Předchozí část románu.

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 3: Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

8.

Ukázalo se, že umění navigace moderní námořníci nezapomněli. Mys Hatteras se vynořil přesně tam, kde ho Mlok očekával. Tak už jsou v Americe. Bylo brzo dopoledne, dne 4. července. Caroline, stojící s Pavlem u bortu, vyhrkly slzy.

Pavel se podivil: "Pročpak pláčeš, miláčku?"

Caroline si utřela oči a usmála se na něj: "Pavlíčku, zase jsem doma! A na takový svátek!"

Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti..., vzpomněl si Pavel na básničku, kterou si jednou připravil za domácí úkol do školy. Táta mu ji poradil, když se tenkrát nemohl rozhodnout, kterou si z domácí knihovničky poezie má vybrat ke slavnému výročí osvobození Sovětskou armádou. Soudružka učitelka nebyla ale vůbec spokojená. A to se ani jednou nespletl! Pravda, Jaroslav Seifert nebyl tehdy ještě nositelem Nobelovy ceny.

Není z těch, na něž se zapomíná..., připomněl si ještě Pavel a pro změnu vyhrkly slzy do očí zase jemu. Rychle si je otřel, Caroline si jich nevšimla. Nadšeně začala Pavlovi vyprávět a ukazovat:

"Tamhle někde vlevo bydleli naši při svatební cestě. Od té doby tam nebyli. Jé, to je legrace, konečně vidím místo svého početí!"

"Koukal jsem se Mlokovi do map a zjistil, že tenhle kus Států se jmenuje North Caroline, Caroline. Nemá to nějakou souvislost?" napadlo Pavla.

"To víš, že má, nakonec vybrali jméno podle státu, kde trávili medové týdny. Což je mnohem lepší, než kdyby mne pojmenovali podle mysu Hatteras, to by se mi nelíbilo. Anebo taky jsem mohla dostat jméno podle toho autocampu, kde bydleli, Buxton, to je skoro jako Buxom," otřásla se Caroline.

Pavel si později našel vysvětlení ve výkladovém slovníku: Buclatá a obvykle přitažlivá žena. Neviděl na tom nic odsouzeníhodného nebo směšného. Pak si vzpomněl, že holky na gymplu stále naříkaly, jak jsou tlustý. Jemu se Carolinina zaoblenost naopak velmi líbila. Dědeček by určitě poznamenal: Holka krev a mlíko! Jistě by mu ji záviděl. Zejména teď, kdy měl pocit, jako by se Caroline poslední dobou krásně zvětšovala i dosud dívčí ňadra.

9.

Skoro celý den klouzali kolem fádního nízkého pobřeží v prudkém západním větru, který je nesl k severu. Pozdě odpoledne se jim za mysem Henry otevřelo ústí Chesapeake Bay. Otočili se k severozápadu a začali křižovat proti utichajícímu větru. Mohutný dálniční most obepluli v místě, kde se komunikace sklonila do podmořského tunelu. Vystoupali několik mil proti neznatelnému proudu, teprve pak se otočili k Hampton Roads. Na jihozápad je vedla silueta památníku legendárního Monitoru. Obepluli další mostní tunel, otočili na jihovýchod a se slábnoucím a proměnlivým večerním větrem dorazili do chráněné Willoughby Bay na základnu amerického námořnictva. Ocenili dlouhý letní den, který jim poskytl několik drahocenných hodin navíc, nutných ke složitému manévrování kolem členitého pobřeží. Zakotvili až při západu Slunce.

Washingtonskou slávu tedy zmeškali. Ale Norfolk je uvítal více než velkolepě. Obyvatelé tohoto přístavního města už dlouho neměli příležitost vidět takovou krásu. Manévrování Cutty Sarku neušlo jejich pozornosti. Nábřeží Oceánské vyhlídky se zaplnilo cyklisty i jezdci na koních, kteří s nadšením sledovali plavbu klipru, s napětím pozorovali jeho plachty, červenající v zapadajícím Slunci. Na nábřeží zaplály ohně, naštěstí je Mlok k navigaci už nepotřeboval.

Zatímco se námořníci činili se skasáváním plachet, ozvala se břeskná hudba. K temnějícímu nebi vzlétly připravené světlice, ohňostroj ke Dni nezávislosti oslavil i navázání mezikontinentálního spojení. Kapitán Armstrong musel jet na břeh společně se správcem přístavu, nemohl odmítnout. S ním jelo i několik důstojníků. Většina posádky zůstávala na lodi, měli ještě dost práce do pozdního večera.

Na posádku však její kapitán nezapomněl. Pavel nechtěl věřit svým očím, když k boku lodi přirazila bárka se dvěma párkaři! Za mohutného povykování námořníků ji lodní jeřáb vysoukal až na úroveň paluby, kde byla pečlivě připoutána pevnými lodními lany. Nastalo party s občerstvením. Hot-dogs, které se tu rozdávaly, měly daleko k českým párkům v rohlíku. Člověk, kterého Pavel pro sebe nazýval párkařem, obratně naříznul rohlík, spíš jakousi briošku. Držel ho rozevřený v levé ruce jako nějakou knihu. Vložil do něj párek, vlastně ne párek, ale americký "sausage". Do rozevřené jizvy stříknul krvavě rudý kečup, posypal jemně mletou nakládanou zeleninou a podal do chtivých rukou. Pomocník mu připravoval nové a nové várnice se sausages, vybaloval pytle s pečivem, otvíral velké tuby s kečupem a sklenice s nakládanou zeleninou. Sotva mu stačil. Během necelé hodiny byli všichni obslouženi.

Pavel pozoroval zástup, který zručný párkař poděloval svou krmí. Připadalo mu, že sleduje jakýsi náboženský obřad.

Tak tedy přivítala Amerika Pavla, svým největším svátkem a vším, co k němu patří.

10.

Asi polovina cestujících pokračovala druhý den dál na omšelém trojstěžňovém škuneru pobřežní stráže. V mírném ranním východním vánku pluli širokou náručí Chesapeake Bay k severu, po poledni zamířili severozápadně do ústí Potomacu. Za mostem u Dahlgrenu se změnil vítr na západní a donutil je křižovat. Vypadalo to, že se budou muset vrátit přespat do blízké laboratoře námořních zbraní, ale navečer zachytili větřík od jihozápadu, jenž je pohodlně vynesl proti proudu až do Washingtonu. Zakotvili dvě hodiny před západem Slunce v Capital Yacht clubu. Madame Albrightová odjela bryčkou, ostatní se trousili do Bílého domu pěšky.

Po pěti týdnech se ocitli na pevné zemi. Jenže ta se pod nimi tak houpala, že se Pavel s Caroline museli navzájem držet, aby neupadli. Ale brzy si zvykli a necelou míli procházky parkem zvládli bez problémů. Pohledy na velkolepé monumenty a honosné vládní budovy připomínaly, že USA bývaly nejsilnějším státem planety. Jedna drobnost Pavla přesvědčila, že tomu tak doposud je: ostříhané trávníky.

Madeleine je ohlásila. Když se dav diplomatů a jejich rodinných příslušníků shromáždil na trávníku před jižním průčelím Bílého domu, čekal tam už prezident Clinton s Hillary. Bill měl krátký srdečný projev, ve kterém ocenil jejich statečnost a odvahu. Poté pozval přítomné k večeři, kterou připravila polní kuchyně. Nadcházející noc měli přečkat v kampusu Georgetownské univerzity.

Pavlovi se zdálo, jako by prezident okřál. Tato situace mu nějakým způsobem vyhovovala. Zato Hillary měla kolem úst trpké vrásky. Po jídle šly paní Henleinová s Caroline připravit dnešní nocleh, Pavla pozval Bob ještě na jednu soukromou audienci. Zašli do Bílého domu, kde je už očekával viceprezident Albert Gore.

Se zájmem si prohlédl Pavla. "Bobe, tak to je tvůj nový syn? Pane Rezku, blahopřeji k dnešnímu i zítřejšímu svátku vaší země. A můžete mi říkat Al," potřásal mu rukou.

"Já jsem Pavel," opáčil oslovený mladík a přemýšlel, co měl asi viceprezident na mysli. Trvalo chvíli, než mu došlo, že v českém kalendáři je dnešní den vyhrazen světcům Cyrilovi a Metodějovi, zítřejší pak Mistru Janu Husovi. To jsou tedy státní svátky! Dosud si jich nevšiml, touto dobou měl zatím vždy prázdniny. Nepamatoval se nikdy na jejich oslavy. Potom, co po devětaosmdesátém přestala média masírovat obyvatelstvo opěvováním komunistických svátků, neopěvovala vlastně svátky žádné.

Dříve bývalo největším státním svátkem výročí Velké říjnové socialistické revoluce v listopadu. Ten byl zrušen. Nikdo tyto dny ani neslavil vítězství na Bílé hoře, usmíval se pro sebe Pavel. Osvobození Sovětskou armádou 9. května bylo přesunuto na osmého a prý jsme ani osvobozeni nebyli. Únorové vítězství se změnilo na porážku. Sjezdy komunistické strany už nikoho nevzrušovaly, ani sjezdy jiných stran nebyly vítány transparenty a závazky k překročení plánu. Pavel si vzpomínal na všechny ty nástěnky ve škole, školce, čekárnách u zubaře. Jen 1. máj zůstal, ale jeho oslavy nikoli. A Vánoce, jenže ty nebyly státním svátkem. 1. leden, vznik samostatné České republiky, neoslavoval snad nikdo. To spíš silvestra...

Pavel vzpomínal, jak dědeček vždy vyvěšoval prapor k 28. říjnu. Výročí vzniku Československa po rozpadu státu pozbylo lesku, někteří politici dokonce uvažovali o zrušení tohoto svátku. Když slovenští poslanci iniciovali v roce 1990, ještě ve federálním parlamentu, ustanovení církevního cyrilometodějského výročí za státní svátek, nezůstali jejich čeští kolegové pozadu a alespoň na území České republiky vzdorně prosadili vzpomínku na odbojného Husa. Ten nejpřirozenější svátek, 17. listopad, nikoho z nich nenapadl. Po volbách přišla na řadu privatizace, pak rozdělení státu, kdo by se staral o nějaké svátky.

Staré svátky byly zrušeny, pro nové nikdo nějak neplál nadšením. 17. listopad zůstal jen svátkem studentů. Kdybychom vzpomínali na všechny události, které byly s tímto datem spjaty, kdybychom cítili potřebu vyjádřit úctu hrdinům, možná by i dnes existovaly v české kotlině zastřižené trávníky a civilizace, pomyslel si s hořkostí Pavel. Poznenáhlu se vymaňoval z přemítání a konečně začal vnímat proslov Ala Gorea:

"Zjistili jsme, že máme zajímavé materiály v Národní radioastronomické observatoři v Green Banku. Tvoje osmička se tam už přesunula, Pavle, během týdne nebo dvou pojedeme za nimi spolu. Washington D.C. je poněkud atypický, ale obyvatele ostatních velkých měst jsme už také většinou evakuovali na venkov, bez elektřiny a strojů se ve městech nedá žít."

Povzdechl si. "Bohužel, některé skupiny to odmítly akceptovat, ale jak říkám, žádné obavy, tady je klid. A pro naši cestu jsme také našli bezpečnou trasu."

Ještě si chvíli povídali, hlavně s Bobem, o poměrech v Evropě a pak se rozloučili. Když Pavel a Bob vycházeli ven z Bílého domu, zaslechli od Oválné pracovny veselý dívčí smích a nepodařený pokus o jakoby vlčí vytí.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 1. května 2010.

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.