V Gaze vládla nervozita, v přecházejících hodinách přece Ariel Šaron, šéf pravicované strany Likud, zneuctil posvátné místo muslimů tím, že vkročil na vrchol Chrámové hory, kde je svaté místo muslimů, zatímco svatým územím pro Židy je její spodní část Západní zdi, známá jako Zeď nářků. Palestinci vyhlásili na ten den stávku. Byla sobota a během ní Židé stejně nesmí pracovat, protože mají svátek šabat.

Z Jeruzaléma přišly zvěsti o rozpoutání druhé intifády, války kamení. V prvních hodinách nepokojů zahynulo devět Palestinců. Proto se v Necarimu sešlo několik stovek převážně mladých lidí a školáků, aby házeli kamení a koktejly Molotova po izraelských vojácích, kteří byli ukryti v malé pevnosti za křižovatkou. Šikmo přes ni bylo na druhé straně ve vzdálenosti asi sto metrů střelecké hnízdo ozbrojenců Hamásu, kteří měli své odstřelovače i na dalších nejmíň pěti místech kolem Izraelců.

"Rozhodně jsme přestřelky nezačali, museli jsme ale střílet gumovými projektily na útočníky, kteří se snažili naši stanici zapálit," tvrdil později velitel izraelské posádky. "Když nás začali Palestinci z šesti stran zasahovat ostrými střelami, nabili jsme je do našich pušek také."

"Večer v předcházející den mi řekl muž, abych ráno neposílala děti do školy, aby se nedostaly do nebezpečí," vzpomíná matka zastřeleného chlapce. "Muhammad byl zamilovaný do aut, a proto jsem si myslela, že ho otec vezme na automobilovou burzu, kam spolu často chodili. Byla jsem ráda, že nejpůjde do Necarimi a nestane se mu nic zlého."

Otec a syn Al-Durovi se při návratu z burzy dostali z neznámých příčin před budovu, z níž na Izraelce stříleli palestinští snajpeři. Otec si dřepl a schoval se za nádrž na vodu, jeho syn se přikrčil za ním. Nad nimi na zdi vybuchovala omítka pod kulkami neznámých střelců. Palestinci při pozdějším vyšetřování přiznali, že jejich bezpečnostní síly také střílely.

"Nevím, kdo střílel, ale střely padaly velmi hustě ze všech stran," říká palestinský kameraman ve službách televize TV France. "Pak jsem uslyšel křik toho chlapce, který se snažil schovat za zády svého otce." Ten mával rukou na Izraelce. Dvěma prsty dělal pohyby, jakoby si z dlaně a prstů utvořil imaginární pistoli a střílel podle klukovských her na nepřítele.

"První kulka zasáhla mého syna do pravého kolena," vypráví otec Al-Dura. "Muhammad vykřikl: Táto, postřelili mě! Řekl jsem mu, ať nemá strach, že za chvíli přijede sanitka a vezme ho do nemocnice. Odpověděl mi: Táto, nebojím se. Neboj se o mě. Křičel jsem: Nestřílejte! Nestřílejte. Byl to déšť střel. Poprvé v životě jsem zažil takovou střelbu. Pak jsem se podíval na Muhammada a spatřil, že jeho hlava leží z mé pravé strany. A střely prošly přes jeho záda. Pochopil jsem, že zahynul mučednickou smrtí. Pomodlil jsem se za mučedníka. Řekl jsem k němu: Můj synu, chtěl jsem tě ochránit vlastním tělem, ale zklamal jsem. Stříleli do něho. Věřte mi, stříleli..."

"Samozřejmě, že na ně stříleli, ale Palestinci!" rozhořčoval se jeden z mých izraelských přátel, když viděl palestinskou propagandu, která smrti chlapce zneužila ke svým politickým cílům. "Sám otec toho chlapce přece řekl, že jeho synovi prošly střely zády. A Izraelci byli před nimi, takže ho nemohli střelit zezadu. A jaká to byla otcovská ochrana? Bylo vidět, že se chránil hlavně otec, když se schovával za nádrž. Jeho syn se krčil sám za ním. Kdybych se v takové situaci ocitl s dítětem já nebo každý jiný zodpovědný táta, tak první, co udělám bude, že svého syna zalehnu, čímž bych ho nejlíp ochránil..."

Chlapec byl těžce zraněn. Sanitka se přes střelbu dostala na místo až asi za půl hodiny. Bylo už pozdě.

"Seděla jsem doma a dívala se na televizi," povzdechne se slzami v očích Muhammadova matka. "Snažila jsem se soustředit na informace o intifádě. Uviděla jsem raněné a zabité, najednou jsem mezi nimi na obrazovce spatřila i Muhammada. Za půl hodiny přinesli jeho tělo domů, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Celý den jsem uklízela a vařila, aby mohl Muhammad sníst něco dobrého, až se vrátí z procházky s otcem. Vrátil se domů jako mučedník."

Izraelská armáda zprvu přiznala, že střelba jejich vojáků, kteří se ze svého stanoviště bránili před útokem Palestinců z mnoha míst, mohla neúmyslně Muhammada, skrývajícího se za svým otcem, zasáhnout. Generál Tov Samia, který dohlížel na hloubkové vyšetřování a rekonstrukci události však koncem listopadu zveřejnil zprávu, podle níž je velmi pravděpodobné, že smrtící kulky přišly z palestinské strany.

Při rekonstrukci vyšlo najevo, že otvory po kulkách ve zdi vznikly od střel zezadu, tedy z opačné strany, než byli izraelští vojáci. Znamená to, že byly vystřeleny z palestinských zbraní. Navíc je prokázáno, že Izraelci stříleli jednotlivými střelami, nikoli dávkami z automatických zbraní jako Palestinci. Pro objektivní vyšetření této tragédie požádala izraelská vyšetřovací komise televizní stanici Francie 2 o zapůjčení filmových materiálů, které kameraman pro tuto televizi během přestřelky natočil. TV Francie 2 však film poskytnout odmítla, zřejmě proto, že ho pro ni natočil palestinský kameraman.

"Nechápu, jak se 37letý Jamal Al-Dura ocitl uprostřed střelby, proč neuprchl stejně jako ostatní civilisté," divil se generál Tov Samia a dodal pro deník The Jerusalem Post: "Hlavním důvodem, proč jsme provedli tak důkladné vyšetření, bylo ukázat všem, že si vysoce vážíme životů dětí, že nejsme armádou, která prostě děti zabíjí..."

"Každý den jsem mu zakazovala zúčastňovat se demonstrací a házet kameny. Měl jít do školy, ale živelnost ulice ho už zcela ovládla. Kdyby nešel házet, neměl by ani kamarády, byl by za zbabělce," říká se slzami v očích matka Muhammada Al-Dury. "Vím, že se hrozně moc bojí, v noci ve spaní pláče, je velký, ale pořád se pomočuje, viděl už tolik spolužáků zraněných, ale též on sní o tom, že se stane mučedníkem a jeho fotografie bude vystavena ve škole."

Hrdí jsou na své sebevrahy nejen jejich otcové a příbuzní, ale také v palestinských školách. V Gaze se měří úroveň školního zařízení ne podle toho, jak vzdělaní z ní odejdou její žáci, ale kolik portrétů "hrdinů" visí na chodbách těchto škol, kolik zdejších "házečů kamení" se nechalo za svatou věc islámu při sebevražedné explozi zabít. A kdo z nich při atentátu zabil víc nenáviděných Izraelců, ten je oslavovanější.

Ve škole, do níž chodil i dvanáctiletý Muhammad, každý den před zahájením vyučování teď zpívají děti oslavnou píseň na jeho počest.

"Slyšíte svist kamenů?
Je to hlas hněvu.
Drobné dlaně nesou kameny,
dávající vyzvání útočníkům.
Je tam i mučedník Muhammed,
všichni ho vidí, otec ho chrání,
matka vidí jeho smrt.
Jeho krev vyzývá ke svaté válce.
Dáme krev i život za Jeruzalém..."

A tak "mučedníkovi" spolužáci, kteří ještě žijí a čekají na svůj "šťastný los" při výběru mezi sebevrahy, ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Proto explodují další trhaviny po celém židovském státě. Výčet je hrozivý…

Ukázka z knihy Krev na meči džihádu, oceněné v soutěži E. E. Kische

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz