Předseda strany Israel Bejtejnu (Izrael náš domov) a ministr zahraničí v nové izraelské vládě Avigdor Lieberman má pověst extrémisty a zastánce tvrdé linie vůči Palestincům. Je o něm též známo, že si celkem nebere servítky a nelibuje si v uhlazených diplomatických kličkách. Nedávno poskytl rozhovor deníku Jerusalem Post, v němž svou pověst částečně potvrdil, zároveň se ale ukázal i v poněkud jiném světle.

Jednoznačně odmítavě se staví k jakýmkoli jednáním s Hamásem, ať přímým nebo zprostředkovaným. „Hamás vyhlašuje za svůj cíl zničení Izraele, o čem s ním chcete jednat? Žádný zájem o mír nemá a žádný mír taky nebude, dokud tu bude Hamás.“

Hamás, ačkoli získal v pásmu Gazy na svou stranu většinu voličů hlavně svým sociálním programem a bojem proti zkorumpovanému Fatáhu, není podle Liebermana ani tak zástupcem palestinských zájmů, jako prodlouženou rukou Íránu, stejně jako Hizballáh v Libanonu a Muslimské bratrstvo v Egyptě. Jádrem současného palestinsko-izraelského konfliktu a největší překážkou míru není izraelská okupace Západního břehu - skončilo snad ostřelování Izraele z Gazy jejím vyklizením? - ani pokračující stavba osad na sporném území, ale dominantní vliv nesmiřitelného šíitského Íránu v Sýrii a Libanonu, expandující i do Iráku a Egypta. Je to Írán, kdo prostřednictvím Hamásu ovládá Gazu a svými válečnickými choutkami ohrožuje nejen Izrael a blízkovýchodní region, ale celý svět. V Ahmádinežádovi tu máme po 60 letech nového Hitlera, ale stejně jako tenkrát západní státníci strkají hlavu do písku.

Představa, že vstřícnými kroky vůči Palestincům by si Izrael mohl příznivěji naklonit Írán, je scestná. Vyvrací ji sám Ahmadínežád, pro nějž Izrael je satan, kterého je nutno zlikvidovat. Žádné smíření nepřichází v úvahu. Území za mír? Jedině celý Izrael. Pokroku v palestinsko-izraelských vztazích nelze dosáhnout, dokud se nepodaří zastavit expanzi Íránu a jeho ambice v blízkovýchodní oblasti, je jasné Liebermanovi. Měly by si to ujasnit i západní demokracie a změnit svůj stereotypní přístup. Slogany „okupace“, „osidlovací politika“, „dva státy pro dva národy“ jsou neproduktivní, protože pomíjejí základní hybnou sílu v pozadí - Írán.

Pokrok směrem k míru musí znamenat lepší bezpečnost pro izraelský stát, ekonomickou prosperitu pro Palestince a stabilitu pro obě strany. Nevyhnutelnou podmínkou je uznání židovského státu ze strany Palestinců místo pokusů o jeho likvidaci. Návrat uprchlíků nepřichází v úvahu, protože by ohrozil stabilitu židovského státu. Vymezení definitivních hranic pro budoucí palestinský stát? Podle Cestovní mapy toto mělo být předmětem jednání ve třetí etapě mírového procesu. V první etapě měla palestinská samospráva rozpustit a odzbrojit teroristické organizace, vybudovat standardní justici a další státní instituce. Dokud ani tyto počáteční podmínky nejsou splněny, nemá smysl bavit se o konečné podobě palestinského státu, jak se nám snažili vnutit v Annapolisu. Likvidace židovských osad na palestinském území? Pokud k tomu dojde, nezapomeňme, že největšími zaměstnavateli Palestinců jsou právě židovské podniky a židovské osady. Po jejich zrušení v pásmu Gazy se zde vyhoupla nezaměstnanost přes 50 %. Komu to prospěje?

Současné složení vlády si Lieberman pochvaluje jako velmi nadějné a stabilní. Věří, že neskončí předčasně jako téměř všechny vlády před ní a že v nadcházejícím jednání mezi presidenty Netanjáhuem a Obamou 18. května budou schopni předložit návrhy, které si získají jeho porozumění a podporu.