Dočetl jsem se, že vlastně žádný palestinský národ neexistuje; že není žádného rozdílu mezi Palestinci, Syřany, Jordánci, Libanonci. Tvrdí se to dokonce s odvoláním na palestinské mluvčí. Na mysl mi tane, jako kdybych už slyšel něco obdobného: žádný izraelský anebo židovský národ neexistuje, nanejvýš je spojuje náboženství. Maročtí, norští, indičtí, etiopští, ruští Židé nemají společný jazyk ani tradice, dokonce ani barvu pleti. Vlastně je nespojuje ani nábožensví: většina je nevěřící a mezi věřícími mnozí neuznávají pravověrnost jiných (třeba etiopských) věřících. To však nedává žádný smysl. Každé společenství samo rozhoduje, zda se definuje jako národ – nikdo to za ně nemá a nemůže udělat.

Z politického hlediska, ovšem, neexistuje-li palestinský národ, je lehko dospět k myšlence: ať tedy jdou ke svým – Jordáncům, Syřanům, Libanoncům. Neexistuje-li izraelský národ, je lehko dospět k myšlence: ať tedy se Izraelci vrátí odkud přijeli: do Ruska, do Maďarska, do Etiopie. A opravdu, takové názory občas zaznívají - a to z obou stran: o zahnání Židů do moře a o „transferu“ Palesticů někam do Iráku anebo ještě dál. A napíše-li někdo, že „Palestinci vraždili sportovce na olympiádě v Mnichově“, může někdo napsat o řeži, kterou spáchal před lety (ale později, než byla mnichovská olympiáda) Baruch Goldstein, že „Židé vraždili modlící se Palestince v hebronské Hrobce praotců“. Mnoho lidí si myslí, že Palestinci dostávají miliardy dolarů, ale jsou zkorumpovaní a rozkrádají poskytovanou pomoc. To je alespoň částečně jistě pravda. Jsou však i takoví (není jich málo), kteří tvrdí, že Izrael v letech své existence dostal víc zahraniční pomoci na jednoho obyvatele než kterýkoli jiný stát na světě a že ani v židovském státě korupce není „nedostatkové zboží“.

Trochu objektivity neuškodí. V roce 1947 rohodla OSN o zřízení židovského a arabského státu na území Palestíny a ačkoli Arabům přidělila mnohem větší území, než kolik pro sebe požadují nyní (čili 22 procent původního území), Arabové plán odmítli. To byla velmi těžká chyba, Palestinci za ni draze zaplatili a dodnes za ni platí. Zdalipak však Izrael nikdy nechybil? Nebyla-li osudová chyba zakládání židovských osad na území dobytém ve válce v roku 1967? Za tuto chybu Izrael draze platí a kdo ví, jak dlouho ještě bude platit. Jsou-li mezi Palestinci takoví, kteří by chtěli likvidovat Izrael, může se na druhé straně namítnout, že židovské osady na obsazených územích fakticky znemožňují vytvoření palestinského státu a v protikladu s jednoznačným názorem mezinárodního společenství (prezident Obama, Evropská unie) jeho nynější vedoucí se zdráhají uznat zásadu „dvou států pro dva národy“ dokonce i na teoretické rovině.

Izraelsko-palestinský konflikt je – podle přesné definice izraelského spisovatele Amose Oze – konflikt mezi právem a právem, nikoli mezi právem a neprávem. Jak Izraelci, tak také Palestinci si z historických, společenských a politických důvodů mohou právem činit nárok na celé sporné území. Jelikož právo stojí proti právu, lze konflikt řešit pouze kompromisem. Bude to kompromis bolestný pro obě strany, protože budou nuceny zříci se některých oprávněných požadavků. Chcete-li, to je tragický obsah izraelsko-palestinského konfliktu. Jakýkoli jednostranný pohled, z té či druhé strany, znemožňuje jeho pochopení, a tudíž také tolik potřebnou pomoc pro jeho řešení.

Tel-Aviv