Na Blízkém východě se odehrávají denně takové hrůzy, že pro jednu událost zapomínáme na druhou, do zapomnění upadají ty dřívější. Občas člověka zamrazí, když uslyší čerstvou zprávu o tom, že světoznámý nositel Nobelovy ceny Günter Grass, jehož život vyhasl v těchto dnech, napsal zaujatou protiizraelskou báseň.

Ti, kteří přemýšlejí a sledují události, si kladou otázky, jak je to možné…. Jak to, že si lidé všímají spíše tvrdého postoje Izraele, který tak jednat musí z důvodů své bezpečnosti a vlastní existence, aniž se pohoršují nad oslavnými orgiemi Arabů, zejména těch palestinských, které provázejí každé zavraždění či zajetí nenáviděných Izraelců. Spousta lidí naší civilizace je však ochotna omlouvat Araby a obvinit USA a Západ, že nechápou zvláštnosti a osobitou „kulturu“ a odlišné tradice Arabů, jiné uspořádání arabského společenství atd. Kde je však psáno, že vražda byť i jediného nevinného má být důvodem k masovému veselí, radostnému šílení, k orgiím a oslavám zakrvácených rukou? To nepředpisuje ani Bible, ani Korán, jehož mírové postuláty už dávno v arabském světě přestaly platit. Proč se jen tak málo dovídáme o výměně jediného Izraelce za tisícovky arabských teroristů vězněných právem v Izraeli? I návraty těchto masových vrahů vedou k arabskému davovému šílenství, aniž by byla médii oceněna velkorysost ze strany Izraele. Proto je nutné neustále připomínat i události, které jsou zdánlivě překryty nánosem času. Pod tím nánosem se skrývá pravda, jejíž zrníčka musíme vynášet na povrch a skládat z nich ucelený obraz skutečnosti jako důležitý podklad pro budoucí zájemce o historii.

Rok 2000 byl v mnohém přelomový. Toho roku propukla již druhá palestinská intifáda a byla odstartovaná sérií teroristických útoků proti Izraeli. Palestinci rozpoutali teroristickou kampaň, kterou do té doby Izrael nezažil. Zavražděno bylo více než tisíc Izraelců. Do dějin druhé intifády vešel brutální lynč dvou izraelských záložníků ze dne 12. 10. 2000, Yossiho Avrahamiho a Vadima Nurshitze. Oba záložníci sloužili v té době nedaleko Ramalláhu. Avrahami a Nurshitz chtěli po službě jet domů do Izraele, ale bohužel si spletli cestu a přes kontrolní stanoviště vstoupili do Ramalláhu. To, co následovalo, se slovy dá jen těžko vyjádřit. Oba Izraelci byli zadrženi palestinskými policisty a odvedeni na místní palestinskou policejní stanici. Palestinští policisté izraelské mladíky obvinili, aniž by pátrali po důkazech, že jsou špioni, kteří pracují pro Mossad. Zběsilý dav zhruba tisícovky Palestinců požadoval jejich okamžitou smrt bez řádného soudu. Smutné , ba otřesné je, že vrahy byli slušní a obyčejní palestinští občané, kuchaři a administrativní pracovníci. Ve chvíli se stačili proměnit v šílící dav, vtrhli na policejní stanici a začal lynč.

Izraelští záložníci byli surově biti, kopáni, pobodáni noži, napadáni sekyrou a nakonec čtvrceni. Jeden z vrahů, Palestinec Aziz Zalha, si krví umučených záložníků potřísnil ruce a ukazoval je nadšeně zběsilému a zfanatizovanému davu. Ten poté začal jásat, radovat se a tančit. Dá se říci, že propukly orgie. Dav tleskal, když byli vojáci čtvrceni, sekáni, byly jim veřejně vyjímány vnitřní orgány. Mrtvoly byly poté vyhozeny z okna a zapáleny. Zběsilí Palestinci táhli znetvořená a popálená těla na náměstí v Ramalláhu (Al Manara), kde rozrůstající se dav začal náramně oslavovat. Kolem mrtvol se začalo tančit, zpívat, střílet oslavné salvy do vzduchu, rozdávat sladkosti, Palestinci se třísnili jejich krví. Takové oslavy Blízký východ do té doby nezažil. Palestinští policisté nejenže nezabránili masakru, ale co hůře, sami se na této zběsilé akci podíleli.

Pohnutou událost zachytil britský novinář Mark Seager píšící pro The Sunday Telegraph. Ten vypovídá: „Když jsem přijel do Ramalláhu ráno asi v 10:30, nastoupil jsem do taxíku a chtěl jsem nafilmovat pohřeb. Poté, co jsem vystoupil z taxíku, slyšel jsem křik velkého davu Palestinců a viděl jsem, jak běží k policejní stanici. Za nějakou dobu prošli kolem mě a s hrůzou jsem sledoval, jak dva velmi zranění a znetvoření muži byli taženi za nohy, spodní část jejich těla byla ještě v plamenech, hlavy měli totálně rozbité. Byli jako zvířata. Byli jen pár metrů přede mnou a já jsem viděl všechno. Sáhl jsem po fotoaparátu a chtěl jsem danou událost nafotit. V tu ránu jsem dostal pěstí do obličeje od jednoho mladého Palestince , ten mi řekl „Dej mi svůj film“, snažil jsem se vytáhnout film z fotoaparátu, ale několik lidí se proti mně vtrhlo, jeden z davu mi vytrhl z ruky kameru a rozbil ji. Bál jsem se o svůj život. Mezitím dav provolával slova modlitby Alláhu Akbar při mučení dvou mužů. Jednalo se o nejstrašnější událost, kterou jsem kdy viděl, mnohem horší, než jsem viděl v Kongu a Kosovu. Viděl jsem v tvářích těchto Palestinců zuřivou nenávist a hněv. Myslel jsem si, že jsem znal Palestince dobře, udělal jsem šestnáct výprav do Ramalláhu a jiných palestinských měst, myslel jsem si, že jsou milí a pohostinní lidé. Vím, jistě ne všichni jsou takoví, ale na tuto událost nikdy nezapomenu. Byla to největší barbarská vražda, kterou jsem kdy viděl. Budu mít noční můry po zbytek svého života.“

Ne záliba v popisu brutality, ale snaha nacházet a šířit pravdivé informace o vztahu Izraele a Palestiny, která už v dnešní době u mnoha politiků významných států dostává „zelenou“, mne vede k tomu, že se často vracím k událostem minulým, že pátrám po dokladech palestinské nenávisti a věrolomnosti. Z nepokojné situace na Blízkém východě, z nezdařených „arabských jar“, ze současných válek jsou jednoznačně viněny USA a západní spojenci. Mne však znepokojuje otázka, zda celé rozvolnění situace nezačalo už vpádem a desetiletou okupací Afganistánu Sovětským svazem? Nejsou to spíš zájmy dnešního Ruska, které vedou k naprosté destabilizaci stále většího počtu států? Proč stále více běženců celého světa hledá útočiště na Západě a ne v širokém, rozhlehlém Rusku? Dnes už je bezesporu jasné, že brutalitu bez hranic způsobila revoluce v Rusku r. 1917. Džin byl vypuštěn z láhve. Ale o tom zas někdy jindy.