Diplomacie je džob pro gentlemany typu Karla Schwarzenberga. Ale existují situace, kdy účinnější práci odvede „ranař“ typu Mirka Topolánka. Pamatujete na srpen 2008? Když ruské tanky mířily směrem k Tbilisi a Evropa spíše váhala, Topolánek se postavil za Gruzii. Pamatujete leden 2009? Když Izrael zahájil ofenzivu do Gazy a Evropa se děsila, Topolánek se Schwarzenbergem tu akci nazvali obrannou.

Teď nastupuje nová česká vláda bez „ranařů“ i nové problémy. Izrael se nebrání raketám odpalovaným z Gazy, ale „humanitárním lodím“, které chtějí blokádu Hamásem ovládané Gazy prorazit. A teď babo, raď. Západní svět se děsí situací, když Izraelci v sebeobraně zabijí devět „humanitárců“. Nemá pro ně ani omluvu, ani pochopení. Jenže takové akce patří -přes kiksy, kterých se vojáci dopouštějí podobně jako v Iráku či v Afghánistánu - k právu na sebeobranu. Považujeme-li Izrael za spojence, jak se za něj v takové situaci postavit?

Tohle je teď otázka do pranice. Ve světě se zdvíhá jakási nová fronta tažení proti Izraeli, fronta, kterou můžeme nazvat právním džihádem. V Istanbulu rokuje šedesát právníků z muslimských zemí, aby vypracovali mezinárodní žalobu za izraelský útok na „humanitárce“. Ta žaloba zřejmě neuspěje, ale přikládá další kamínek do mozaiky měnící se atmosféry. Tím, že bere Izraeli právo na sebeobranu, chce delegitimizovat židovský stát jako takový i jeho právo na existenci. A to může být oříšek i pro Prahu.

Jedna věc je hájit Izrael, když se brání dopadajícím raketám - přitom už tehdy museli Topolánek se Schwarzenbergem původní výroky zmírnit, aby odpovídaly předsednické zemi EU. Ale mnohem složitější je hájit právo na obranu spojence, když nebezpečí představují jen „humanitárci“.

Ta obrana je zatraceně nevděčná. Nelze ji dělat dobře, tedy tak, že ozbrojenci jsou přemoženi i za cenu ztrát na životech. Vždyť na lodi s humanitární pomocí už z principu ozbrojenci nejsou. Skoro nikoho pak nezajímá, že 31. května na turecké lodi Mavi Marmara měli „humanitárci“ nože a tyče, že na izraelské komando volali „Vraťte se do Osvětimi!“ a sami zahájili brutální útok. Jistě, Izraelci jim sami naběhli, když místo aby použili třeba slzný plyn, začali se spouštět po lanech na loď. Ale v očích světové veřejnosti i právních džihádistů jsou vrazi.

Můžeme si samozřejmě položit otázku: Co by se stalo, kdyby lodě blokádu Gazy prolomily? Kdyby ta blokáda přestala fungovat? Kdyby Hamás dosáhl spojení s vlastními spojenci? Pak můžete vsadit výplatu na to, že v Gaze by se rozvíjel revolučně islamistický režim s genocidními cíli a podporou Íránu. Smůla je ale v tom, že právní pohled - na který sázejí právní džihádisté v Istanbulu a který převládá v diplomacii i vnímání světové veřejnosti - jakkoliv věrohodné hypotézy neuznává.

Ano, po dlouhých letech přišli radikálové snící o zničení židovského státu s novou a velmi účinnou strategií. Jako by jim konečně došlo, že teror a sebevražedné atentáty pracují proti nim. Výstižně to teď vyjádřil právník Hamásu Azíz Dweik: „Užíváme-li násilí, pomáháme Izraeli získat mezinárodní podporu. Flotila udělala pro Gazu více než deset tisíc raket.“ Podobně píše káhirský list Al-Ahrám: „Západní společnost pomalu, ale jistě odhazuje svou podporu Izraeli ve prospěch kampaní za jeho bojkoty, za sankce vůči němu a za stahování investic z jeho firem.“

Za starých časů palestinské gerily váhaly mezi ozbrojeným odporem a mírovým vyjednáváním. Jásir Arafat v budově OSN říkával: V této ruce držím olivovou ratolest, ale ve druhé samopal. Teď se Hamás uchyluje ke zdůrazňování nenásilí a tradic amerického hnutí za občanská práva a na to Západ slyší.

Slovutná Deutsche Bank prodala v květnu svůj podíl v izraelské zbrojovce Elbit. Presbyteriánská církev v USA vyzývá k bojkotům firem jako Veolia (podílí se na výstavbě tramvaje v Jeruzalémě), Motorola (její komponenty fungují v protiteroristickém plotu podél Západního břehu Jordánu) a dalších. Bílý dům nyní odmítl potvrdit platnost dopisu, který v dubnu 2004 poslal George Bush izraelskému premiérovi: psal v něm, že budoucí hranice Izraele a Palestiny není vázána na posvátnou krávu linie příměří z let 1949-1967.

Jaký to má význam pro nás? Zatímco žijeme ve starých stereotypech typu antisemitského Polska, nevšímáme si, že Izrael se na střední Evropu dívá racionálněji. Před třemi lety to v listu Ha'arec popsal diplomat Adar Primor: „V Polsku není žádná arabská lobby, nevolá se tam po bojkotu Izraele, neprobíhají tam protiizraelské demonstrace a synagogy nevyžadují ochranu.“

Izrael, na rozdíl od značné části EU i Obamovy Ameriky, vidí v postkomunistické střední Evropě jasného spojence. A spojenec, jak známo, se pozná v těžkých chvílích. Právě tady je „ranařský“ úkol pro Nečasův kabinet, jakkoliv na první pohled „ranaře“ postrádá.

Izrael, na rozdíl od značné části EU i Obamovy Ameriky, vidí v postkomunistické střední Evropě jasného spojence. A spojenec, jak známo, se pozná v těžkých chvílích.

LN, 16.7.2010

Autor je komentátor LN