Předchozí část románu.

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 4: VÝLET VESELÝCH DĚTÍ

5.

Podzemní prostory v Prokopském údolí měly svoji dlouhou historii. Od doby pravěkých sběračů jedlých bobulí a mršin, přes svatého poustevníka Prokopa, až k moderní době. Existující přírodní jeskyně, odkryté těžbou v lomech, chtěli nejdříve využít Němci pro své válečné účely, ale už se k tomu nedostali. V padesátých letech zde byl budován rozsáhlý protiatomový kryt, jenž se po dokončení pohodlnějších a pro komunistickou špičku dostupnějších krytů pod Hradem a budovou Ústředního výboru KSČ proměnil v podzemní nemocnici. To už kolem lomu stála betonová zeď, chránící vchody do podzemí a baráky pro ostrahu.

V polovině šedesátých let zde byla ukryta tajná spojová zařízení, která měla být použita v případě likvidace telekomunikací při násilném obsazení země. (V srpnu 1968 pracovníci revolučně legálních vysílání rozhlasu a televize ani nevěděli, jakými všemi prostředky byly jejich zprávy rozšiřovány!) Tehdy přešel lom oficiálně pod ministerstvo spojů, ale v resortu o tom věděl jen ministr a dva z ředitelů Telekomu. A pak ten nenápadný pán, jehož telefon neznala ani spojovatelka ministerstva a do jehož kanceláře bez jmenovky nesměla vstoupit dokonce ani uklízečka. Tak se ke klíčům dostal po letech i Machovec.

V osmdesátých letech se začalo uvažovat, jak budou vedeny válečné operace "Den poté", až polovodiče budou znehodnoceny gama zářením a elektrické obvody budou zničeny indukovanými proudy po mohutné elektromagnetické vlně doprovázející jaderné exploze. Světové odzbrojování a ekonomická krize reálného socialismu, která vedla nakonec i k politickému převratu, způsobily, že se práce na zkomírajících projektech zcela zastavily. Už vyrobené prototypy se po domluvě mezi ministerstvy spojů a obrany shromáždily v hlubinách prokopského lomu. Tehdy se na jeho bráně objevila i cedulka, označující číslo vojenského útvaru, k němuž přináležela strážní jednotka objektu. To jenom posílilo přesvědčení hlubočepských obyvatel i mnohých milovníků přírodních krás, kteří Prokopák houfně navštěvovali, že lom je místo, kde se skrývají "ty tajné rakety".

Ani dravým žurnalistům se nepodařilo zjistit víc.

6.

Rudé světlo veselých dětí se odráželo od pancíře obrněnců. Petr Rezek, který o tomto pokladu zatím jenom slyšel vyprávět, cítil silný respekt. Machovec, jenž tu už kdysi jednou byl, si oddechl. Tedy žádné Poděbrady!

Čtyři nízké tanky s ploskolebými věžemi působily jako živé zkameněliny. "Nasedat!" ozval se rozkaz velitele paraskupiny, čtyři dvojice se nasoukaly do strojů a červené světlo pohaslo. Na Machovce a Rezka zbyl pásový transportér, v jehož útrobách byla uložena zásoba munice. Nasadili si připravené protihlukové helmy.

Po chvíli se z tanků vyklopily oslnivě zářící acetylénové reflektory. To byla jedna z inovací běžných strojů. Hlavní zásada jejich modernizace zněla: co nejprimitivněji! Elektrické posilovače řízení, elektronicky nastavovaná plovoucí hlaveň, elektrickými motorky poháněné otáčení věže nebo elektrická spoušť nebyly dovoleny. Jediný elektrický spínač v celém systému by znamenal nefunkčnost celku.

Vzduch z tlakových lahví roztočil čerpadla i dieselové motory bez žhavicích svíček. Zabafalo to, zaburácelo, vyvalila se oblaka modrého dýmu, jež začal odnášet všudypřítomný průvan skrytých odvětrávacích komínů.

Kolona tanků se dala do pohybu dlouhým tunelem proraženým v rostlé skále. Baron vystoupil z transportéru, vybral ze svazku poslední klíč, zasunul ho do malé skříňky na boku skály a dvakrát otočil doprava. Potom klíč z polovičky vysunul a ještě jednou zatočil doleva. Lítostivě se podíval na poklady, které v podzemí zanechával.

Některé počítaly s náhradními zdroji elektrické energie, ty byly nepoužitelné. Pneumatické výpočetní systémy bez složitého zázemí a bez software byly nepotřebné. Tři měsíce bez civilizace ukázaly, jak mnoho dalších věcí bylo vlastně zbytečných. Ale možná že by je někdo dovedl použít. Machovec zvolna zdvihl páku, kterou před chvílí odemkl, a nastoupil do transportéru. Rezek nastartoval a vyjeli za kolonou, jež už měla mírný náskok. Tunel za nimi se začal pomalu uzavírat blokem skály.

Kolona odjížděla, světlo pohasínalo, zkamenělí hlavonožci na stěně tunelu přestali být rozeznatelní od anonymních kamenů. Rachot se vzdaloval, dozníval ještě dlouhou dobu. V nastalém tichu se ozývalo stále sílící zurčení vody.

Do rána bylo známé filmové jezírko v hlubočepském lomu prázdné.

7.

Výjezd do hlubin železničního tunelu nebyl blokován žádným zámkem. Stačilo najet vahou pěti tanků na ohraničené místo na podlaze chodby, kterou přijeli, otevřít hrdlo výpustného ventilu a neselhávající gravitace zapracovala. Sloupec vody, na kterém propadlo stálo, se snižoval, obrněnce klesaly, otvor ve stěně železničního tunelu se rozevíral, tunel za nimi uzavíral. Když přejížděli Vltavu po Mostu inteligence, čekali tlukot kulek na pancíři. Ale buďto ani barrandovští ani braničtí hlídky nedrželi, nebo se před mohutnými kolosy moudře ukryli.

Teprve za branickým nádražím se velitelé tanků odvážili otevřít poklopy. Potřebovali dobře vidět, aby správně sjeli z kolejí na pobřežní komunikaci. Podjeli Barrandovský most. Jižní spojku, ucpanou kamiony, nechali stranou.

Za ranního šírání zastavili u Dvorců, aby nabrali další osmičlenné družstvo, jež tu na ně čekalo pod vedením plukovníka Ripky. Posily se nalodily po dvojicích do tanků, Ripka se přifařil k Machovcovi a Rezkovi do transportéru. Nad čelním tankem se rozevlála černožlutá zástava Telekomu.

Blankyt nad východním obzorem byl jakoby rozežíhán plamenem zářivé Venuše, která jim byla majákem. Acetylénová světla se zasunula dovnitř a zhasla. Spěchali. Chtěli na Václavák dorazit dřív, než se opilecké vedení gangů probudí.

Pohodlným stoupáním vyjeli Jeremenkovou ulicí. Nehybná auta byla už dávno odtlačena ke kraji, aby byl uvolněn provoz pro funebráky a koňské povozy. Řidiči měli po prvních kilometrech stroje v ruce. Vykláněli se z předních příklopů, svižná jízda jim čechrala vlasy, výskali a smáli se jak malí kluci.

Za Budějovickým náměstím podjeli magistrálu a najeli na ni tak, aby do centra směřovali podle dopravních předpisů. Tenhle směr byl volnější. U Reitknechtky vytvořili pankráčtí z opuštěných vozidel barikádu napříč vozovkou. Posádky se stáhly do tanků, příklopy zapadly. Pokud zde ale byla v okolí nějaká jednotka, která měla barikádu chránit, pak se neozvala. První tank otočil věž a pomalou jízdou rozhrnul naskládaná vozidla na obě strany. Po průjezdu barikádou se rozvinula čtveřice tanků do kosočtverce, s levým tankem mírně vepředu. Transportér pana Barona jel uprostřed. V tomto tvaru projeli Náměstím hrdinů, dnes tu nebyli žádní hrdinové, kteří by se jim postavili. Široká jizva magistrály uprostřed města se stejně nedala bez těžkých zbraní proti tankové koloně hájit.

Ukázalo se to u Paláce kultury, kde najížděli na další pankráckou barikádu zezadu. Z lávky nad ní po nich začal střílet těžký kulomet. Odpověděly mu kulomety ze dvou předních tanků a transportéru. Nejlepší trefu mám stejně já, pomyslel si s uspokojením Ripka. Pak už byla barikáda němá.

Rozhrnuli ji a vjeli na Nuselský most. Tanky zastavily a rozestoupily se. Z každé hlavně vyletěl jeden granát přes celou délku mostu na protější barikádu novoměstských, kteří už přímo patřili k Václavským gangům. Nebohá barikáda se rozletěla, zbytky benzinu v autech začaly hořet. Zásah dostala i budova za barikádou.

"Sorry," zabručel Rezek. Dělostřelci se potřebovali trochu zastřílet.

S veselým hulákáním přejížděli most, právě když nad severovýchodním obzorem začalo vylézat krvavé Slunce. Jas Venuše nad východem zatím nehasl, mdle dosud zářil i bledý balon Měsíce nad jihozápadem. Rezek mrkl na pana Barona: Stihli jsme to akorát!

Samozřejmě že neměli zásobní nádrže s naftou hloupě umístěny venku na pancíři jako někdo, hořící barikádou projeli bezpečně. Už dávno zprůjezdněnou Legerkou se dostali bez obtíží na Pavlák. Rezkův budík ukazoval pět minut po čtvrt na pět.

Machovec si půjčil od Ripky jeho signální pistoli. Vypálil k bezmračnému nebi zelenou světlici. Nad Muzeem mu odpověděla také zelená. Od náměstí Míru zahlédli pohyb, přicházela pěší podpora. Sjeli na Sokolskou do protisměru a připravili se k útoku.

Po výjezdu z Mezibranské se tanky rozdělily vějířovitě kolem sochy svatého Václava, transportér zůstal za koněm, aby byl zajištěn bezpečný přísun munice. Socha na ně shlížela, jak už byla zvyklá. Na Václavském náměstí se po třiceti letech opět objevily tanky.

Bylo úterý 14. července roku Nula.

8.

Tentokrát se střílelo od Muzea a to i dělovými náboji. Právě vylíhlé Slunce rozzářilo jižní půlku náměstí. Útočníky ponechalo v temném stínu Muzea. Velké půlkruhové hodiny na vrcholu budovy na Můstku, kde měly Václavské gangy hlavní stan, stále ještě ukazovaly minutu po čtvrt na čtyři.

Už se na nich odrážely ostré ranní sluneční paprsky. Dlouho se neodrážely. Rozletěly se pod úderem prvního dělového náboje. Tankisti sklopili hlavně, cíl byl blíž a níže než předtím na Pankráci.

Pyšná mramorová a skleněná fasáda se začala tříštit, další výbuchy zpracovávaly dům do hromady trosek. Těžké kulomety otloukaly průčelí hotelů a obchodních domů, roztrhaly na cáry stan v dolní části Václaváku.

Tady v letních nocích pořádávali Nesmrtelní své drogové dýchánky se sexuálními orgiemi. Drogy, které je v noci excitovaly, působily před pátou hodinou ráno útlum. Obávaní Nesmrtelní se rozvalovali na zlatých a rudých polštářích, obložení polosvlečenými dívkami. Po nočním řádění připomínala tato elitní gangsterská smečka spíše hejno leklých ryb. Za chvíli ze všech nezbylo víc než hory mrtvého masa.

Po dělostřelecké přípravě se tanky hnuly dolů ze svahu. S vítězoslavným řevem se za nimi rozeběhli Ripkovi profesionálové i telekomáčtí ozbrojení civilisté posílení občany Žižkova. Během první hodiny byla dvojicemi tanků vyčištěna a obsazena náměstí Karlovo a Senovážné. Za další hodinu se tanky sjely na Staroměstském náměstí.

Nad radnicí zavlála Baronova vlajka. Bylo teprve sedm hodin ráno. Do večera byly zajištěny břehy Vltavy. Všechny dělové náboje byly vystříleny, ale moment překvapení zapůsobil. Machovcovi hlásili jeho velitelé ztráty v počtu asi čtyřiceti bojovníků, včetně těch, kteří se omylem postříleli mezi sebou. Za vojenské ovládnutí celého Nového Města to stálo.

Mladá vdova po Jardovi Daňkovi, které Petr Rezek osobně kondoloval, byla jiného názoru.

9.

15. července přenesl Baron z Telekomu svůj hlavní stan z Útébéčka do Národního muzea. Zde, na novorenesančním schodišti, zahalen v černožlutý plášť, přijímal pak po celé dva dny hold a přísahy věrnosti zástupců městských částí.

Do dalšího večera se stal absolutním vládcem a politicky potvrzeným vůdcem celého pravého břehu Vltavy. Spolubojovníkům z vítězného tažení rozdal léna a tituly. Tato šlechta se ode dneška mohla nazývat Veselými dětmi.

Zpupného pankráckého starostu přivlekli jeho vlastní lidé. Rezek s úžasem zjistil, že skutečně lze někoho oběsit na jeho vlastních střevech. Od toho dne už všichni oslovovali Machovce výhradně jen jeho titulem. Když Rezek říkal bývalému kolegovi "pane Barone", činil tak s výrazně jiným tónem než v dřívějších dobách.

A nikdy přitom nebyl veselý.

Další kapitola se zde objeví příští sobotu 15. května 2010.

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.