29.3.2024 | Svátek má Taťána






BLACKOUT: Rozpad sítě/1

23.1.2010 0:05

Předchozí část románu

Blackout Tereza Kovanicová Jan KovanicBLACKOUT: Rozpad sítě/1

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 2: ROZPAD SÍTĚ

1.

Metro, kterým jela Petra Rezková ze stavárny domů, stálo zrovna ve stanici Jiřího z Poděbrad, když se to stalo. Melodický hlas nabádal: "Ukončete prosím výstup a nástup...," a zmlknul. Zhasla světla ve voze i na nástupišti, utichl kompresor, jenž zrovna dotlakovával pneumatické systémy vlaku. Petra nelibě vzhlédla od knihy "Jednotky SAS v akci", kterou měla už dávno vrátit.

Tato zcela nedívčí četba byla součástí jejího koníčku, totiž bojových her v přírodě. Tak by se asi dala nejlépe vyjádřit činnost party, se kterou o víkendech vyrážela do okolí Prahy. Lezli po skalách, navštěvovali jeskyně, simulovali bojové operace malých jednotek. Hráli si. Základ party se sešel už na gymnáziu, kde si Petra vybrala jako nepovinný seminář obor "Přežití". Instruktor ji nalákal hlavně na výuku bojových umění, ve kterých dominovalo ninjutsu. Petra se i při svých 45 kilogramech a 166 centimetrech chtěla cítit bezpečná. Ale hlavní poučení, které pro svou sebezáchranu získala, znělo: "Uteč!"

Petru nastalá tma znechutila. Kde jinde si člověk může v klidu počíst, než v metru? Rozmrzele knihu zavřela a zasunula do batůžku, který měla na kolenou. Cestující byli nejdříve v klidu. Výpadek, no, to se stává. Brumlali si pro sebe, rozsvítily se ohýnky zapalovačů, ale světla moc nevydávaly. Zepředu od kabiny strojvůdce se ozval nervózní hlas:

"Vystupte si, vystupte si, souprava tady končí!"

Někdo ve vagónu prohodil: "Bomba!"

Jakási starší žena se hystericky rozkřičela, ozval se dětský pláč. Lidé se tlačili do otevřených dveří. Někdo upadl. A všude byla tma, již zapalovače nezahnaly. Petra sáhla do vnější kapsy batohu, kde měla kápézetku. Její čas nadešel. Vyndala asi patnáct centimetrů dlouhou plastovou trubičku a ohnula ji. Skleněná ampule uvnitř se zlomila. Chemikálie se začaly míchat. Ve voze se s nečekanou intenzitou modře rozzářilo halloweenové zábavné světlo amerických dětí. Po předcházející tmě až oslňovalo.

"Lidi neblázněte a jděte pomalu a klidně ven," volala Petra.

Chemické světlo a klid drobné dívenky ztišily i panikáře. Když Petra se světlem vystoupila z vagonu metra, odrážela se modrá barva na obložení nástupního tunelu a působila velmi technicky. Lidé se začali hrnout po všech ztichlých eskalátorech ven.

"Slečno, kdybyste tady mohla počkat, než ty kaštani vystoupěj všichni," zasípal jí za zády roztřesený hlas strojvůdce, alespoň se dalo předpokládat, že je to on. Petra si předala svítící trubičku do levé ruky a pravou zašátrala v batůžku, který měla pověšený přes prsa. Nahmatala švýcarský zavírací nůž, který dostala od bráchy Pavla k loňským Vánocům a sevřela ho v dlani. Doufala, že při nejhorším bude vypadat dost hrozivě.

"Proč ne," odvětila pak.

Asi po deseti minutách se nástupiště vylidnilo. Petra prošla se strojvůdcem (byl to on) celý vlak, pak společně vystupovali po eskalátoru.

"Správně bych tady měl zůstat," omlouval se nahlas sám sobě, "ale nejsem zvědavej na to, aby mi to sem vpálil nějakej debil od Flóry, kerej to zapomene zahaftnout." Vrtěl hlavou. "Všecko vypadlo, napájecí kolejnice, baterie, fonie, všecko, jenom ta pneumatika drží." Pak se rozveselil: "Vlastně musím nahoru, abych se od dozorčí stanice něco dozvěděl, když nemám žádný spojení, ne?"

Petra neodpovídala, šetřila dech. Přemýšlela, jestli nahoře pojedou tramvaje nebo se bude muset domů na náměstí Jiřího z Lobkovic táhnout tři stanice pěšky.

Konečně dorazili na vršek schodů, strojvůdce se začal shánět po dozorčí. Ze schodišť vedoucích ven z vestibulu dopadal šedavý denní svit a odrážel se od mramorových stěn. Modré světlo v Petřině ruce jakoby pobledlo. Ozářilo postavy shromážděné poblíž nástupního eskalátoru. Na zemi ležela silná, asi šedesátiletá žena, která měla na spánku zaschlou stužku modré tekutiny. Petra si nejdřív neuvědomila, že je to krev v záři jejího světelného zdroje.

"Co se stalo?" optala se.

"Chudinka," povídala jedna ze tří dam, které tvořily supí hlouček. "Právě nastoupila na eskalátor, když to zhaslo. Schody se zastavily, upadla a zůstala ležet. Ňáký pánové ji vynesli, když šli nahoru."

Petra přiklekla k ležící z její levé strany, rukou jí zkontrolovala krkavici. Bez tepu. Ucho přiložila ke rtům. Paní nedýchala. Hlava jí ležela zvednutá.

"Daly sme tý chudince kabelku pod hlavu, aby se jí líp leželo," vrkala další dáma.

To jste ji definitivně zadusily, pomyslila si s hořkostí Petra.

"Ale paní dozorčí už šla telefónovat pro sanitku, esi vám de vo tohle. Vy ste doktorka? Ne? Tak s ní rači nehejbejte, mohla byste jí ublížit!"

"Co je, dozorčí nikde není," objevil se stín strojvůdce.

Petře se ulevilo. "Máte kurs, viďte? Tak ji masírujte, já budu dejchat. Vy držte světlo!" poručila jedné dámě. Ta byla její rázností zaskočena a uposlechla.

Petra pravou rukou zaklonila té oběti lidského soucitu hlavu, levou nahmatala v ústech zubní protézu a vyndala ji. Palcem a ukazovákem pravačky sevřela nos a třikrát hluboce vdechla do úst. Rty byly studené, jak kus mrtvého masa.

"Teď pětkrát vy a pak zas já" kývla na strojvůdce, jenž si mezitím klekl z druhé strany. Levou dlaň položil nad hrot prsní kosti a pravou pěstí se do ní opřel. Pětkrát zapumpoval ve vteřinovém rytmu. Pak dýchla Petra. Hruď zachraňované se zdvíhala, pak zas vzduch vycházel s uklidňujícím ševelením ven. Pak zas masáž srdce. Pak zas dýchnutí. A zas a zas. Petra se občas snažila nahmatat tep. Ale nějak jí to nešlo. Trvalo to nekonečně dlouho. Půl hodiny, deset minut? Potom začalo po schodech sestupovat kmitavé světlo svíčky. Dozorčí se vracela s lékařem. Byl to vlastně jenom saniťák. Se svíčkou v ruce se naklonil nad zachraňovanou. Strojvůdce a Petra se odtáhli. Světlo svíčky ukázalo, že modrá barva rtů není způsobena jen halloweenovým osvětlením. Saniťák se narovnal. Shlížel z výšky na tichou hromádku u svých nohou.

"Kdy se to stalo?" zeptal se. "Při tom výpadku?"

Jedna z vytrvalých dam se ozvala: "Ale my sme jim řikaly, aby s ní nehejbali."

Saniťák se otočil k dozorčí: "Exla. Protokol si napište sama. Já mám ještě nějakou práci venku," a odspěchal.

Petra vytrhla nejbližší babizně modré světélko z rukou. Šla po schodech ven vstříc dennímu světlu, polykajíc slzy. Ve svých devatenácti se dnes poprvé setkala se skutečnou mrtvolou.

Nebylo to ale naposled.

2.

Petřino dvojče Pavel Rezek byl celkem spokojený mladík. Na matfyz ho vzali bez přijímaček. Do armády ho naopak přijmout odmítli. Ani se nemusel snažit. Snad se báli jeho brýlí, to alespoň tvrdili, pro sebe si spíš myslel, že by vojáci ve svých skladech nenašli boty osmačtyřicítky a uniformu na jeho téměř dvoumetrovou postavu.

"Moc jsi mne v mamince utiskoval," zlobila se na něj často na oko Petra.

"Horší by to bylo obráceně," smával se na oplátku Pavel.

Na dvě odpoledne v týdnu si našel brigádu v Internet Café na Janáčkově nábřeží. Chodili sem hlavně Amíci a Němci, kteří si potřebovali zamajlovat domů a trochu si i zabrowsit po Síti. Věděli, vo co go, takže měl většinou dost času pařit na některém z volných počítačů. Někdy uvařil zákazníkovi kafe, ale celkem netušil, za co ho vlastně platí.

"Že jim spustíš počítač, poradíš s programy, že je zinkasuješ a že s nima mluvíš německy a anglicky," tvrdila máma. To nechápal.

Jako každý pátek tak i onoho sedmnáctého dubna ve tři odpoledne přicházel do služby po Palackého mostě a kochal se tou krásou s panoramatem Hradčan. Racci kroužili nad řekou a pronikavě křičeli, pod mostem se kolébalo hejno labutí, které rozháněl dýchavičný parníček, odspodu vzlínala příjemná vůně bahna a rybiny.

Pavel odemkl dveře internetové kavárny, rozsvítil, nastartoval počítač pokladny a přihlásil se heslem. Zkontroloval, jestli má dost cukru, jinak by musel skočit do krámu vedle. Hosté sem ale většinou na kávu nechodili. Obešel všechny stroje a jeden po druhém spustil. Otvírali v půl čtvrté, ale to už muselo být všechno připraveno. Končili v devět večer, ale někdy museli vyhazovat štamgasty až do půl desáté. Dnes to nehrozilo.

Chvilku po čtvrt na čtyři totiž vypadl proud. Disky počítačů nespokojeně zachrchlaly a obrazovky potemněly. Po restartu budou chtít, abych jim všem odentroval test disku, pomyslel si zhnuseně Pavel. Ale pokladna neměla hned vypadnout, alespoň šéf mu jednou tvrdil, že v ní jsou zabudovány kondenzátory, které ještě pár vteřin drží napětí, než se uzavřou a uloží otevřené soubory. Zatím neinkasoval, nic se neděje. Obešel znovu všechny počítače a povypínal je. Jestli do půl nepustí elektriku, tak zamkne a půjde domů. Zvedl telefon, aby se ohlásil mámě, že dneska domů přijde dřív, ale sluchátko bylo tiché. To má asi táta v práci o zábavu postaráno, pomyslel si.

3.

Inženýr Petr Rezek vypadal docela překvapeně. Před chvílí ještě sledoval na monitoru chod pětice mohutných dieselagregátů, které každý pátek mezi třetí a půlčtvrtou odpoledne zkoušeli do zátěže. Elektřinu z nich pouštěli do objektu Telekomu na Olšanské ulici, proto křivka odběru z venkovní sítě na vedlejším monitoru spadla na nulu. Další monitory zobrazovaly chod jednotlivých energetických systémů Ústřední telekomunikační budovy v Praze, tohoto mozku na hektarovém pozemku, kde se sbíhala všechna nervová vlákna z celé země, jak pateticky říkával technický ředitel Telekomu Jiří Machovec. Nenápadný server tiše hučel. Nad ním jako vánoční stromek plálo tablo, zaznamenávající stav sítě celého objektu desítkami červených, zelených, žlutých a modrých světelných diod. Pohoda.

To vše najednou zhaslo, včetně rudých čísel rádiem řízených hodin, které ještě před chvílí hlásaly 15:16. Místo aby se rozječely různé poplachové signály, rozhostilo se děsivé ticho. I nevtíravá Malá noční hudba, ozývající se z rozhlasového přijímače, na němž si Rezek při příchodu do služby naladil Radio Classic FM, zmlkla. To se musí stát, zrovna když mám směnu! zazoufal si Petr a bezděky se poškrábal v silně prořídlých vlasech. Sundal si brýle a začal je automaticky čistit cípem košile. Usilovně přitom přemýšlel a mrkal krátkozrakýma očima.

Moment, moment, tady něco nepasuje. Napětí zvenčí evidentně není. Nevadí. Dvě patra akumulátorových baterií v podzemí ÚTB začnou okamžitě napájet soustavu usměrňovačů a konvertorů a střídačů...

Vždyť jedou dýzly, tak jakýpak výpadek? Petr si s ulehčením oddechl a opět nasadil brýle na nos. Asi jenom vypadlo napájení velína. Agregáty běží, nejspíš i střídače střídají a usměrňovače usměrňují... Zarazil se. Počítače na velíně jsou napájeny ze dvou nezávislých úpéesek, tablo ze třetí. Tohleto přece není možný! Začal se potahovat za bradku, tady něco nehraje.

Petr si uvědomil, že přestala vrčet lednička v sousední kuchyňce, zmlkla i klimatizace. Všiml si, že zhaslo dosud zbytečné světlo na stropě, ještě že jsme na fasádě, pomyslel si bezděky. Zmáčknul tlačítko interkomu, chtěl se spojit s Jardou Daňkem, který hlídal během zkoušek usměrňovače. Interkom ani nezašuměl. Sáhl po mobilu, aby zavolal Frantu Trefu k dieselagregátům, umístěným venku, asi padesát metrů od jižní strany budovy. Baterky byly vybité. Opatrně zvedl sluchátko státní linky a nedůvěřivě se zaposlouchal. Bylo němé. Vzhlédl ke slepému tablu a všiml si, že za skleněnými dveřmi rozvaděče, kam byly staženy světlovodné kabely od systémů v celé budově a kde vždy třepotavě blikaly řady zelených ledek, je absolutní tma.

Rezkovi začaly vstávat chlupy na zádech. Byl svědkem rozpadu telekomunikační sítě nejen v Praze, ale i v Česku a možná v celé Evropě. Mezinárodní spojení s celým světem je v prdeli! A nejspíš za to můžu já.

Zatracený zkoušky dýzlů!

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 30. ledna 2010.

Jan Kovanic










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...