Omluví se Palestinci?

Na webových stránkách ČRo Plus jsem narazil na vyjádření europoslance Pavla Svobody. Říká: „Rusové (v této věci – míněn Krym) lžou, lžou a lžou.“

Politik z toho vyvozuje, že „ s tímto vědomím je třeba posuzovat informace, které z ruské strany dostáváme o východní Ukrajině teď.“

Totéž lze vztáhnout i na palestinské Araby, které i já občas, kvůli zjednodušení, nazývám Palestinci. (Jakkoli jde o termín nanejvýš problematický, neboť součástí historické Palestiny je i Stát Izrael a Palestinci by tedy měli být všichni obyvatelé historické Palestiny. Máme-li tu jeden název pro dvě odlišná teritoria, pak se v tom těžko orientujeme. Tím chci říci, že první, co by mělo světové společenství po palestinských Arabech chtít je, aby pro svůj budoucí státní útvar na části historické Palestiny vymysleli jiný název než právě „Palestina“. Příkladem jim mohou být palestinští Židé, jejichž stát se jmenuje Izrael.)

Ale k původnímu námětu tohoto článku. Rovněž o palestinských Arabech lze říci: Palestinci v této věci lžou, lžou a lžou. „Tou věcí“ je míněno údajné otrávení Arafata poloniem, což měl spáchat Izrael.

Komentátorka ČRo Plus Gita Zbavitelová v těchto dnech připomněla (například v sobotu 21/3 na webu Neviditelný pes), že se snad s definitivní platností zavřela voda nad touto palestinskou lží, když po Rusech i Francouzi oznámili, že Arafat nezemřel na otravu. Přesněji: francouzští odborníci to „zcela vyloučili“, jak píše Zbavitelová.

Zkusme si představit celý tento příběh nikoli v jakési VIP rovině, ale v rovině, v níž se pohybujeme my – obyčejní a většinově normální lidé.

Na jednom hřbitově v Krušných horách leží můj otec. Zemřel přirozenou smrtí na následky „přirozené“ nemoci (srdce) – a kdybych já po letech nařkl souseda, že ho otrávil, psal o tom články do místních novin, v nichž bych souseda soustavně obviňoval z vraždy a permanentně ho propagandisticky dehonestoval, ba dokonce bych dosáhl na úřadech toho, aby byl exhumován a jeho ostatky odborně analyzovány – a kdyby tato odborná pracoviště potvrdila, že otráven nebyl, co by bylo mou první povinností?

Samozřejmě: sousedovi se hluboce omluvit. Veřejně. A kdyby mě soused žaloval pro pomluvu, nebylo by se co divit.

Když i Francouzi po Rusech a částečně po Švýcarech (ti řekli, že testy byly nejednoznačné) potvrdili, že šlo o velku palestinskou lež, řekl jsem si: konečně ta komedie skončí. A – proč to nepřinat – bylo v tom i kus zlomyslnosti: Palestinci nechali demontovat část mauzolea a exhumovat tělo svého vůdce, aby dokázali, že Izraelci jsou jeho vrazi – a přitom celá tato monstrózní akce potvrdila pouze to, že lhali.

Vzápětí ale úlevu nad koncem něčeho tak nechutného vystřídal jiný hlas. Neměli by se Palestinci veřejně celému světu a zejména Izraeli omluvit? Vždyť lež o otravě nešířila pouze palestinská média, ale také vedení Palestinské autonomie.

Vidím zde ovšem zásadní problém. Naděje, že se vedení Palestinské autonomie Izraeli omluví je právě taková jako naděje, že se Putin omluví Ukrajině za anexi Krymu. Tedy nulová.

A tak zbývá jediné. Aplikovat výrok europoslance Svobody o Rusku také na vedení Palestinské autonomie: s tímto vědomím (že lhali o Arafatově otravě) je třeba posuzovat jakékoli informace, které z palestinské strany přicházejí.

A znovu se ptám (se stejnou naléhavostí, s jakou starořímský politik Cato senior volal po zničení Kartága): Je vedení Palestinskoarabské autonomie důvěryhodným partnerem pro dojednání trvalého míru se Státem Izrael?

Ještě obehnat mauzoleum modrou fólií a komedie může začít ...

Dobová karikatura na webu Genevalunch.com: „Je v lepším stavu než mírový proces.“

Stejskal.estranky.cz