Začněme dalším teroristickým útokem na severosinajský plynovod vedoucí (také) do Izraele. Po podepsání mírové dohody mezi Káhirou a Jeruzalémem na konci sedmdesátých let se celý poloostrov vrátil pod svrchovanost Egypta. Spor se vedl pouze o Tabu, kde byl možný dvojí výklad toho, kam lokalita patří: zda na území bývalého Britského Egypta nebo historické Palestiny. Izraelci poukazovali na dohodu mezi Britským Egyptem a Osmanskou říší z roku 1906, podle níž měla být Taba na osmanské straně hranice, Egypťané to viděli přesně obráceně. Jak si mnozí pamatujeme, mezinárodní arbitráž dala za pravdu Egyptu, načež Izraelci Tabu v devětaosmdesátém vyklidili – a také proto, kdo si dnes zvolí jako destinaci severní část tabské riviéry, jezdí na dovolenou do Egypta, nikoli do Izraele.

Za Mubaraka byl na Sinaji v zásadě klid, revoluce proti jeho režimu přinesla změnu – bohužel k horšímu. Opět stačí zavzpomínat: zatímco jsme v lednu upřeně hleděli ke káhirskému náměstí Tahrír a čekali, co z toho bude, teroristé zneužili nastalého mocenského vakua a plynovod vyhodili do povětří poprvé. Dodávka byla po čase obnovena, avšak o tom, jak efektivní kontrolu nad celým svým územím včetně severu Sinaje má egyptská vojenská vláda, můžeme mít oprávěné pochybnosti. Ve středu 27. 4. vyřadila teroristická exploze plynovod z provozu opět. Ne že by jakákoli vláda dokázala atakům teroristů čelit se stoprocentní účinností (to ostatně nedokáže ani Izrael), nicméně nelze přehlédnout souvislost mezi změnou politiku Káhiry vůči Jeruzalému a opakujícími se útoky na plynovod dodávající surovinu „nepříteli“. Přicházejí zprávy, že oblast kolem El Ariše více než egyptské bezpečnostní síly kontrolují nevyzpytatelní beduíni – a podle toho to taky vypadá. Věru nevalné vysvědčení pro tamní pomubarakovský režim. Pokud by tento trend měl pokračovat, a Egypťané se dopustilí pošetilosti v podobě uvolnění hraničního režimu ve směru do (a z) Gazy, můžeme se nadít zvyšujících se teroristických útoků všeho druhu a následného negativního vlivu na turistiku v letoviscích na pobřeží Akabského zálivu. Vojenská vláda v Káhiře všemi svými propalestinskými a protiizralskými výroky působí dojmem, jako by si toto nebepečí neuvědomovala. Což je s ohledem na to, jak velký podíl na růstu její ekonomiky má turistický průmysl, přinejmenším s podivem.

Smrt u hrobky

Šok zažila o velikonoční neděli rodina izraelské ministryně kultury a sportu Limor Livnatové. Policií Palestinské autonomie byl zastřelen její synovec Ben Josef Livnat. Co spáchal?

V době, kdy k vraždě došlo, byl nejen křesťanský Boží hod velikonoční, ale své velikonoce – Pesach – slavili také Židé. A s židovskými velikonocemi se pojí nejen příběh Mojžíše s Aronem, vysvobobození z egyptské poroby a návrat do země otců, ale také poslední pozemská cesta Josefa, jednoho ze synů patriarchy Jákoba. Do Egypta se Josef dostal díky hanebnému počinu svých sourozenců, kteří jej prodali madiánské obchodní karavaně. V zemi na Nilu se z otroka stal státní majordomus, do jehož kompetence patřila správa obilních rezerv. Hladomor v regionu přivedl zanedlouho do Egypta početnou Josefovu rodinu. Její potomci, když se po čtyřech stoletích vraceli zpět do země izraelské, splnili Josefovu závěť: vzali sebou jeho nabalzamované tělo a pohřbili v Sichemu (dnes Nábulus na Západním břehu).

Josefova hrobka stojí v lokalitě Nábulusu dodnes – a je svědkem neuvěřitelné netolerance a anitižidovské nenávisti muslimských Arabů.

Ačkoli podle mírové dohody Oslo II měl být zajištěn volný přístup Židům k jejich svatým místům, realita je jiná. Josefovu hrobku Arabové, kterým Nábulus v rámci mírového ujednání patří, vykradli a znesvětili.

A nejen to. Ačkoli Josef je prokazatelně židovskou historickou osobností, islám, který vznikl o nějakých 2400 let později, si jej přivlastnil jako svého proroka. Autor koránu jednoduše opsal a upravil Josefův příběh k obrazu nového náboženství. Proto nepřekvapí, když Arabové, ústy předsedy Autonomie Mahmúda Abbáse, vnímají hrob jako muslimské svaté místo. (Což ovšem nebrání některým z nich, aby ho devastovali.) Pravda je ovšem taková, že podle dohod z Oslo měl být jako jedno z nejposvátnějších židovských míst pod kontrolou Izraele; tamní vláda ho ale předala kvůli permanentnímu napětí Palestinské autonomii (PA).

Pravověrným Židům ovšem nelze bránit v tom, aby u hrobky vyjadřovali Josefovi úctu, nelze jim bránit v modlitbách. Tedy – v civilizované, svobodné a demokratické společnosti by tomu tak mělo být. Jenomže společnost na teritoriu PA má ke všem těmto hodnotám hodně daleko. Důkazem budiž tragický osud Ben Josefa Livnata. Když se čtyřiadvacátého dubna časně ráno vydal s několika dalšími věřícími, aby se u hrobky pomodlil, byl při návratu v autě zastřelen palestinským policistou. Několik dalších účastníků modlitební výpravy bylo zraněno.

Ben Josef Livnat byl mladý obyvatel nedaleké samařské osady Elon More. Zanechal po sobě ženu a čtyři sirotky. Zavražděn byl ze stejného důvodu jako před časem většina členů rodina Fogelovy v osadě Itamar. Tím důvodem bylo to, že je Žid. Žid, který chtěl uctít památku starověkého židovského patriarchy.

Zády k Izraeli, čelem k teroristům

Do této atmosféry přichází zpráva ze všech nejhorší. Špatná zpráva pro mír, pro bezpečí obyvatel Izraele, pro rozhovory o narovnání mezi Izraelem a Palestinskou autonomí.

I povrchní pozorovatel blízkovýchodního dění zaznamenal, že rozhovory mezi oběma stranami v poslední době váznou. To ale neznamená, že by palestinská strana lenivěla. Naopak: pouze obrátila pozornost jiným směrem. Organizace Fatáh předsedy Autonomie Abbáse se postavila zády k Izraeli – a čelem k teroristickému hnutí Hamás. Ve středu (27. 4.) jsme se dozvěděli, že v Káhiře byla mezi oběma organizacemi podepsána dohoda o smíru.

Jak se tento počin odrazí na situaci v oblasti, ukáží příští dny, týdny, měsíce. Nicméně věta, že „všechný sporné body byly vyřešeny“, nevěští nic dobrého. Vždyť nespornější ze všech sporných bodů se týká uznání práva Izraele na existenci. Hamás toto právo neuznává, Fatah formálně ano.

A dále. Má vzniknout přechodná jednotná vláda. Jaký postoj zaujme ke Státu Izrael? Předpokládá snad Abbás, že Netanjahu bude jednat s reprezentací, jejíž část má v programu likvidaci židovské republiky? Dohoda předpokládá do roka prezidentské a parlamentní volby. Co když v obou zvítězí, nejen v Gaze, ale i na území PA na Západním břehu, Hamás? Uvolní mu Fatah dobrovolně pozice? A co to bude znamenat pro mírový proces?

Je možné, že se Fatah s Hamásem dohodnou na tom, kdo bude velet ozbrojeným silám obou uskupení. Zřejmě nebude problém vzájemně si vyměnit vězně. A třeba jako gesto dobré vůle propustí teroristé z Hamásu zadržovaného izraelského vojáka Gilada Šalita. Přesto je nutné jasně říci: za stávající situace udělal Abbás kardinální politickou chybu. Jak řekl premiér Netanjahu: šéf samosprávy si musí vybrat – mezi Izraelem a Hamásem. Je zřejmé, že Mahmúd Abbás si vybral. Nikoli demokratického partnera, ale teroristy.

Opět se ukazuje, jak krutým omylem Zápasu včetně levicových politiků Izraele bylo povýšit teroristickou Arafatovu organizaci i jeho samotného na partnera v mírovém procesu. Fatah se za to svobodnému světu náležitě odvděčil. Mezinárodně uznán, bude se nyní snažit získat uznání pro teroristy. (Logicky, když spolu vládnou). A co na to politicky korektní Západ? Kdyby to nebylo tak smrtelně vážné, mohli bychom říci, že se na ten tanec mezi vejci docela těšíme.

Jsou ale dějinné okamžiky, kdy humor není na místě. Dohoda Fatah-Hamás je jedním z nich. Jediné, co si může rozumně uvažující člověk přát je, aby ujednání ztroskotalo, jako už několikrát v minulosti.

Neboť, slovy českého expremiéra Miloše Zemana, s teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje.

Stejskal.estranky.cz