29.3.2024 | Svátek má Taťána


BLÍZKÝ VÝCHOD: Ruce pryč od Sýrie

3.9.2012

Popravdě řečeno ani nevím, zda Západ může na Blízkém východě udělat vůbec něco dobře. Už přes rok jsme svědky agónie Assadova režimu v Sýrii a už přes rok Západ marně naléhá na Rusko a Čínu, aby proti tomuto režimu zaujaly rozhodný (nepřátelský) postoj. Spojené státy se dokonce domlouvají na společném postupu v Sýrii s islamistickým Tureckem.

Ne že by bývalé diktátorské režimy v Iráku, Tunisku, Libyi nebo Egyptě byly jakýmkoli způsobem sympatické. Jejich pád ovšem znamenal výrazné posílení militantního islámu a nejen ohrožení, ale v případě Iráku de facto likvidaci křesťanských menšin tam, kde se po tisíciletí vyskytovaly. Křesťanská menšina je v Sýrii stále velmi početná, čítá hodně přes milion obyvatel. Obávám se, že křesťany v Sýrii stihne po pádu Assadova režimu osud křesťanů v Iráku.

Některé západní státy (Francie, USA) řeší problém arménské genocidy, k níž došlo téměř přes stoletím, ale nechávají víceméně bez povšimnutí likvidaci křesťanských menšin, jež probíhá v těchto dnech. Tyto menšiny sice nejsou hubeny se stejnou vehemencí jako kdysi Arméni v Osmanské říši, nicméně jejich likvidace by si přece jenom zasluhovala trochu více pozornosti Západu, který jinak tolik dbá na blaho různých menšin, zejména sexuálních.

Mám obavy, že dnes je již jasné, že v Libyi není dnes více bezpečí a svobody, než bylo za Muammara Kaddáfího. Obávám se, že méně svobody je i v Tunisku. Jistě, současný režim tam má nepochybně větší podporu než minulý, ovšem svobodu nemůžeme poměřovat podle toho, jak se cítí většina, nýbrž jak se cítí menšina. A pochybuji, že sekularistická menšina se v Tunisku dnes cítí lépe než za bývalého režimu. Totéž ostatně platí i pro Libyi, a pokud to ještě dnes neplatí i pro Egypt, bude to pro něj platit do roka a do dne.

Co se stane v Sýrii, až padne Assadův režim? Tak či onak se tam ujmou vlády většinoví sunnité. Saúdská Arábie a jiné státy, ovládané sunnity, se budou radovat z oslabení Íránu. Co ale syrské menšiny – a to nejen ty křesťanské? V Sýrii poteče ještě hodně krve, tu zemi čeká ještě velké utrpení. Západní média jsou ovšem ovládána silami, které těmto menšinám nepřejí, a tak se o jejich utrpení dovíme patrně stejně málo, jako jsme se dovídali o likvidaci křesťanské menšiny v Iráku. Nevidím žádný důvod, proč si přát pád Assadova režimu, jakkoli je tento pád již zřejmě nevyhnutelný.

Když se podíváme nazpět na politiku Západu vůči státům Blízkého a Středního východu, jeví se jako jediné vskutku oprávněné angažmá tzv. první válka v Zálivu, která vedla k osvobození Kuvajtu, násilně anektovaného iráckým diktátorem Saddámem Husseinem. Všechny ostatní války, včetně té v Afghánistánu, nakonec přinesly ovoce značně shnilé či kyselé. Menšiny buď zmizely, nebo jsou ohroženější než dříve, Talibán se v Afghánistánu vrací k moci ve své nejkrutější podobě, militantní islám posiluje a bezpečnostní situace Izraele je podstatně horší, než kdy bývala.

Proč tomu tak je? Vím, že tím mnohé naštvu, ale přesto to vyslovím: Západ opustil Boha a připravil se o Boží požehnání. Mlčení k likvidaci křesťanů ho navíc usvědčuje z pokrytectví: Více křiku se strhne tehdy, když Izrael postaví pár desítek bytů na "palestinských územích", než když z Iráku zmizí desetitisíce křesťanů.

Kdo mě zná, jistě mě nebude podezírat z nějakých sympatií k vládě v Rusku. Nicméně musím konstatovat, že ruská politika byla a je pro rychle mizící křesťanské menšiny v muslimských zemích prospěšnější než politika západních států. Zdá se mi, že Západ je ve vztahu k arabským zemím jaksi raněn slepotou. Možná vidí, co vidět chce – "arabské jaro" a národy toužící po demokracii. Nevidí ale realitu. A obávám se, že ji neuvidí, dokud ho důsledky zpozdilé politiky nedoženou na jeho vlastním území.

Na Blízkém východě přitom tiká puma. Nejsem prorok a netvrdím, že dojde k nové válce s Izraelem. Pokud by k ní došlo, tak spíše proto, aby se našel obětní beránek. Demograficky i hospodářsky se zejména Egypt a Jemen řítí do katastrofy. Obávám se, že tyto státy stihne osud Somálska – tedy naprostá anarchie a rozklad státu.

Ostatní země možná vydrží poněkud déle. Zejména díky ropě. Jakmile ale ropa dojde… raději snad nedomýšlet.

Pokud bychom nepočítali ropu, pak se veškerý vývoz arabských zemí rovná vývozu pětimilionového Finska…

Ne, raději dejme od Sýrie ruce pryč. Nemáme na to této zemi účinně pomoci. A čím dříve si přiznáme, že jsme nepomohli ani Iráku, Libyi nebo Egyptu, tím lépe.

31. srpna 2012