Kdy přijde řešení? Až Arabové uznají, že Židé mají právo na svůj kus blízkovýchodního světa

Máme velkou kapacitu zabíjet, ale malou kapacitu umírat. To se říkalo na adresu Západu a jeho vojenských sil (hlavně NATO) už v 90. letech. Platí to stále, ba i víc. Ukázalo to zabití pěti českých vojáků v Afghánistánu.

Smrt pěti mužů, příslušníků profesionální armády, vedla k otřesu i úvahám o tom, zda čeští vojáci mají být nasazováni mimo republiku. Promítněme si tento obrázek při pohledu na záběry z Gazy.

I pro Izrael jako součást Západu platí, že má velkou kapacitu zabíjet, ale malou kapacitu umírat. Proč smrt tří unesených studentů a „pouhé“ ohrožení obyvatel raketami Hamásu vedly k odvetě, při níž zahynuly stovky Palestinců? Proč jsou mezi nimi vedle teroristů i civilisté včetně dětí?

Tak se ptají mnozí a média právě v tomto dilematu celou věc prezentují. Je to konflikt, ve kterém Izrael „provádí primitivní kmenovou vendetu“ a „chová se jako spratek“ (orientalista Jan Zouplna). Je to cesta, jež „způsobuje velké civilní ztráty“ a „nahání do náruče Hamásu i ty, kteří by s ním jinak nespolupracovali“ (politolog Marek Čejka).

Ano, bereme-li Izrael jako stát Západu, vidíme, že se vymyká. Ale jen málokdo se dívá dále. Boje mezi Izraelem a Hamásem jsou válkou prvního a třetího světa, tak jako boje Západu s Talibanem v Afghánistánu. Ale Izrael se nemůže stáhnout tisíce kilometrů domů, jak učiní NATO. Je to jediná země Západu, jež vede asymetrickou válku – válku státu s odpovědnou vládou proti militantům, kteří se nikomu nezodpovídají – na svém vlastním území. To je jádro věci, které by se připomínat mělo.

„Extremisté na obou stranách“

Izrael je oblíbeným otloukánkem těch, kteří utvářejí pravidla západní společnosti v postindustriální a postkonfliktní (alespoň si to myslí) éře. Ti vidí v Izraeli vše špatné a zavržené z vlastní minulosti – od válčení až po jeho odmítání kultu menšin. A v Palestincích naopak vidí to, co tradiční Západ už přijal – od jinakosti až po nepřiznanou roli obětí.

Z toho vzniká příběh o agresorovi a jeho oběti, o silném a rozvinutém, jenž deptá toho slabého a diskriminovaného. V této verzi příběhu hrají Palestinci včetně teroristů z Hamásu roli těch, kteří mají relativně (oproti Izraeli) malou kapacitu zabíjet, ale velkou kapacitu umírat. Jsou to ti, kteří mají dost zoufalství i odvahy na to, aby se opásali semtexem a vyhodili se do vzduchu v restauraci či autobusu. Lidé, kteří neváhají bojovat ani v podmínkách, kdy jim „ten spratek“ rozbombarduje vojenskou infrastrukturu a oni sami přitom zahynou.

Právě z takového západního uvažování vznikají klišé typu „extremisté na obou stranách konfliktu“. Podléhá jim i známý týdeník The Economist, když hází do jednoho pytle lídry Hamásu a premiéra Netanjahua. Podléhají jim i česká média („Izrael vs. Hamás: Platí stejný zákon pro obě strany?“). Podléhá jim i mezinárodní společenství, když OSN stejně apeluje na izraelskou vládu i „radikály“. Možná jim podlehne i česká vláda, jejíž diplomatické pilíře se už dříve vyslovily proti dosavadní (masarykovské, havlovské, zemanovské, topolánkovské...) podpoře Izraele. Jak by to vypadalo, kdyby takový postoj ve světě včetně Ameriky skutečně převážil?

Za prvé. Bylo by to vítězství Hamásu. Jeho malým vítězstvím je už onen titulek „Izrael vs. Hamás: Platí stejný zákon pro obě strany?“ Právě ten evokuje, že Hamás je partnerem, nikoliv nepřítelem. Přitom Hamás neuznává Stát Izrael, smlouvy, které s ním Palestinská samospráva již uzavřela, ani žádný mír s ním (nanejvýš taktické příměří). Proč by pak měl „pro obě strany“ platit stejný zákon?

Za druhé. Bylo by to vítězství třetí intifády. To není první intifáda (1987–1993) vrhačů kamenů a nožů ani druhá intifáda (2000–2005) sebevražedných atentátníků. Třetí intifáda je právní a politická kampaň za delegitimizaci Izraele, bojkoty a sankce vůči němu. Připomíná vůbec někdo, že Hamás je už od dubna částí palestinské vlády národní jednoty? A o to mu jde. Když se to hodí, je vládcem Gazy, který však neodpovídá za rakety, které odtamtud létají. Když se to hodí, je partnerem.

Za třetí. Byla by to porážka práva. Na první pohled se zdá, že válka a právo se navzájem vylučují, že válka je nevyhnutelným pošlapáním práva. V mnoha ohledech tomu tak opravdu je, leč jisté základní věci platí i za války. Americká právnička Laurie Blanková připomíná, že když Izrael útočí na militanty v Gaze, jde ve svých výstrahách civilům dále, než válečné zákony přikazují. Naproti tomu Hamás raketami útočí jen na civilní cíle – a ještě se k tomu hlásí. Nepřekrucujme to řečmi o „extremistech na obou stranách konfliktu“.

Hamás: jen mít co nejvíc obětí

Jisté je, že nynější boje o Gazu žádné trvalé řešení nepřinesou. Řešení s pevným základem nemůže spočívat v akcích armády, ba ani v precizních diplomatických jednáních pod záštitou USA. Mluví-li se o řešení, je třeba se podívat až na tu nejelementárnější úroveň.

Uznají Arabové, že Židé mají historické právo na svůj kus blízkovýchodního světa? To je základní otázka. V odpovědi „ne“ se shodne Hamás s jinými Palestinci – liší se jen tím, že Hamás to ani na oko „nepřekousne“. Ve své řeči v Káhiře (2009) se tomu vyhnul i Barack Obama. A dokud budou média jako The Economist psát „židovský stát implantovaný Evropany do Palestiny se stal klínem vraženým mezi arabské země“, budou posilovat ti, kteří si myslí totéž, ale na prosazení toho postoje se nezdráhají střílet rakety na izraelská města a z civilistů v Gaze dělat živé štíty.

LN, 17.7.2014