Jestliže falšování událostí poměrně nedávných, jak jsme si ukázali v první části, nachází až překvapivý nadbytek lehkověrných čtenářů a diváků (člověk rád uvěří tomu, čemu uvěřit chce), nemělo by nás překvapovat, že veřejnost ještě ochotněji spolkne svérázné výklady historie vzdálenější. Novináři a politici běžně papouškují fráze o „ilegální okupaci palestinského území“ a někteří ani netuší, že pojem „palestinský národ“ před r. 1964 vůbec neexistoval, že byl vytvořen účelově. Dnes už se s ním operuje běžně jako s historickou skutečností. Podobným mýtem je „ilegální okupace“ a další v našich médiích frekventované výrazivo - podrobme je tedy postupně věcnému zkoumání.

Mýtus: Židé neměli žádné právo usazovat se na palestinském území a Palestinci se tudíž proti přistěhovalcům brání oprávněně.

Fakta: Právo přistěhovalectví přiznala Židům po skončení I. světové války konference vítězných mocností v San Remu v dubnu 1920, a to na celém území mezi Středozemním mořem a Jordánem, včetně Jeruzaléma a tzv. Západního břehu. Její rozhodnutí potvrdila Společnost národů r. 1922. Když se Velká Británie v r. 1939, v předvečer holocaustu, tzv. Bílou knihou o Palestině pokusila rozhodnutí Společnosti národů revokovat a sílící proud židovských uprchlíků z Evropy na svěřené území zastavit, stálý mandátní výbor Společnosti národů tento pokus v červnu 1939 odmítl jako nezákonný.

OSN, která po II. světové válce nahradila v r. 1945 Společnost národů, potvrdila ve své Chartě územní práva národů v jejich předválečné podobě (čl. 80), tedy i územní práva Židů v Palestině. Dnes se má většinou zato, že hranici Izraele závazně stanovila rezoluce VS OSN č. 181 z r. 1947 o rozdělení Palestiny, ale to je omyl. Rezoluce VS podle čl. 11 Charty mají v politických záležitostech pouze povahu nezávazných doporučení (na rozdíl od usnesení Rady bezpečnosti, která jsou závazná). Rezoluci č. 181 ostatně smetli se stolu sami Arabové, když plán na rozdělení Palestiny zásadně odmítli a Izrael napadli.

Válečné akce skončily r. 1949 podepsáním dohody o příměří. V této dohodě se výslovně prohlašuje, že demarkační čára (tzv. „zelená linie“) nepředstavuje žádnou politickou hranici mezi Izraelem a sousedními státy, a tuto klauzuli si vynutily arabské státy! Jen několik dnů před vypuknutím Šestidenní války, 31. května 1967, prohlašoval jordánský delegát v Radě bezpečnosti: „Žádná pevná hranice neexistuje. Existuje pouze čára příměří. V dohodě o příměří není žádná řeč o právech politických, vojenských ani žádných jiných.“

Protože žádná politická hranice mezi Jordánskem a Izraelem nebyla příměřím vymezena, platí stav předchozí, daný dohodou mocností z r. 1920 v San Remu: jak Jeruzalém, tak celý tzv. „Západní břeh“ je stále součástí židovského národního domova, a nepřestaly jí být ani v době jordánské okupace.

Mýtus: Izrael nezákonně okupuje palestinská území

Fakta: Území, označovaná dnes jako „okupovaná“ Izraelem, nepatřila po rozpadu otomanské říše žádnému svrchovanému, mezinárodní pospolitostí uznanému státu. Anexi Západního břehu Jordánskem neuznal kromě Velké Británie a Pákistánu žádný jiný stát, dokonce ani státy arabské. Samostatný arabský stát, navržený rezolucí VS o rozdělení Palestiny r. 1947, sami Arabové odmítli. Nevyhlásili ho ani během 19leté okupace Západního břehu Jordánskem a Gazy Egyptem, ačkoli jim v tom Izrael nemohl nijak zabránit, kdyby se k tomu byli rozhodli. Čí území tedy Izrael okupuje? Jaksi samozřejmě se mluví o území palestinském. Ale stát jménem Palestina nikdy neexistoval. Jeho vznik se sice předpokládal, navrhoval, ale nikdy k němu nedošlo. Sporná území nejsou ve smyslu geografickém o nic víc „palestinská“ než Izrael a Jordánsko. Palestinu jako útvar politický či národní si každá ze zúčastněných stran představuje jinak (na mapách OOP např. zahrnuje celý Izrael) a dohoda o její budoucí podobě je stále v nedohlednu. Z hlediska mezinárodně právního žádný státní útvar Palestina neexistuje, nemůže tudíž být ani „okupovaným územím“, jakým se v mezinárodně právní terminologii rozumí území svrchovaného státu obsazené cizí vojenskou mocí.

Mýtus: Židovské osady na Západním břehu jsou ilegální

Fakta: Obyvatelstvo Izraele je smíšené. Existují osady čistě židovské nebo čistě arabské, existují města, kde obě etnika žijí vedle sebe, více nebo méně promíchána. Existují území neobydlená, neobdělávaná, pouštního charakteru.

Podle izraelských zákonů půda, která nemá soukromého majitele, náleží státu. Většinou jde o půdu hospodářsky nevyužívanou. Se souhlasem státu může kterýkoli občan, ať Žid nebo Arab, takovou půdu začít obdělávat a využívat a po čase získat do svého vlastnictví. Židé jsou v tomto směru daleko aktivnější, proto vznikají stále nové židovské osady. Některé vznikly bez úřední registrace, jsou tedy z hlediska platného zákona ilegální. Není však pravda, že všechny židovské osady v Judeji, Samaří a Gaze vznikly ilegálně. Neexistuje žádný zákon ani mezinárodní dohoda, která by Židům zakazovala usazovat se na těchto územích. Naopak, toto právo jim dohoda ze San Rema, usnesení SN z r. 1922 i Charta OSN (viz výše) garantují. „Judenrein“ neboli „Židů prostý“ byl Západní břeh v celé historii pouze za jordándské okupace 1948-1967, kdy byl jordánskou vládou etnicky „vyčištěn“. Právo Židů usazovat se na tomto území má tentýž legální podklad ve zřízení britského Mandátu, jaký mělo jejich usazování v Haifě, Tel Avivu a Jeruzalémě před vznikem izraelského státu. Jediným omezením tohoto práva bylo ustanovení, že „nesmí být dotčena vlastnická a náboženská práva dosavadních nežidovských obyvatel Palestiny, ani práva židovských komunit v žádné jiné zemi“, a že britská vláda a Rada SN mohou v případě nutnosti pozastavit usídlování na území Transjordánska (dnešní Jordánsko), což také v r. 1922 skutečně učinily.

Zřízení Mandátu však nedalo možnost ani dočasného omezení přistěhovaleckého práva západně od Jordánu. Dohoda o příměří z r. 1948 výslovně prohlašuje, že demarkační čára nepředstavuje politickou hranici, jelikož ta musí být stanovena vzájemnou mírovou smlouvou. Území Izraele a Jordánska přestala podléhat mandátnímu režimu utvořením a mezinárodním uznáním těchto samostatných států, zatímco Západní břeh a Gaza mu i nadále podléhají, protože ani žádný samostatný stát nevytvořily, ani nebyly k jinému státu oficiálně přičleněny. Ať už bude konečné uspořádání jakékoli, právo Židů usídlovat se kdekoli na území bývalého Mandátu je nezpochybnitelné. Ostatně ani tzv. „cestovní mapa“ je nepopírá. Že se to Arabům (přesněji radikálním muslimům) nelíbí a židovské osady na „jejich“ území jsou jim trnem v oku, je věc jiná.

Často bývá citován čl. 49 Ženevské konvence z r. 1949 na ochranu civilního obyvatelstva v době války, zakazující masové deportace z okupovaného území nebo přesuny vlastního obyvatelstva na takové území za účelem etnického čištění, otrocké práce nebo násilného osidlování. Židovští osadníci na Západním břehu ani v Gaze tam však nebyli „přesunuti“ izraelskou vládou, migrovali tam dobrovolně a někteří dokonce bez vědomí vlády. Navíc tato konvence hovoří o nepřípustných aktech prováděných jedním ze signatářů na území jiného signatáře. Západní břeh žádnému ze signatářů nepatří, tudíž na něj nelze dotyčnou konvenci vůbec vztahovat. Přesto ji izraelské soudy aplikují v mnoha případech dobrovolně a v řadě sporů rozhodly v neprospěch vlády.