Už dvacet senátorů a jednašedesát tisíc lidí vyzývá k podání žaloby na Václava Klause pro velezradu kvůli novoroční amnestii. To je druhý extrém, na opačném pólu hlasů podporujících Klausův počin jako zdravé profackování českého soudnictví.

Neuvážené žaloby, ať už je to tato anebo ustavičná podání k ústavnímu soudu kvůli jakémukoli hlasování ve sněmovně, které nejde prohrávající straně pod fousy, vyvolávají erozi důvěry v soudní systém. Maminka naplácá dítěti vařečkou a je dva roky popotahována a její dvě děti jsou v Klokánku jen proto, aby se zjistilo, že šlo o nesmysl (tak aspoň to aktuálně vypadá, protože soudní řízení je u nás Nekonečný příběh a žádné profackovávání na tom nezmění vůbec nic).

Pro určitý typ lidí je to prostředek ke zviditelnění, jak se hezky říká nesmyslným exhibicím prováděným v naději na odezvu v novinách.

Velezrada je příliš vážná věc, než aby se z ní dělal trhací kalendář. Velezrady existují, není to žádný výmysl. Československo se stalo v roce 1968 obětí velezrady ze strany vedoucích činitelů strany ovládajících státní moc. To, že tito lidé nebyli postaveni před soud a odsouzeni, že vyšetřování bylo provedeno formálně a bez výsledku, že bylo sabotováno ze strany nové státní moci, která přišla po té staré, ano, to je strašlivá hanba a stín na našich novodobých dějinách.

Zato aktuální bušení v prsa a povyk o velezradě je trapnost, která plnou vahou dopadá na její původce.