smířen jako s taktickým řešením situace.
ČTK jordánskou okupaci arabské části Palestiny, kde měl vzniknout palestinský stát, popsala jako „východní část připadla podle izraelsko-zajordánské dohody o příměří z dubna 1949 Zajordánsku“.

Jordánsko zařízlo stát arabských Palestinců

Obsazením části Palestiny Transjordanií (Jordánskem) padl plán OSN na zřízení samostatného arabského státu v Palestině.

Politika izraelských vládnoucích kruhů byla podle kritiků pro Izrael děsivě krátkozraká. V parlamentu padla výtka: „Tím, že bylo upuštěno od zřízení samostatného arabského státu v druhé části Palestiny, bude posílena reakce na Blízkém východě a židovský národ bude připraven o sousedství spřáteleného národa.“

Jenže mladý izraelský stát se v té době bránil proti arabským útokům s vypětím všech sil. Generální štáb izraelské armády, když už si byl jist, že Abdulláh nepodnikne žádnou akci proti Izraeli, mohl začít na podzim 1948 soustřeďovat jednotky na egyptské frontě. Izrael vrátit Egypťanům úder svou ofenzivou od 22.12.1948 do 7. 1. 1949.

Když po červnové válce v červnu 1967 Izrael palestinská území obsazené Jordánskem sám obsadil, okupoval již okupované.

Arabská strana konfliktu tedy není na dosavadní neexistenci plnoprávného státu Palestina bez viny. Naopak! Kdyby Jordánsko od konce roku 1948 neokupovalo arabskou Palestinu, mohl být tehdy pod patronací OSN vyhlášen také palestinský stát.

Konečně jasné slovo

V nejhloupějším komentáři k Trumpovu rozhodnutí přesunout velvyslanectví do Jeruzaléma je uvedeno: „Není vůbec vyloučeno, že tento vysoce kontraproduktivní a nesmyslný krok nakonec povede k zahájení dalšího tragického konfliktu na Blízkém východě.“ (Daniel Veselý, Rozpoutá Donald Trump katastrofální konflikt na Blízkém východě?, Blisty, 7.12.2017)

Jaká je skutečnost? „Další“ tragický konflikt na Blízkém východě probíhá od roku 1948 a trvá dodnes!

Proti roku 1948 je dnešní rozdíl v tom, že Izrael je vojensky silný a přímá konfrontace se ukázala jako neúčinná. Nastoupila diplomacie a pokračuje terorismus v „ekologické formě”, ve formě trvale udržitelného napětí, drobných útoků, jehož cílem není přímá destrukce „ekosystému” Izraele, ale jeho soustavné narušování opotřebovací válkou.

Proto přesun velvyslanectví USA do Jeruzaléma nepřinese nic nového, jen to, co Palestinci a arabské země notoricky předvádějí již od roku 1948. Trump má pravdu, když říká „myslím, že už to mělo být uděláno dávno“ v narážce na skutečnost, že přesun velvyslanectví předchozí prezidenti odkládali.
Trump tím říká, že kdyby udělal Izrael cokoliv, stejně ho budou chtít muslimové zničit.

Podobně se vyjádřil i politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016): Uznání státu Izrael „je pro většinu muslimů obtížně představitelné: vedle uznání územní identity v sobě totiž zahrnuje i náboženské uznání.“ (str. 141)

Važme si Izraele

Minulý měsíc (v listopadu 2017) jsem vydal knihu o současné mírně katastrofální bezpečnostní situaci ve světě nazvanou „Bombardovat nemocnice je normální“. Jedna z kapitol má název „Izrael jako předsunutá pevnost Evropy“. Nechtěně je i pozitivním komentářem Trumpova rozhodnutí.

V kapitole o Izraeli píšu:

„Politici EU si neuvědomují, že bezpečnost unie je výrazně spojena s existencí státu Izrael. Z vojenského hlediska je Izrael evropským státem v první linii proti islámskému živlu na hranici Blízkého východu.

Kromě toho je Izrael i příkladem úspěchu státu atlantské civilizace. Představuje úspěšný transfer židovského historického a kulturního dědictví na území Palestiny spolu s transferem evropského filozofického a vědecko-technického myšlení. V Izraeli jako v krizové laboratoři je vidět, čeho je schopná evropská civilizace, pokud je cílevědomě využíván její potenciál. Například izraelský obranný průmysl je důkazem extrémně výkonného rozvoje vědeckého a technického dědictví Evropy.

Větší část židů, kteří se přistěhovali do Izraele, přišla z Evropy. Přinesli s sebou nejen svou židovskou kulturu, ale i kulturu evropskou… Pokud by arabské státy zničily Izrael a atlantská civilizace by to připustila, byl by to pro muslimský svět signál, že další na řadě jsou liberálně-křesťanští slaboši v Evropě…

…Řada politiků EU si neuvědomuje, že Izrael představuje pro NATO a EU velmi výkonnou vojenskou odstrašující sílu. Izrael monitoruje vojenské aktivity v širokém islámském okolí. Představuje neoficiálně předsunutou vojenskou hlídku NATO (čili i pro bezpečnost EU) na Blízkém východě.

Izrael (na rozdíl od EU) představuje velmi zodpovědný stát, který se po celou dobu své existence od roku 1948 připravuje na válku se svými islámskými sousedy. Přímé ohrožení Izraele přitom může přijít ze vzdálenosti i více než 1500 km (z pobřeží Perského zálivu). Samozřejmě, že oboustranně dochází v tomto prostoru k porušování lidských práv na palestinských autonomních územích ze strany palestinských orgánů i Izraele. To je zcela normální v prostředí, kde probíhá oboustranně dlouhodobá opotřebovávací válka.

Izraelsko-arabské války byly od padesátých let součástí studené války. Dnes by protiizraelská válka byla součástí války o přerozdělování moci ve světě. Likvidace moci Izraele by vedla k rychlému růstu moci islámského džihádu vůči EU…

… Chaosem na Blízkém východě, který začal v období tzv. arabského jara, získal Izrael jenom odklad. Konflikt může opět propuknout, až islamisté pevně obsadí mocenské pozice na celém Blízkém východě, a skončí proto i občanské války. Další konflikt bude hrozit možná již kolem roku 2025.

Bude záležet na možnostech blízkovýchodních států dovyzbrojit armády a případně sladit svou vojenskou politiku s džihádistickými skupinami zaměřenými proti Izraeli a EU.

Islámští vojenští plánovači kalkulují i s tím, že v tomto období (během zhruba deseti let) se v USA již budou moci dostat do silných mocenských pozic hysteričtí liberálové naklonění islamistickému a propalestinskému „osvobozeneckému“ boji, což bude trest za bělošský „rasismus“. Budou již pravděpodobně schopni sabotovat snahu izraelské lobby o vojenskou pomoc USA státu Izrael.

Od zmatených politických hlupáků z EU nemůže Izrael počítat s žádnou účinnou pomocí. Podporu by Izrael mohl získat od EU, jenom pokud se dostanou do čela EU tzv. antiliberální skeptici, kteří zastaví současný naivistický chaos v jednání EU…“

František Roček


Diskuse


M. Porubčan
18:30
12.12.2017

P. Han
20:36
12.12.2017

M. Porubčan
20:44
12.12.2017

M. Koutný
22:39
12.12.2017

H. Lukešová
23:15
12.12.2017

L. Bystrý
17:33
12.12.2017

S. Netzer
18:10
12.12.2017

L. Bystrý
18:32
12.12.2017

K. Kořinek
17:27
12.12.2017

J. Ráž
12:57
12.12.2017

S. Netzer
10:17
12.12.2017

R. Tesařík
11:08
12.12.2017

H. Lukešová
11:11
12.12.2017

S. Netzer
11:24
12.12.2017

H. Lukešová
11:51
12.12.2017

J. Chaloupka
16:00
12.12.2017

M. Adamski
11:57
12.12.2017

S. Netzer
12:11
12.12.2017

M. Adamski
12:40
12.12.2017

J. Ráž
12:49
12.12.2017

M. Adamski
12:59
12.12.2017

S. Netzer
13:01
12.12.2017

S. Landa
17:26
12.12.2017

M. Prokop
12:41
12.12.2017

O. Mayer
9:45
12.12.2017

P. Lenc
9:51
12.12.2017

A. Alda
11:00
12.12.2017

A. Nový 840
16:53
12.12.2017

M. Prokop
12:43
12.12.2017

P. Chládek
10:57
12.12.2017

T. Hraj
11:56
12.12.2017

O. Zuckerová
14:11
12.12.2017

M. Krátký
8:49
12.12.2017

M. Drašner
8:48
12.12.2017

A. Alda
11:02
12.12.2017

Z. Holcman
8:12
12.12.2017

P. Dvořák
6:42
12.12.2017

J. Jelínek
9:37
12.12.2017

L. Bystrý
13:04
12.12.2017

L. Bystrý
14:17
12.12.2017

P. Lenc
9:49
12.12.2017

H. Lukešová
10:30
12.12.2017

J. Vintr
1:00
12.12.2017

J. Fridrich
7:26
12.12.2017

počet příspěvků: 52, poslední 12.12.2017 11:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.