29.3.2024 | Svátek má Taťána


BLÍZKÝ VÝCHOD: Nikdy více!

21.12.2017

aneb Slovo k jedné iluzi

Někteří diskutující na internetu připomínají zásadu nepřípustnosti získání území silou – v souladu s Chartou OSN (kapitola I, článek 2/4). Silou znamená válkou. Je to zásada zajisté ušlechtilá, leč nerealistická, ba iluzorní.

Ilustrovat to lze na současném povyku kolem Jeruzaléma. Arabové (a část Západu) upírají Izraeli právo na východní část Jeruzaléma (kterou získal po vítězné válce v roce 1967) a nárokují si ji pro sebe. Činí tak nejen Arabové zvaní nesprávně Palestinci, ale prakticky všichni Arabové, potažmo muslimové. Na základě čeho?

Na základě války – té z let 1948-1949. Tehdy Izrael získal západní část Jeruzaléma a Zajordánsko, následně přejmenované na Jordánsko, jeho východní část (především Staré město). Kdyby se o dvě desetiletí později Jordánci nesmyslně nepustili do protiizraelského válečného dobrodružství po boku egyptského prezidenta Násira, hovořím o šestidenní válce z června 1967 (a ptám se: jaký asi jiný byl cíl této války než územní zisk?), mohli si ušetřit trpkost porážky – a především: východní část Jeruzaléma a celé Předjordánsko (tzv. Západní břeh) by bylo dodnes jejich.

Z mírové smlouvy podepsané s Izraelem roku 1994 vyplývá, že východní část Jeruzaléma a Předjordánsko již není součástí jordánské monarchie – a je tudíž na Izraelcích a palestinských Arabech, aby se dohodli na finálním uspořádání jak svých vztahů, tak vzájemných hranic. (Nikdo jiný to za ně neudělá.)

Současná zuřivá kampaň, vedená zejména v muslimském světě proti Trumpovu rozhodnutí uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele, je pozoruhodná v tom, že odpírá Izraeli právo na něco, co získal silou (ve válce), přičemž současně si Arabové nárokují něco, co sami také získali silou. Volání po tom, že východní Jeruzalém je hlavním městem Státu Palestina není přece ničím jiným než nárokováním si území, které Arabové získali na základě toho, jak dopadla válka v letech 1948-1949. Totéž území ale vybojoval Izrael v roce 1967, tedy v zatím (a doufejme, že definitivně) poslední válce s Jordánskem.

V záležitosti získání jakéhokoli teritoria ve válce vždy platilo (v souladu se zdravým rozumem a elementární logikou), že míněna je válka na časové ose poslední, nikoli nějaká předchozí. Jako ilustrace poslouží východopruský Královec (Kaliningrad). Ten získal Sovětský svaz na základě výsledků druhé světové války, nikoli té první.

Totéž platí o Jeruzalému. Kdyby Izrael šestidenní válku 1967 s Jordánskem prohrál a přišel o západní část Jeruzaléma a nezískal ani kilometr čtvereční Předjordánska, platil by takovýto výsledek války: Jordánsku, pokud by se tak rozhodlo, by nic nebránilo připojit západní Jeruzalém k východnímu, město pod svojí vládou sjednotit a učinit metropolí království. Světu by nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.

Válka však dopadla opačně – a je nyní na Arabech a jejich západních názorových sympatizantech, aby se smířili s realitou, tedy že sjednocený Jeruzalém je hlavním městem Izraele.

V kauze Jeruzaléma jde o výsledek války z roku 1967, která „přepsala“ výsledek války z let 1948-1949. Chtít po Izraeli, aby se po vítězné válce 1967 vzdal východního Jeruzaléma (včetně Západní zdi!) je stejně absurdní, jako kdyby Němci po druhé světové válce sveřepě trvali na tom, že Československo se musí v jejich prospěch vzdát osvobozených Sudet.

Palestinští Arabové se tváří, jako kdyby válku s Izraelem v roce 1967 vyhráli – a za hlasitého potlesku části Západu požadují území, o kterém ovšem rozhoduje – a rozhodl – vítěz války. V pětačtyřicátém se snad nikdo nepodivoval tomu, že zmíněné osvobozené Sudety se znovu staly nedílnou součástí československého státu patřícího do tábora vítězných Spojenců. Proto je s podivem ono nepochopení toho, že po válce 1967, opakuji: pro Izrael vítězné, se osvobozený východní Jeruzalém stal nedílnou součástí jeho dosavadního hlavního města.

Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani ty nejpošetilejší žvásty tureckého prezidenta Edogana, že „Jeruzalém je hlavním městem všech muslimů“. Mimochodem, na tomto výroku je nejlépe patrný muslimský maximalismus: nikoli Jeruzalém „pro všechny“ (jak v protiizraelské propagandě tak často demagogicky zaznívá), tedy pro Židy, muslimy a křesťany, ale pouze pro muslimy.

Jak to fungovalo v minulosti, víme. V letech 1949-1967, kdy východní Jeruzalém patřil výlučně Arabům (byl součástí jordánské monarchie), měli do nej Židé zakázán vstup, byly ničeny synagogy, likvidována židovská čtvrť Starého města a z židovských náhrobků si Arabové dělali chodníky a latríny.

K tomu lze dodat jedno jediné: Nikdy více!

Stejskal.estranky.cz