Co znamená, když jednají Putin, Erdogan a Rúhání

Když Akademie věd vystavuje fotografie Aloise Musila z Blízkého východu, je to jako stroj času vracející nás o sto let. Takto působí i filmy s Lawrencem z Arábie. Ale není to pouhá nostalgie. Doložil to summit prezidentů Turecka, Ruska a Íránu v Ankaře o Sýrii. Nebyl první. Navázal na setkání, jež v listopadu hostil Vladimir Putin v Soči. I když se na nich nedohodne žádný přelom, signalizují průlom. Je to poprvé po sto letech, poprvé od éry Musila a Lawrence z Arábie, kdy se vážně jedná o budoucnosti Blízkého východu, aniž by měl důležité – či spíše hlavní – slovo Západ.

Roli tu hraje i symbolika. Lídři Turecka, Ruska a Íránu dohadují budoucnost Sýrie pár dnů poté, co americký prezident Trump vyhlásil definitivní stažení USA z této země. Těžko mu to vyčítat, vždyť zde jen navazuje na Baracka Obamu, jenž v Sýrii vyklidil pole. Dobře to vystihla analytička Caroline Glicková: „Putin není automatický nepřítel, ale oportunista. Obama mu dal oportunitu (šanci) pro partnerství s Íránem a on se jí chopil.“ Evropa sice posílá letadla na pozice Islámského státu, ale se samotnou Sýrií, s jejím uspořádáním či způsobem vlády, nehne. Proto vše působí tak, jako bychom se vraceli do doby těsně před první světovou válkou.

Rusko, Írán a Turecko si porcují své zájmy v Sýrii, aniž by si navzájem vadily. Počínají si tak, že se to liberálnímu Západu nelíbí. Řídí se zásadou „raději konec s hrůzou než hrůzu bez konce“. Ale za prvé to vede ke konci již sedmileté války a za druhé na Západě nikdo nenabízí slušnější, morálnější, funkčnější a hlavně prosaditelnější alternativu pro Sýrii, která by vedla k témuž.

Rusko chce, aby Sýrie zůstala celistvým státem – v té podobě, v jaké ji Francouzi a Britové před sto lety narýsovali. Je to snad špatně? To ale nebrání Íránu, aby Sýrii postupně silově ovládl pomocí šíitských milic – po vzoru Libanonu, který je formálně též celistvým státem, ale hlavní slovo v něm má šíitský Hizballáh. A nebrání to Turecku, aby vojensky zasahovalo proti syrským Kurdům – proti teroristům, jak samo říká.

To vše je přitom více či méně legitimní. Ony státy rozdělují „cizí síly“ v Sýrii na přijatelné a nepřijatelné. Ruské a íránské síly jsou tam na pozvání vlády v Damašku, turecké s jejím skřípáním zubů. Ale shodnou se na tom, že západní síly – americké či evropské – tam nepatří. A kdo tvrdí opak, musel by se o to utkat s Ruskem. Troufne si?

LN, 5.4.2018