Předchozí část románu

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 2: ROZPAD SÍTĚ

4.

Jarda Daněk to měl mnohem jednodušší. Seděl u stolu ve strojovně usměrňovačů, když najednou všechno zhaslo. Světla na stropě, signálky na několika řadách rozvaděčů, lampička na stole. Ztichla klimatizace i nepřetržité bzučení protékající elektřiny. Nastala tma a absolutní ticho. Klid.

Asi jsem mrtvej, pomyslel si Daněk, protože jinak bych něco slyšel, není možný, že by vypadly všechny usměrňovače! Pak uslyšel svůj vlastní dech a vzpamatoval se. Ale proč nesvítěj nouzový světla? To je bordel! Po paměti stisknul tlačítko interkomu - ticho. Tak to je teda průser! Ale co teď? Baterka nechtěla svítit, no jo, zase se šetří na nových bateriích a pak to takhle dopadá, vztekal se v duchu. Od té doby, co zkoušel přestat kouřit, nenosil u sebe sirky ani zapalovač. Vstal a začal šátrat podle stěny. Snažil se zahlédnout, kde začínají rozvaděče, aby se včas vyhnul. Zdálo se mu, že vidí nějaké červené a modré stíny, ale to byl jen přelud.

Jauvejs! Kerej blb sem strčil tu židličku! Daněk si třel pravý bérec a nadával. Usedl na podlahu a řekl si, že raději počká, než by bloudil mezi řadami usměrňovačů, ještě by mohl vlízt někam do elektriky, jestli ňákej dement nezavřel dveře rozvaděčů. Dneska asi nebude lehké předávání služby, Rezkovi to nezávidí, tohle je výpadek jak prase. To bude možná v celý Praze. Ještě že má manželku s dětma na chalupě u Slap, nebude muset pospíchat domů.

5.

Franta Trefa se zatím vyhříval na jarním sluníčku, zády opřen o žlutý kontejner, v němž tlumeně hučel megawattový dieselagregát. Slastně potahoval z cigarety, tento zlozvyk si přinesl z vojny, kterou si nedávno odkroutil. Zlatá svoboděnka! Už se nenechá nikým jebat. Za deset minut Petr z velína dálkově odepne všech pět dýzlů. Franta už jenom obejde kontejnery, odečte spotřebu nafty, zkontroluje, jestli je všechno v cajku, a pak už bude lebeda. Samozřejmě, že tyto špičkové náhradní zdroje elektrické energie byly bezobslužné. Splňovaly zároveň i všechny myslitelné ekologické normy. Nečoudily ani neřvaly, jen temně hučely.

Obyvatelům teskobaráku za plotem u hřbitovní zdi však nevoněly. Zde bydleli neplatiči nájemného, tuto oběť musel Telekom podstoupit, pokud chtěl v dalších dvou barabiznách, které měly být zbourány už před dvaceti lety, udržet sklady a dílny. Tak zněla podmínka obvodního úřadu. Obyvatelé rozklížené budovy byli nespokojeni i s hlukem, který sice nepřekračoval evropské normy, přesto byl nepříjemný. Jejich děti házely jako výraz nesouhlasu přes plot na kontejnery kameny a kusy cihel. Jedině přítomnost obsluhy a její rituální řev zaháněly cikáňata mimo dostřel.

Otáčky soustrojí se náhle poněkud zvýšily. Franta si pomyslel: Petr už asi odpojil zátěž, motory běží naprázdno, teď se dochlazujou, alespoň skončíme dřív. Ale motory běžely i po pěti, i po deseti minutách. Malými dvířky na boku budovy vystartoval vzteklý Rezek.

"Co to tady, Franto, vyvádíš?"

"No co, dýzly ještě furt dochlazujou, típnul jsi je trochu dřív, ne?"

"Hovno jsem típnul. Musely vypadnou jističe nebo co, nejde vůbec nic!"

Petr vtrhl do prvního kontejneru. Tady uvnitř řval motor nesnesitelně. Políčka tekutých krystalů na ovládacím panelu byla slepá. Podíval se na mechanický terčík jističe - zelená, zapnuto. Sáhl do náprsní kapsy pro zkoušečku se šroubovákem a odstranil kryt. Pak se s ní dotkl tlustých pasových vodičů. Žádná odezva. Zkusmo k pasovině přiblížil hřbet holé ruky. Rychle se dotkl a ucukl. Opravdu nic! Oběma rukama se chytil dvou fází a začal se hystericky smát.

Franta mu nahlížel přes rameno: "Co blbneš?"

"Ále nic, ále nic, jó, dobrý, dobrý je to. Akorát že tahle kráva má dávat přes megawatt výkonu, ale dává leda hovno. V baráku je tma jak v prdeli, ani nouzový světla nesvítěj. Kdybych neotevřel dveře do strojovny usměrňovačů, tak tam Daněk bude bloudit do soudnýho dne. Tam je to taky mrtvý. Máme technologii za miliardy a všechno je na prd. Když jsem šel sem, tak mi cestou vynadali výtaháři, klimatizáci a hasiči. Tomu důležitýmu pánovi vod Eurotelu jsem se raději vyhnul. Že si ten Miloš Hoferů dovedl vybrat dovolenou! Ten má teda kliku, že tady s náma dneska není. Čekám, kdy dorazí Machovec a rozvěsí nás na vlastních střevech na věži."

Oba se s obavami zahleděli na pětaosmdesátimetrovou věž, na které byly upevněny desítky různých antén, nyní zcela zbytečně trčících do všech světových stran.

6.

Technický ředitel Telekomu inženýr Jiří Machovec skutečně nejdříve žíznil po krvi, když ve svém bytě v Jičínské ulici zjistil, že po vcelku fádním výpadku elektřiny ohluchly obě telefonní linky, které měl doma zavedeny. Eurotelu z neznámého důvodu vysadily právě nabité baterky, bude muset na Útébéčko osobně. Ti si to vypijou! To bude Svatoš zase vyvádět!

Sdělil ženě, že dneska k rodičům na Vysočinu nejspíš nevyjedou, před zrcadlem si jen narychlo přičísl ježka a už běžel k autu. Nepodařilo se mu nastartovat, tak pospíchal na Olšanskou po svých dlouhých nohách ve vyleštěných polobotkách. Hora z tramvají na Olšanském náměstí, kam se sjelo několik souprav, které pod sebou pohřbily i pár nešťastných aut, ho přesvědčila, že jde opravdu o něco závažného. Potůčky krve, vlévající se s idylickým zurčením do kanálů ho zbavily chutě na imaginární krev svých podřízených. Sténání a křik raněných ho hnaly vzhůru po Olšanské: Má své povinnosti!

Všiml si, že hodiny na rohu nejspíš stojí. Semafory nesvítily, dokonce ani neblikaly žlutou. Jde tedy skutečně o masivní výpadek. Ale na tenhle případ měl být přece Telekom připraven. Telefony musejí fungovat děj se, co děj, a on je za to osobně zodpovědný. Zase v něm začal doutnat plamínek vzteku.

Vztekali se i řidiči u potemnělé pumpy, kterou Machovec ve spěchu míjel. Hádali se s pumpařem, který po nich chtěl, aby mu zaplatili odebrané palivo. Řidiči chtěli tankovat, ale čerpadla se neotáčela. Pumpař chtěl inkasovat podle číslic na jednotlivých stojanech, protože mu počítač klekl. Jenže zároveň se vynulovaly i číselníky stojanů, a teď se všichni dohadovali, kolik mají zaplatit a jestli vůbec.

"Nikdo nesmí odjet, dokud si to nevyjasníme!" řval na automobilisty pumpař. Nikdo od pumpy neodjížděl. Nikdo nejel ani po Olšanské ulici, jak si uvědomil Machovec. Auta stála většinou u chodníku, kam je v setrvačnosti zavezli jejich pánové. Ti většinou bezradně civěli pod zvednuté kapoty.

Tady něco nehraje, pochopil Machovec. Vzpomněl si na dávný článek v sovětském zábavném měsíčníku pro rebjata, kde se nesmyslně popisovalo zmizení elektřiny z technických zařízení. Znepokojeně se rozběhl do mírného svahu Olšanské ulice. Před vchodem do ÚTB ho vítala dvojice vysokých stožárů, na kterých pyšně povlávaly černožluté vlajky Telekomu. Sousoší na pylonu, kryté z jedné strany prohnutou plochou z nablýskaného nerezu, což byla umělecká představa antény, odráželo stříbrné prasátko do trojúhelníkovitého bazénu, ve kterém se bezostyšně ráchaly a ječely romské děti z blízkých teskobaráků. "Práce v kosmu," tak zněl oficiální název díla, překřtěného pracovníky Útébéčka na "Přepadení na dálnici". Opravdu, proč musí vypadat spojová družice jako motorka!

"Běžte, běžte, tady nemáte co dělat!" odháněl Machovec rozpustilé děti od bazénu. Už věděl, proč jejich hlasy tak výrazně znějí. Mohutné chladicí zařízení na střeše totiž mlčelo. Machovec si automaticky rukou přičísl ježka, nešťastně se zahleděl na své zaprášené boty a po několika schodech vběhl do budovy. V rozsáhlé vstupní místnosti panoval ještě umělý chlad. Rozsáhlá mozaika na stěně však nebyla osvětlena barevnými reflektorky.

Machovce vítal nešťastný strážný: "Pane řediteli, světla nesvítí, nemůžem se nikam dovolat, sledovací kamery stávkujou, nic nefunguje! Výtaháři pouštěj lidi z výtahů, hasiči říkali, že je všude tma, ani baterky nesvítěj..."

"Přišel někdo od generálního? Dostali jste nějaké pokyny?"

"Ti všichni už dávno vypadli, není tady ani noha."

"Tak si vezměte klíče a odemkněte všechny dveře na fasádě. Vyhlašuji evakuaci budovy. Ať všichni zůstanou na ploše u parkoviště!"

Machovec se hrnul rovnou cestou k energetickému velínu. Ten byl nezvykle temný a tichý, ale jeho tříčlenná posádka se nalézala v nečekaně povznesené náladě. Rezek kouřil svou druhou cigaretu v životě, na stole stály hořčičné skleničky s rumem. Pro rum doběhl před chvílí Daněk za roh do Briketa Baru, tam je nějaké výpadky nikdy nepřekvapily.

"Cvakni si Machovníče," nabídl řediteli ze staré známosti Rezek. "A nemrač se. Dali jsme si každej jen jednu. Kvůli hygieně."

Machovec vyštěkl: "Co se tu, sakra děje?"

"Franto, přistrč panu řediteli křeslo, Jardo vytáhni skleničku. A ty se Jirko posaď," pronesl Rezek s rozvahou. Po tom, co se stalo s fyzikou, ho už nějaké byrokratické potíže nemohly rozházet.

Machovec přijal křeslo nakonec s povděkem, krátká, ale intenzivní procházka, ho docela unavila. Nohy mu podklesávaly i z představ, jak vysvětlí selhání Telekomu vyšetřovacím orgánům. "Tak mluv!" pobídl Rezka netrpělivě.

"Pane řediteli, všechno je v naprostým pořádku," rozhovořil se Rezek. "Výtaháři vytáhli lidi z výtahů, hasiči otvíraj dveře na chodbách, svítěj si tím veselým světlem, co jsem dostal od Petry z legrace před tejdnem k Velikonocům, nic jinýho nefunguje. Během mé služby se nic mimořádného nestalo, akorát nám někdo ukradl elektřinu. My nemáme co dělat! Pojď, něco ti ukážu."

Šli spolu ven ke kontejnerům, diesely pořád ještě běžely. Rezek předvedl Machovcovi svůj trik s chytáním dvou fází. "Tak co, pane barone? To koukáš!"

Vtom se motor zakuckal a pomalu se začal zastavovat. "Hele, já ho chcípnul," divil se Rezek.

"Jak jede dlouho?" ptal se Machovec.

"Nó, asi už přes hodinu, zastavily se mi hodinky, nevím přesně."

"Tak to došly zásoby v pohotovostních nádržích a nová nafta se nedočerpala."

Během pěti minut zmlkly jeden po druhém všechny stroje. Vrátili se na velín. Machovec se konečně chopil nabízené sklenky s rumem: "Tak ale jen kvůli hygieně!" zvolal a zvolna upil.

"Pane řediteli, za tohle opravdu nemůžeme," pronesl Daněk. "Vypadlo chlazení, spojová technologie by se uvařila vedrem, jenže vypadla taky technologie, takže se vlastně nic tak hroznýho nestalo. Nic nefunguje, ale nic se nezničilo, kdyby se vrátila elektřina, tak to můžem celý bez problémů rozjet."

Franta Trefa se nešťastně přidal: "Ráno jsme kontrolovali akubaterie, všechno bylo v cajku, tohle je něco nemožnýho"

Machovec jim sdělil novinku o tramvajích a nefungujících automobilech. "Vypadá to, že se opravdu ztratila elektřina, ale tohle přece ve skutečnosti není možné!"

Petr Rezek si začal vymýšlet: "Tohle není a nemůže být normální výpadek. Nefunguje nic, co má co dělat s elektřinou. Tohle bude nějakej akt vesmírný síly. V tom novým Grygarovi se popisuje, jak chvíli po Velkým třesku se začaly z původní jednotný síly vydělovat její samostatný složky. Nejdřív gravitační síla, pak silná, slabá a nakonec elektromagnetická. No a ta se teď možná rozdělila extra na magnetickou a extra na elektrickou. Ale kam se ta elektrická poděla, to fakt nevím". Amatérský milovník astronomie, poučující neustále každého o záhadách Vesmíru, byl najednou bezradný.

Machovec se zeptal: "Jsou ještě nějaké jiné problémy?"

"Pár," doznal Rezek. "V kolektoru pod Želivárnou stoupá voda z pramenů, už zaplavuje rozvodnu čerpadel, ale nic se neděje, žádný napětí tam není. V nádržích máme skoro dvě stě tisíc litrů nafty, ale k ničemu nám nejsou, protože dýzly se už nerozeběhnou, jsou na baterky a ty nedávají vůbec žádný šmé. A celá věž s anténama je dobrá tak akorát k tomu, abychom tam pěstovali poštovní holuby."

"Co věta to perla," odtušil Machovec. "Jmenuji tě svým zástupcem pro krizový stav. Skoč si domů, pořád bydlíte na Lobkovičáku? Řekni vašim, že od nynějška budeš bydlet tady a co nejdřív se vrať. Můžou se sem taky nastěhovat. A vám radím," obrátil se na Daňka a Trefu, "abyste si sem rodiny přestěhovali taky. Protože jestli je to s tou elektřinou tak, jak říkal Petr, tak se můžou časem dít nepříjemné věci. Teď jdu promluvit k národu."

Machovec dopil zbytek rumu ze skleničky a odešel před budovu, sdělit směnovému osazenstvu, technikům, hasičům a spojovatelkám, jak si představuje jejich blízkou budoucnost.

Když procházel vestibulem kolem vrátných, uvědomil si, jaké už je v budově nepříjemné teplo. Odpolední Slunce se vší silou opíralo do západní fasády, rozpálené hliníkové obložení tiše popraskávalo. Budeme muset konečně zavěsit vnější žaluzie, uvědomil si Machovec. Milion věcí ho čeká, a nemusí být všechny špatné.

Scházel ze schodů k hloučku směnových pracovníků a na modravém, téměř letním nebi, nepozoroval jediný mráček.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 6. února 2010.