20.4.2024 | Svátek má Marcela


BLÍZKÝ VÝCHOD: Mýty a fakta III.

27.2.2009

Palestince a jejich právo na samostatný a nezávislý stát skloňují světová média ve všech pádech už čtyři desetiletí. Proto bude asi pro leckoho překvapením, že tzv. palestinský národ rovněž patří do říše mýtů. Ti lidé nehovoří palestinsky, nýbrž arabsky. Až do r. 1967 se o nich nemluvilo jinak než o Arabech. Jak se z Arabů stali najednou Palestinci? Nikdo vám to nevysvětlí lépe než Záhir Músajn, člen výkonného výboru OOP (Organizace pro osvobození Palestiny), v rozhovoru pro holandské noviny Trau v březnu 1977:

„Palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem našeho pokračujícího boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Dnes není ve skutečnosti žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. Pouze z politických a taktických důvodů mluvíme dnes o existenci palestinského národa, protože arabské národní zájmy vyžadují, abychom postulovali existenci odlišného „palestinského národa“ proti sionismu.

Jordánsko, které je suverénním státem s definovanými hranicemi, nemůže z taktických důvodů uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec však mohu nepochybně žádat Haifu, Jaffu, Beer-Ševu i Jeruzalém. Jakmile se však domůžeme svého práva na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu s jejím připojením k Jordánsku.“

Ještě v r. 1946 tvrdil arabský historik Philip Hitti před anglo-americkým vyšetřovacím výborem: „V historii nic takového jako Palestina neexistuje, absolutně neexistuje.“ A o deset let později prohlašuje saudskoarabský delegát v Radě bezpečnosti OSN: „Je všeobecně známo, že Palestina není nic jiného než jižní Sýrie.“ Oběma pánům je nutno dát za pravdu v tom smyslu, že na Palestinu přejmenoval dřívější židovské království císař Hadrián po rozdrcení Bar-Kochbova povstání proti Římu v r. 135 a že administrativně bylo toto území přičleněno k syrské provincii. Hadriánův název oprášili Britové, když jim po první světové válce byla Společností národů svěřena do přechodné správy část poražené říše osmanské, tvořená dnešní Izraelem, Jordánskem a Irákem. Název, který se Arabům původně ani trochu nelíbil, se jim dnes naopak velice hodí, jak nám výše vysvětlil Záhir Músajn.

Jasněji to už řečeno být nemůže. Izraelsko-palestinský konflikt je de facto konfliktem izraelsko-arabským, nebo ještě přesněji židovsko-islámským. Je to střet dvou neslučitelných civilizací. Svatým posláním islámu je ovládnout svět, to se z koránu nedá vyškrtnout, a muslim, který by to popíral, je špatný muslim, ne-li přímo odpadlík od pravé víry. Na mezinárodně politické kolbiště ovšem s takto surově deklarovaným cílem vytáhnout nelze. Proto se světovému společenství musí prezentovat Palestinci jako utlačovaná menšina, pro kterou je snadné získat sympatie a hmotnou podporu (těch miliard, co do té bezedné jámy za 60 let už nateklo!) a které se musí odpustit tu a tam nějaký ten atentát. Ale pokud by se, nedej Bože, podařílo onu „ostudnou izraelskou skvrnu“ vymazat z mapy, jak s dost výjimečnou upřímností odhaluje své zbožné tužby íránský president, budou Palestinci zapomenuti stejně rychle, jako se tu před čtyřiceti lety zčistajasna vynořili.

Ještě jeden mýtus, tentokrát na izraelské straně, je na čase kriticky přehodnotit, totiž přesvědčení, že Izrael může vytoužený mír s Araby získat výměnou za územní ústupky. Faktem je, že tato výměna nikdy v minulosti nefungovala, naposled a nejpřesvědčivěji se to ukázalo právě po vyklizení pásma Gazy. Sebemenší ústupek je islamisty považován za známku slabosti a vede jen ke stupňování požadavků: zajatého Šalita propustíme, když vy propustíte tisíc našich vězňů! Projeví-li Izrael náznak ochoty o takové výměně uvažovat, cifra hned vyskočí výš: Plus zrušení zátarasů. Plus odstranění plotu. Plus... a tak dále, až do úplné likvidace židovského státu. Neboť to je konečný cíl, přikázaný Prorokem. Přečtěte si už taky jednou ten korán!