Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Co dobrého je ale na propuštění Sámira Kantara, tedy kromě toho, že do posvátné půdy Země izraelské bylo možné uložit k poslednímu pozemskému odpočinku těla dvou vojáků, unesených teroristy operujícími na území Libanonu, Eldada Regeva a Ehuda Goldwassera? Že si můžeme připomenout kontext a také to, jak se změnil svět, v němž je nám dáno žít.

Začněme u onoho osudného 22. dubna 1979, kdy se Kantar přeplavil na člunu do severoizraelské Naharije s jediným cílem – vraždit nevinné občany státu, který k smrti nenáviděl (a který se k němu později zachoval tak velkoryse). Nebyl sám. Kvarteto zabijáků dále tvořili Abdel M. Asslan (*1955), Mhanna S. Al Muajed (*1960) a Ahmed Al Abras (*1949). Sámir Kantar byl nejmladším členem komanda. Narodil se 20. července 1962 v libanonké vesnici Abey. V době, kdy se vylodil v Nahariji mu bylo 16 let a 9 měsíců. Přesto byl podle vlastních slov velitelem celé „operace Násir“, jak byla tato krvavá jatka nazvána.

Naharija 1979

Vražedné divadlo, které se odehrálo v tomto městě založeném židovskými navrátilci z Německa v polovině 30. let minulého století, a zejména v jeho Žabotinského ulici, bylo v médiích popsáno dostatečně podrobně. Zde jenom připomeňme: při nočním útoku Kantara a spol. přišel o život policista Elijahu Šahar, jeho kolega Danny Haran a Dannyho dcery - čtyřletá Ejnat (ubita Kantarem pažbou zbraně, což bylo prokázáno tím, že na ní našly zbytky mozkové tkáně zavražděné) a o dva roky mladší Jael (ve snaze neprozradit skrýš, což by znamenalo jistou smrt pro obě, ji její matka Smadar Haranová tiskla ústa tak silně, že se nebohá dívenka udusila). Absurdnější rodinnou tragédii si sotva lze představit.

Kantar byl posléze postaven před soud, který rozhodl, že zbytek života stráví za mřížemi. Naštěstí pro něj jím nenáviděný Izrael, na rozdíl od většiny okolních arabských režimů, neuplatňuje trest smrti (jedinou výjimkou od vzniku státu v květnu 1948 byl nacistický zločinec Adolf Eichmann). Není těžké si představit, že kdyby se dejme tomu v severním Mexiku usadila Fronta pro osvobození Texasu, čtveřice jejích členů by se přeplavila v noci na člunu na vlnách Mexického zálivu do amerického pobřežního města Corpus Christi a tam se stalo přesně to, co 22. 4. 1979 v Nahariji, jak by to celé dopadlo. Teroristy, kteří by přežili následný střet s policií, by smrtící injekce neminula.

Leč ne tak dopadl Kantar v systému justice izraelského státu. Dostalo se mu spravedlivého procesu a ani ve vězení se mu nevedlo nejhůře. Nejenže měl možnost korespondovat s hlavou teroristické organizace Hizballáh, ale mimoto se v žaláři oženil (a po čase úspěšně rozvedl) s izraelskou Arabkou, aktivistkou pracující ve prospěch uvězněných (a také ve prospěch svůj, protože po svatbě dostávala od izraelského státu pravidelnou měsíční apanáž jako manželka uvězněného) a navíc dálkově (jak také jinak)vystudoval sociální a politické vědy na Open University of Israel (pro případné zájemce sídlí ve městě Raanana ve středním Izraeli). Dnes už je Kantar opět na svobodě v Libanonu a spřádá plány, jak se do boje proti Izraeli znovu účinně zapojit.

1150 ku třem

Zatímco Kantara byla v těchto dnech plná média, méně už se hovořilo o tom, jak dopadli ostatní zabijáci zapojení do „operace Násir“. Dva zahynuli při přestřelce s izraelskou policií, jmenovitě Asslan a Al Muajed. Čtvrtý terorista, Ahmed Al Abras, skončil stejně jako Kantar za mřížemi. A stejně jako on byl propuštěn při výměně vězňů, ovšem o mnoho let dříve, už v roce 1985 v rámci dohody známé jako Jibril Deal. K té došlo květnu 1985 a na jejím základě bylo z izraelských žalářů propuštěno 1150 teroristů a lidí představujících bezpečnostní riziko, mezi nimi Kozo Okamoto (účastník teroristického útoku na letiště Lod u Tel Avivu, kde zahynulo 26 nevinných, kromě křesťanských poutníků z Portorika také profesor Aharon Kacir, světově proslulý biofyzik, bratr pozdějšího prezidenta Efraima Kacira), dále duchovní vůdce Hamasu Ahmed Jasín (za organizování teroristických akcí znovu vězněn 1989-1997, zlikvidován Obranným vojskem Izraele 2004) – a také zmíněný terorista z Naharije Al Abras. Izraelci dostali zpět tři své vojáky (živé), Heziho Šaje, Josefa Grofa a Nissima Salema, kteří se v Libanonu dostali do zajetí během operace Mír pro Galileu v červnu a srpnu 1982.

„Hrdinové“: Vrazi dětí a lidí na vozíku

Z izraelského vězení nebyl ovšem propuštěn Sámir Kantar, což mozky arabských teroristů, jmenovitě z organizace Palestinská osvobozenecká fronta vedené Abú Abbásem, přivedlo na ďábelskou myšlenku zorganizovat únos výletní lodi a nabídkou za svobodu pro turisty držené jako rukojmích si vynutit propuštění Kantara a dalších 49 palestinských teroristů z věznic v Izraeli. Volba padla na italskou loď Achille Lauro, pojmenovanou po někdejším starostovi Neapole. Abú Abbásem a třemi jeho kumpány byla přepadena u egyptského pobřeží na cestě z Alexandrie do Port Saidu 7. října 1985. Izraelská vláda tehdy – v dobách zlatého věku boje proti arabskému terorismu – s poukazem na to, že s únosci se nevyjednává, požadavky Abú Abbáse odmítla. Paradoxem je, že tehdy stál v čele jeruzalémské vlády Šimon Peres – týž Peres, který před pár dny jako prezident státu podepsal milost, na jejímž základě byl Sámir Kantar 16. července propuštěn.

Když nebylo Abú Abbásovi (nezaměňovat s Muhammadem Abbásem, nynějším předsedou palestinské autonomie) vyhověno, a ani Sýrie nebyla ochotna povolit vplutí do přístavu Tartus, odhodlal se k „činu“. Rukojmím teroristé nařídili, aby si lehli na palubu lodi. Američan (židovského původu), devětašedesátiletý Leon Klinghoffer, který se pohyboval na vozíku, nemohl a ani nechtěl tento příkaz splnit. Načež ho Abbás ranou do čela zastřelil a jeho tělo i vozíkem hodil do Středozemního moře.

Dvojí přístup

To, co se dělo pak, ilustruje rozdíl v přístupu k otázce terorismu jednak na americké, jednak na evropské, v tomto případě italské straně. Achille Lauro se vrátila do Port Saidu, kde únosci dostali od prezidenta Mubaraka příslib svobodného odletu ze země za podmínky, že propustí všechna rukojmí (rozumí se včetně židovských). Abú Abbás souhlasil a zamířil do Tuniska, kde v té době, po vítězství Izraele nad palestinskými teroristy v Libanonu a vytlačení jejich vedení ze země, sídlil Jásir Arafat a jeho organizace PLO. Než však stačili v Tunisu přistát, došlo k unikátní letecké operaci, která mohla vejít do análů protiteroristické války jako mimořádně úspěšná. Kdyby … ale nepředbíhejme.

Jakmile byla rukojmí z Achille Lauro propuštěna, dozvěděla se světová veřejnost o zavraždění Leona Klinghoffera. Americký prezident Ronald Reagan opět dokázal, že mezi nejvýznamnější lídry svobodného světa patří plným právem. Na jeho rozkaz vzlétly z americké letadlové lodě Saratoga, nacházející se ve Středozemním moři, tři stíhačky – naštěstí včas, aby dostihly boeing, v němž seděl Abú Abbás, a přinutily stroj přistát na základně NATO na Sicílii. Američané tak přinesli Italům teroristu doslova na zlatém podnosu. Stačilo, aby byl zatčen a postaven před soud (v logice věci americký). To by se ale nesměl do věci vložit italský socialistický premiér Bettino Craxi, který si to nechtěl rozházet s Egypťany (vskutku příklad spolehlivého spojence v Severoatlantické alianci). A tak, místo aby byl Abbás zadržen, umožnil mu Craxi odletět přes Řím do Bělehradu a dále do Iráku – za Saddám Husajnem. Tam byl při protiteroristickém tažení USA a jejich spojenců v roce 2003 zadržen a o rok později ve vazbě zemřel. Poněkud komická se jevila žádost Italů, aby jim Američané Abbáse vydali, neboť potom, co se „probudili“, ho odosudili v nepřítomnosti na doživotí. Ovšem vzhledem k tomu, že nejvyšší místa v Římě umožnila Abbásovi v pětaosmdesátém ze země svobodně odejít, byla žádost Italů předem odsouzena k neúspěchu (slušně řečeno).

Ironií osudu je, že zatímco Abbás tehdy, po propuštění rukojmí, do Tuniska nedoletěl, Bettino Craxi, souzený ve své zemi za korupci, byl nucen v Tunisku dožít. Zemřel v Hammametu v roce 2000. Ani Abú Abbás, který později přiznal, že zavraždění handicapovaného starého pána „byla chyba“ a za svůj čin se omluvil, po smrti klidu nedošel. Američané sice souhlasili s tím, aby jeho tělo bylo předáno Palestincům k pohřbení v Ramalláhu v Předjordánsku, ovšem proti této nemravnosti se postavily izraelské úřady. Terorista a vrah Leona Klinghofera byl nakonec přijat na Hřbitově mučedníků v syrském Damašku. Podle pravidla svůj k svým.

A proč to všechno čtenářům nabízím? Když už Sámir Kantar zase běhá po svobodě, neuškodí připomenout některé osoby a události, které s jeho příběhem teroristy souvisejí. Cítím povinnost uctít památku těch, jejichž jména s přibývajícím časem mizí z paměti (Leon Klinghoffer, Elijahu Šahar, Danny, Ejnat a Jael Šaharovi …) a obrátit pozornost nás, obyčejných lidí k tomu, co jsou teroristé vlastně zač. Za každou jejich „operací“ musíme vidět zničené lidské osudy, rodinné tragédie, dlouhodobá zranění a doživotní invaliditu těch, kdo se „provinili“ jenom tím, že se narodili jako Židé a jako takoví chtějí žít ve své vlastní zemi.

Stejně jako my ostatní.

Stejskal.estranky.cz