28.3.2024 | Svátek má Soňa


BLÍZKÝ VÝCHOD: Jak přežije Sýrie

17.12.2016

Připusťme, že Rusko koná špinavou práci i za Západ

Pád Aleppa do rukou vládních jednotek je událost přelomová. Mění perspektivu z té, která platila pět let a říkala, že válka v Sýrii nemůže mít vítěze. Teď to vypadá, že ji Asadova vláda může vyhrát. Zatím nemá šanci obnovit Sýrii v podobě, jak jsme ji znali na mapách ještě v roce 2010. Ale může ovládnout velké a souvislé těžiště státu, jeho populační jádro. Tato úvaha se objevila už po vstupu ruských a íránských jednotek do války, ale pád Aleppa jí dává symbolické razítko.

Jenže reakce Západu – hlavně mediální – působí tak, jako by se nezměnilo nic. Jako by nadále šlo o morální zápas sil dobra (rebelů či opozice) se silami zla (krvavý diktátor Asad). Tato perspektiva se opírá o emoce ve stylu: Jak jsme to mohli dopustit? Jak jsme mohli dopustit vítězství brutality? „Aleppo ukazuje, že despotům je opět vše dovoleno,“ nazval komentář konzervativní Die Welt. „Bezradně přihlížíme, či dokonce odhlížíme,“ píše ve svém komentáři liberální Spiegel Online.

Ty emoce mají logiku. Pád města, o které se bojovalo čtyři roky, přináší brutalitu i otřesné záběry. Jenže otázky typu „Jak jsme to mohli dopustit?“ zakrývají to podstatné, co snad ovlivnit šlo, kdyby se k tomu bylo přikročilo dříve. Kdo se ptá tímto způsobem teď, mohl by se stejně účinně ptát třeba takto: Jak jsme mohli dopustit ničivou tsunami v Indonésii? Je to přefouknutý příměr, ale ukazuje, že jsou situace (a je jich stále víc), kdy Západ není všemocný, ani když ho reprezentují USA.

Namístě je spíše otázka, co by Západ byl musel učinit, aby brutalitu v Sýrii odvrátil. Odpověď zní: Byl by musel vojensky vtrhnout do stále ještě suverénní země a tamní brutalitu zastavit. O. k., řeknete si, to přece udělal už v roce 2003 v Iráku a ještě dříve v Afghánistánu. Jenže situace se za ta léta opravdu změnila. Sýrie je nejen suverénní (to by byl sám o sobě detail, že), ale hlavně si zajistila vojenskou oporu v Rusku a Íránu. Takže vtrhnout do Sýrie by znamenalo vojenský konflikt s Ruskem. Bylo by zajímavé vědět, kolik z těch, kteří si zoufají „Jak jsme to mohli dopustit?“, by v referendu hlasovalo pro vojenskou akci v Sýrii i za cenu války s Ruskem.

Emoce zakrývají i další zásadní bod. Vyhraje-li Asadova vláda, máme aspoň hrubou představu, o co bude usilovat a jak zajistí stabilitu Sýrie. Ale co kdyby vyhrála opozice? Tuší někdo, jak by udržela zemi složenou z navzájem antagonistických společenství? Jak by vycházela s Kurdy, s alavity, se šíity? Kdo si stěžuje na bezradnost Západu, má na mysli bezradnost vůči civilním obětem války. Ale horší může být bezradnost vůči šancím přežití Sýrie jako takové, tedy i způsobu, jak zastavit chaos. V tomto smyslu bychom si mohli aspoň potichu připustit, že Rusko dělá v Sýrii špinavou práci i za Západ. A že kdyby to Washingtonu došlo dříve, mohl si ušetřit nebezpečné posílení Íránu a Ruska v oblasti.

LN, 15.12.2016