22.10.2018 | Svátek má Sabina


BLÍZKÝ VÝCHOD: Konec role fackovacího panáka?

29.12.2015

Řada událostí z posledního kvartálu letošního roku se zdá předznamenávat obrat v postoji meziná­rodního společenství k tomu, co se odehrává v končinách Blízkého východu.

Za jednou z podstatných událostí stojí bývalý britský premiér Tony Blair (Anthony Charles Lynton Blair), jenž si svého času od západních novinářů vysloužil přídomek „válečník“. Ten si po odchodu z premiérského postu v roce 2007 začal budovat síť nadací a konzultačních firem. Díky jim jako di­plomat a právník dosud ještě zastává určitou, ne zcela bezvýznamnou pozici na mezinárodní scéně. Blair také v letech 2007 až 2015 působil ve funkci zvláštního velvyslance či zmocněnce Blízkový­chodního kvartetu, pod kterým se rozumí čtveřice států a organizací, zabýva­jících se vy­jednává­ním míro­vého procesu iz­raelsko-palestinského konfliktu (Spojené státy, Ruská federace, Evropské unie a Organizace Spo­jených národů). Nejenže je tedy s problematikou Blíz­kého vý­chodu dobře obe­známen, ale dosud ji nespustil ze zřetele.

Do dění na Blízkém východě v posledních dnech výrazně promlouvá studie britského thinktanku Centre on Religion & Geopolitics (Centrum pro náboženství a geopolitiku), který patří pod jednu z nadací To­nyho Blaira. Ze zveřejněných závěrů studie britského Centra vyplývá, že v Sýrii v současné době působí nejvíce džihádistických skupin na světě. „Největší hrozbu pro meziná­rodní společenství představují skupiny, které sdílejí ideologii Islámského státu, ale svět je zatím přehlíží“, varuje britská studie, zveřejněná v pondělí 21. prosince 2015. Dále ze studie vyplývá, že jakýkoli pokus mezinárodního společenství či mocností dělit rebely na přijatelné „umírněné“ vzbou­řence a nepři­jatelné „extremisty“ je chybný. „Západ podstupuje riziko, že udělá strategickou chybu tím, že se zaměří výhradně na Islámský stát“, říká se ve zprávě na serveru BBC, jenž citoval tuto zásadní studii jako jeden z prvních.

Jinak řečeno, syrské rebely nelze dělit na „radikální“ a „umírněné“, jak tomu dosud činila mainstre­amová média. Zpráva britského thinktanku tak de facto potvrzuje oprávněnost širšího boje se syr­skými teroristy, kterou americký prezident Barack Obama dosud vyčítal ruskému vojenskému le­tectvu. Podle amerického politologa Garetha Portera, který se specializuje na Blízký východ, totiž nehodlá Bílý dům přiznat, že jeho politika posílení vlivu Turecka a Saudské Arábie vedla k nárůstu islamismu a vyzbrojování rebelů Obamovými spojenci Saúdskou Arábií a Katarem k rozšíření po­zic Fronty an-Nusrá a dalších teroristických skupin v Sýrii. Přičemž kritika administrativy americ­kého prezidenta Baracka Obamy se poslední dobou v amerických médiích objevuje stále častěji. Řada novinářů a analytiků poukazuje na mnohačetné přešlapy a chyby současné americké admi­nistrativy na Blízkém východě, tedy i ve válkou zmítané Sýrii. A tak není divu, že se někteří novi­náři pozastavovali i nad tím, jak si americký pre­zident Barack Obama po sestřelení ruského stíha­cího bombardéru na syrsko-turecké hranici po­spíšil ve svém prohlášení ujistit tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o podpoře ze strany USA ve věci práva Turecka „bránit svoji suvere­nitu“. Přitom však zásadní poznatky, které o tomto inci­dentu údajně nashromáždilo americké le­tectvo (USAF) spolu s tajnou službou, Bílý dům nezveřejnil.

Okolnosti incidentu na syrsko-turecké hranici zhodnotil Gustav Gressel z Rady Evropské Unie pro zahraniční vztahy, který na konci listopadu prohlásil, že počátky turecké nevraživosti vůči Rusku bylo možné pozorovat už bě­hem anexe Krymu, kdy Turecko podpořilo krymské Tatary. Gressel je ale přesvědčen o tom, že počínání Turecka v regionu a jeho postoj vůči Islámskému státu budí ne­libost řady zemí NATO, které Turecko obviňují z toho, že nakupuje ropu od Islámského státu a je tranzitní zemí pro džihá­disty mířící do Evropy: “Turecká snaha omezit oba problémy byla poněkud vlažná a skutečnost, že Turecko využívá některé islamistické skupiny v boji proti kurdským bojov­níkům nezvýšilo důvěru Západu vůči Ankaře. Takže Erdogan se netěší plné podpoře Západu a jen proto, že Rusko je pro­tizápadní, nemusí nutně znamenat, že Západ bude podporovat cokoliv, co Turecko v tomto směru udělá,” řekl Gressel.

Severoatlantická aliance začala před pětadvaceti lety budovat flotilu speciálních letounů včasné výstrahy E-3A AWACS na obranu před zeměmi Varšavské smlouvy, vedené tehdejším Sovětským svazem. Po pádu železné opony pak začaly působit posádky letounů po celém světě. Hlavní zá­kladnou letounů systému AWACS je letecká základna u Geilenkirchenu poblíž německo-nizozem­ských hranic, kterou původně vybudovala britská RAF po druhé světové válce. Letouny E-3 NATO i USAF bez tankování ve vzdušném prostoru mají dolet kolem 6 400 km, což reprezentuje 8 hodin letu. A není bez zajímavosti, že v roce 2003 Turecko coby členská země NATO požádalo o ochranu před vzdušnými silami sousedního Iráku, načež letouny AWACS, vzlétající ze základny v Geilenkirchenu, od února do dubna nepřetržitě střežily vzdušný prostor Turecka. Proto se také investigativní žurnalisté obrátili na velení NATO s dotazem, zda v úterý 24. listopadu 2015, kdy do­šlo k incidentu na turecko-syrské hranici, nemonitoroval danou oblast AWACS aliance, který by musel mít podobné informace o trase letu sestřeleného Su-24.

Nutno ještě podotknout, že důležitým okamžikem ve vývoji příprav invaze do Iráku v roce 2003 byla právě žádost Turecka, které usilovalo o rozmístění obranných sil NATO na svém území. Od samého počátku proti tomuto návrhu stály Francie, Německo a Belgie, které argumentovaly tím, že by ta­kováto vojenská podpora Turecka de facto představovala schválení Američany plánované in­vaze. Jednání se zdála uvíznout na mrtvém bodě, a tak Turecko uplatnilo článek č. 4 Severoatlan­tické smlouvy, kterým se vyžaduje okamžitá konzultace členských zemí NATO v případě, že se některá z nich cítí ohrožena. Nakonec se tak Severoatlantická aliance po několika dnech jednání, na nátlak amerických a britských zástupců, rozhodla dne 17. února 2003 poskytnout Turecku vo­jenskou po­moc.

Velení NATO nasazení letounu včasné výstrahy AWACS ze 24. listopadu 2015 novinářům ne­potvr­dilo, šéf Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg jen deklaroval stanovisko NATO. „Jak jsme již několikrát dali jasně najevo, stojíme solidárně za Tureckem a podpo­rujeme teritoriální in­tegritu našeho spojence,“ uvedl Stoltenberg po dvouhodinové mimo­řádné schůzce rady, kterou ihned po tom, co sestřelilo ruský bojový le­toun, naléhavě svolalo Turecko. A není bez zajímavosti, že podle informací, ke kterým se dostali všeteční novináři „mimo zá­znam“, dali vyslanci členských zemí Turecku během jednání najevo, že Ankara mohla celou věc řešit ji­nak, než sestřelením rus­kého letounu. Na dotaz novinářů, zda existuje možnost, že letadlo bylo sestřeleno nad Sýrií, šéf Severoatlantické aliance uvedl, že spojenecké hodno­cení situace se „shoduje s informa­cemi, které Aliance obdržela od Turecka“. Následně Jens Stolten­berg novináře upozornil, že vět­šina ruských úderů v Sýrii dosud cílila na ty části země, kde podle něj Islámský stát nepůsobí. „Společným nepřítelem je takzvaný Islámský stát, vítám proto veškeré úsilí v boji proti němu a Rusko by se tím mělo řídit,“ prohlásil. Na tento Stoltenbergův výrok s velkým zadostiučiněním upo­zorňovala většina našich sdělovacích prostředků.

Podle některých našich komentátorů pak k sestřelení ruského Su-24 mělo dojít poté, co ruská le­tadla od začátku října „více než desetkrát narušila vzdušný prostor Turecka“. Ve skutečnosti však 15. října 2015 jen náměstek tureckého mi­nistra zahraničí agentuře Interfax oznámil, že turecká vo­jenská letadla se s ruskými vojenskými letadly „dostala od začátku října poblíž syrského vzduš­ného prostoru celkem třináctkrát do nebezpečné blízkosti“. Což je vcelku pochopitelné, když ruské letectvo v souladu s postupem pravidelné syrské armády bom­bardovalo „umírněné povstalce“ z řad syrských Turkmenů, obývajících oblast podél syrsko-turecké hranice. O tom, že zde cílem bombardování nebylo „neozbrojené civilní obyvatelstvo“, jak tvrdí Turecko, svědčí celá řada videošotů, které se koncem listopadu vyrojily na YouTube, na nichž je vidět tuto oblast ovládající turkmenské islamisty s kalašnikovem v ruce či granátometem RPG na ra­meni.

Co je však důležitější, podle investigativních novinářů se jeden z činitelů Pentagonu údajně pod­řekl, že v úterý 24. listopadu 2015, kdy byl tureckou stíhačkou sestřelen ruský Su-24, měl vzlétnout Boeing E-3 Sentry vojenského letectva Spojených států (USAF) z neblaze proslulé letecké zá­kladny Preveza v Řecku. Zde totiž 14. července 1996 letoun E-3A LX-N90457 během nepodaře­ného startu přejel rozjezdovou dráhu a skončil v moři (posádku se naštěstí podařilo zachránit). Je obecně známo, že radarové a počítačové podsystémy letounu E-3 mohou shromažďovat a zobra­zovat všeobecné i detailní informace o sledované oblasti zájmu, což zahrnuje informace o pozici a pohybech všech nepřátelských letounů. Tedy v případě 24. listopadu o trase dvou ruských útoč­ných letounů Su-24 u turecko-syrské hranice. Připomeňme si schopnost letounů E-3 Sentry sbírat velké množství dat z jejich radarových a počítačových podsystémů, která vedla k tomu, že během ope­race Pouštní bouře byla poprvé v historii nahrávána prakticky celá letecká válka. A poskytování vedení se sdě­lováním aktuálních informací o aktivitě nepřítele pak vedlo k tomu, že operátoři sys­témů v letou­nech E-3 AWACS asistovali při 38 ze 41 sestřelů nepřátelských letadel, zaznamena­ných během celého konfliktu. Velení USAF odlet E-3 z letecké základny Preveza, ke kterému mělo dojít v úterý 24. listopadu 2015, však dosud (pokud je mi známo) nepotvrdilo, ani nevyvrátilo.

Ovšem největší vrásky na čelech svých spojenců Turecko nadělalo v prosinci 2015 tím, že jeho vojsko vtrhlo, a to v rozporu s mezinárodním prá­vem, na území Iráku, kde v provincii Ninive zaujalo pozice poblíž Mosulu. V té době nikdo nepochyboval o tom, že letouny E-3 monitorují Irák a že velení NATO i USAF muselo být o tomto vpádu turecké armády do Iráku podrobně informováno, po­dobně jako bylo již dříve informováno o všech náletech tureckých bombardérů na území Iráku. Irácký prezident Fuád Masúm nepro­dleně vyzval Turecko, aby stáhlo svá vojska z provincie Ninive a předešlo tak eska­laci na­pětí mezi oběma zeměmi. Přítomnost turecké armády v oblasti severně od Mosulu vzápětí kritizoval irácký premiér Hajdar Abádí, podle kte­rého místo pomoci v boji proti Islámskému státu Tu­recko narušuje svrchovanost jeho země. Irák odeslal Radě bezpeč­nosti OSN dopis, ve kterém žádá okamžité sta­žení tureckého vojska: „Jeho přítomnost je považo­vána za zjevné porušení Charty OSN, narušení irácké územní jednoty a suverenity“, konstatuje se v textu. Americká velvy­slankyně při OSN Sa­mantha Powerová, která v prosinci zastává funkci předsed­kyně Rady Bez­pečnosti OSN, noviná­řům potvrdila, že irácký am­basador dopis radě v pá­tek 11. prosince 2015 do­ručil. Novinářům z agentury AFP pak Powerová zopakovala názor Spoje­ných států, že „jakékoli rozmístění vojáků v Iráku by mělo být uskutečněno se souhlasem suve­rénní irácké vlády“.

Americké ar­mádní zdroje měly následně agentuře Reuters potvrdit, že USA věděly o na­sa­zení tureckých vojáků v sever­ním Iráku, avšak s výhradou, že nejde o součást aktivit meziná­rodní koa­lice, vedené Spojenými státy. Tedy administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy tentokrát „politicky korektní“ formou potvrdila zvěsti o tom, že Spojené státy s Tureckem zase až tak moc nekamarádí. Ono totiž nelze úplně zapomenout na události z roku 1974, kdy bylo Turecko, od roku 1952 člen NATO, označováno za významnou oporu jižního křídla Severoatlantické aliance. Této pozice dokázala turecká ar­máda využít k zabrání cizího území, které bylo v přímém rozporu s mezinárodním právem. Tu­recká ar­máda totiž v roce 1974 obsadila severovýchodní část ostrova Kypr, kde turecká invaze vedla k definitivnímu rozdělení ostrova a na okupovaném území k usta­novení separatistického státu, jenž se roku 1983 prohlásil za nezávislou Severokyperskou turec­kou republiku.

V posledním kvartále letošního roku byl mezinárodnímu společenství uštědřen Tureckem ještě je­den políček. To když německá kancléřka Angela Merkelová v Evropském parlamentu spolu se svými přisluhovači prosadila spornou dohodu s Tureckem, jemuž se mají poskytnout tři miliardy eur (zhruba 81 miliard korun) na zvládnutí uprchlické krize výměnou za to, že bude lépe střežit přímořskou hranici, ze které by již pašeráci lidí neměli „lifrovat“ ilegální migranty přes Egejské moře do Evropy. A přestože dosud Evropská komise Ankaru kritizovala, že zaostává v přizpůsobo­vání legislativě EU, v rámci dohody o uprchlících dojednané v půli října Angelou Mer­kelovou se otevírají další kapitoly rozhovorů o přístupu islamismem stále více zamořovaného Tu­recka k Evropské unii. I přesto, že mezinárodní společenství Tureckou republiku pro nárůst sunnit­ského fundamentalismu kritizuje. Což ještě neznamená, že nutně musíme propadat bezbřehé skepsi, neboť naděje, jak se u nás říká, umírá poslední.

Podle náznaků v současném dění by mezinárodní společenství v příštím roce totiž mohlo skonco­vat s rolí fackovacího pa­náka. Pak by si také mohlo vzít k srdci slova izraelského analytika Šmuela Bara, který v rámci projektu Prague European Summit v listopadu letošního roku před­nášel v Praze. Podle něho je třeba si především uvědomit, že dnešní Turecko není už Tureckem Atatürka. Přičemž Šmuel Bar, jako skutečný odborník, který je o dění na Blízkém východě in­formován ještě lépe než výše vzpomínaný Tony Blair, u nás v Praze přišel s jasnou výzvou: „Tu­recku mu­síme zabránit v hraní dvojí hry a přestat předstírat, že je náš spojenec.“

Boeing E-3 Sentry

Boeing E-3 Sentry, letoun včasné výstrahy a řízení (Airborne Warning and Control System), známější pod zkratkou AWACS. Foto: NATO E3A

Převzato z KarelWagner.blog.idnes.cz se souhlasem autora



Diskuse


J. Kanioková
22:07
29.12.2015

K. Wágner
17:12
29.12.2015

A. Reček
18:31
29.12.2015

J. Urban
17:05
29.12.2015

P. Lenc
10:08
29.12.2015

M. Prokop
9:29
29.12.2015

Ś. Svobodová
13:00
29.12.2015

P. Klouda
8:44
29.12.2015

Vladimír P
7:59
29.12.2015

Vladimír P
8:01
29.12.2015

J. Kanioková
1:25
29.12.2015

J. Kanioková
1:42
29.12.2015

počet příspěvků: 19, poslední 30.12.2015 08:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.