Egyptský prezident Násir začal za podpory SSSR zbrojit, provedl reorganizaci armády, jejímž cílem bylo stát Izrael zničit. Dne 15. května 1967 Egypťané obsadili celý Sinajský poloostrov, přesunuli tam 100 000 vojáků a jednotkám OSN přikázali toto území opustit.. Dne 22. května Násir opět zablokoval Akabský průliv a Izraeli nezbývalo nic jiného než provést preventivní úder. V šestidenní válce zničili izraelští piloti v podstatě celé egyptské letectvo na letištních plochách, drtivou porážku zasadili Izraelci i Syřanům a Jordáncům, dobyli Jeruzalém, Sinaj a celý Západní břeh Jordánu, ale zájem okupovat tato území rozhodně neměli. Během několika dní po válce se židovský stát pokusil vyjednat mír, nabízel Egypťanům i Palestincům návrat všech území výměnou za skutečnou mírovou smlouvu, ale Arabovénávrh okamžitě odmítli a oznámili svůj postoj, který zněl: žádný mír, žádné jednání a žádné uznání. Ale toto vítězství nepřineslo Židůmbezpečnost.

Po smrti Násira se dostal k moci Anvar Sadat, který vypověděl sovětské poradce, ale v žádném případě to neznamenalo konec dodávek sovětských zbraní do Egypta. Sadat se cítil ponížen drtivou porážkou v šestidenní válce, a proto se chystal k dalšímu střetnutí. Roku 1973 Egypťané Izrael přepadli, Izraelcisice nakonec zvítězili, ale za cenu velkých obětí. Sadat byl však realistický politik a pochopil, že uzavření mírus „nepřítelem“ přinese Blízkému východu stabilitu, proto dne 9. listopadu 1977 navrhl Beginovi jednání o mírových podmínkách, které vyústilo v podepsání mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Ostatní arabské země ale považovaly postoj Egypta za zradu a z toho důvodu vyloučily Egypt z Ligy arabských států. Anvar Sadat byl nakonec zavražděn.

Izrael byl ochoten jednat o míru s dalšími arabskými zeměmi i s Palestinci, ale pokaždé se setkal se zamítavým postojem. Během 80. let drtivá většina Židů v Izraeli podporovala dvoustátní řešení, ale roku 1987 palestinští Arabové zahájili první intifádu a začala série krvavého násilí proti izraelským civilistům. Roku 1994 podepsali Izraelci mírovou smlouvu s Jordánskem a chtěli jednat o uzavření mírui s Palestinci. Situace vyústila v dohody z Osla, které měly vést ke konečné mírové smlouvě v roce 2000. Palestinský vůdce Jásir Arafat však o skutečný mír a stabilitu na Blízkém východě nestál. Před celým světem pronášel slova plná míru a porozumění, ale na palestinských teritoriích vyzýval k násilí proti Židům.Navzdory tomu, že v té době už byl nositelem Nobelovy ceny míru, prohlásil: Krví a mečem dosáhneme cíle. Včera Gaza a Jericho, dnes Betlém a zítra Jeruzalém a celá Palestina. Izraelský premiér Ehud Barak měl zájem uzavřít mírovou smlouvu s palestinskými Araby, v červenci 2000 nabízel Palestincům 87% Západního břehu Jordánu, později na nátlak amerického prezidenta Clintona nabídl 91% a nakonec 97% zmiňovaného území, ale Jásir Arafat všechny Barakovy nabídky odmítl a začal druhou intifádu.

Mírové jednání z Anapolisu roku 2007 opět selhalo na neochotě Palestinské autonomie uznat Stát Izrael coby židovský stát a na trvání na absurdním požadavku návratu palestinských uprchlíků i na území dnešního Izraele.