Dějiny Izraele/Palestiny jsou zatíženy tragickou minulostí, krvavým nepřátelstvím mezi Židy a tamějšími Araby. Izraelci i přes četné ztráty mnohých svých blízkých věří, že jediné řešení dané situace je v nalezení určitého způsobu vzájemného soužití, a financují kdejaký projekt zaměřený na mírové vyrovnání s palestinským obyvatelstvem, stavějí nemocnice, školy, továrny, budují odsolovací zařízení, zaměstnávají arabské dělníky z palestinských území. Ovšem sdílejí podobné postoje také Palestinci?

Situace Palestinců je složitá, izraelská bezpečnostní politika jejich život jistě neusnadňuje, nicméně za chudobu palestinských Arabů může zkorumpované palestinské vedení, politici Hamasu i Fatahu se "koupou" ve finančních prostředcích darovaných EU a USA. Na palestinském území (Gazy i Západního břehu Jordánu) neexistuje svoboda slova a vyznání, neexistují ani nezávislá média. Palestinské sdělovací prostředky vedou masivní protiizraelskou propagandu v duchu nacismu už od vstupu dětí do škol, palestinský tisk se příliš neliší od nechvalně proslulého deníku "Útočník", který je vydáván Juliem Streicherem. V důsledku této nenávisti opět během dvou dní dopadly na Izrael stovky raket.

Rozumné by bylo, kdyby se i palestinští muslimové snažili uzavřít kompromis a ustoupili z některých svých požadavků, např. od požadavku na právo všech svých uprchlíků na původní bydliště a na zabrání Jeruzaléma, i když dlouhodobá historie tohoto území, válečné děje a úspěchy Státu Izrael už dávno nemluví ve prospěch Palestinců.

Důležitým motivem uvažování Palestinců je faktor času. Jaký časový úsek považujeme za dlouhý? Evropské uvažování považuje za dlouhý časový úsek např. padesát let. Často slýcháme "kdysi dávno v roce 1950 se stalo to a to." Ovšem uvažování Palestinců je jiné. Zeptáme-li se muslimů v Palestině, jaké období považují za "staré dobré časy", většinou zmiňují roky 950, 1250 či 1450, často říkají: "Křižáci dobyli Palestinu, ovládali ji 200 let, přesto jsme nakonec zvítězili, sionisté přepadli a ovládli Palestinu, mohou ji okupovat po dobu 200 i více let, přesto se navrátí do našeho vlastnictví." Takováto slova zaznívají nejen z úst představitelů hnutí Hamás, ale hlásají je i reprezentanti "umírněného" Fatahu. Na "vítězství" jsou ochotni Arabové čekat i dalších 100 let, ne-li více. Ačkoliv Izraelci, zejména jejich levicoví politici, zoufale prosí Mahmúda Abbáse a jeho spolupracovníky o mírové rozhovory, což je jistě cíl chvályhodný, avšak Abbás pokaždé připraví a prosazuje další a další nesplnitelné požadavky.

Dokud se nezmění myšlení palestinského obyvatelstva, mír mezi oběma národy nikdy nenastane. To je však vyhlídka tak vzdálená, že se někdy zdá, že naděje na mírové soužití Židů a Palestinců vlastně neexistuje. V tomto bodu však izraelští politici přejímají měření času od svých arabských protivníků – znovu a znovu se pokoušejí v této bolavé oblasti dosáhnout míru, i když vědí, že to nebude v dohledné době. Ale prosperita a přínos Státu Izrael pro celý svět stojí za to, aby tento malý stát nebyl zničen a udolán militantním okolím. V tomto opakujícím se úsilí zůstává přes všechny překážky stále plamínek naděje, k jehož rozhoření by měly přispět všechny demokratické státy světa. Aby neplatil nadpis tohoto článku……