Snad ani ne tak ilegální, jako spíše nežádoucí?

Západní politici neúnavně zdůrazňují, že izraelské osady na Západním břehu Jordánu jsou ilegální. Prorokují, že stavební činnost na tzv. palestinských územích znemožní vznik budoucího palestinského státu, vyhrožují třetím povstáním Palestinců, izolací Izraele na mezinárodní scéně i tím, že židovský stát přijde o svou legitimitu a že na základě demografické situace zanikne.

Když některý německý politik vystoupí na izraelském pódiu s prohlášením, že je "velkým přítelem Izraele" , pak je každému, kdo vůbec ještě vydrží poslouchat dál, hned jasné, že se za chvilku objeví zdvižený prst a s ním věta: "Ano, ale ty izraelské osady ..." A vnucuje se otázka, proč právě ti největší přátelé Izraele žádají od židovského státu nemožné, a to ještě tak, že opakovaně halí protiizraelskou propagandu do právního hávu, aby ji učinili společensky přijatelnou.

K tomu "nemožnému": profesor politologie Šlomo Avineri považuje každý izraelský dům na palestinské půdě za morálně pochybený. A přitom ví, že přestěhovat deset procent obyvatel určité země je politicky nemožné: "To se nedá prosadit v žádném státním zřízení, dokonce ani za diktatury. Jde to jedině po naprosto prohrané válce!" Takže kdo žádá, aby se Izrael stáhl za tzv. hranice z roku 1967, požaduje politicky nemožnou věc - anebo to, aby Izrael zcela prohrál budoucí válku.

Odbočme však konečně od tématu, co se dá v politice dělat a co ne. Jsou izraelské osady na Západním břehu Jordánu skutečně ilegální? Toto tvrzení se obvykle opírá o článek 49 Čtvrté ženevské úmluvy z r. 1949. Proti takovému zdůvodnění však hovoří dvě fakta: zaprvé Izrael neuloupil sporná území jinému státu - z právního hlediska šlo o zemi nikoho, což nejlépe dokazuje skutečnost, že v letech 1949-1967, kdy měli Západní břeh v rukou Arabové, nezazněl ani jeden hlas požadující nějaký stát pro Palestince. Anektování Západního břehu Jordánskem v roce 1950 považovalo celé společenství států - s výjimkou Velké Británie a Pákistánu - za ilegální.

Zadruhé je převážná většina židovských obydlí na územích okupovaných před rokem 1967 Jordánskem výrazem hnutí v židovském národě, které ve svých důsledcích nutí politiky k určitým rozhodnutím; Izrael je totiž demokratickým státem a na tom nic nezmění ani křečovitá snaha německých "přátel Izraele" najít si v Izraeli odpůrce osad, kteří by jim sekundovali v rozhovoru. Nedošlo k jedinému případu "přesunu či deportace" nějakého Izraelce na obsazená území, a tedy ani k porušení Čtvrté ženevské úmluvy.

Právo židovského národa na celé území mezi Středozemním mořem a Jordánem potvrzují mezinárodní smlouvy. Rozhodující je v této záležitosti konference, jež se konala v roce 1920 v městě San Remo. Jejím důsledkem byl roku 1922 svěřen britské říši Palestina - k níž tehdy patřilo i dnešní Jordánské království - mandát, s výslovným příkazem zřídit na tomto území domovinu pro Židy. O žádném rozdělení Palestiny se nemluvilo. Dva roky předtím ještě emír Fajsal Husejní jako představitel arabských zájmů zdůraznil pradávné příbuzenské vztahy Arabů se Židy a přislíbil, že bude podporovat židovské přistěhovalectví do Palestiny.

Izrael a jeho partneři v jednáních nepodepsali ani jediný dokument závazný z hlediska mezinárodního práva, který by Izraelcům zakazoval stavět domy v biblické Judeji a Samaří. Podle dohod uzavřených v letech 1993 a 1995 v městě Oslo má řešení sporů týkajících se izraelských osad přinést smlouva o konečném statutu (včetně vyjasnění statutu sporných území), která je stále věcí budoucnosti. Takže kdo mluví již dnes o "palestinských územích" či dokonce o nějakém "státě zvaném Palestina", předjímá tato zatím neuskutečněná ujednání.

Dnes nemají Palestinci žádnou možnost vyjádřit na téma izraelských osad jakkoli odlišné mínění. Palestinská autonomie, podporovaná Evropou, ukládá za prodej půdy do židovských rukou trest smrti a skutečně už za to zaplatila životem řada lidí. Mnoho místních Palestinců uvažuje o svých židovských sousedech jinak než mnozí evropští politici. Ukazuje na to skutečnost, že se v Palestinské autonomii nepodařilo prosadit bojkot osad. Zaznívají odtamtud zcela otevřené hlasy, že obětí bojkotu zakazujícího kupovat produkty židovských osad jsou právě Palestinci, kteří tam nalezli možnost obživy.

Nechci tím tvrdit, že by na sporných územích nedocházelo k žádným sporům o půdu, okupaci, nespravedlnostem a střetům. To všechno se opravdu děje! Mělo by se též jednoznačně vyjádřit, že podle kterékoli myslitelné právní soustavy je uloupení soukromého pozemku nutno považovat za ilegální. Jediná otázka zde je ta, kterou vyslovila jedna Palestinka z Bejt Džaly: "Proč vlastně nesmějí Židé stavět na půdě, kterou si koupili?" A dále: co žene západní politiky k takovému paušalizování složité situace? Těžko se bránit dojmu, že to vše je jen právnicky obalenou protiizraelskou propagandou.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová

www.wilberforce.cz