Román Blackout můžete číst i v nové verzi tohoto deníku na www.sarden.cz.

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 1: OBCHODNÍ PARTNEŘI

1.

Blackout v roce Nula znamenal v české kotlině nejen rozpad technologických struktur, ale i rozpad všech sítí. Po rozpadu komunikací i telekomunikací se rozpadly i struktury sociální a mocenské.

Zprvu začaly vznikat ostrůvky moci kolem silných osobností. Než nastala první zima, byla Praha rozdělena do tří mocenských zón: Na levém břehu, mimo Malou Stranu, panoval jistý Jindra Hřivnáč, zvaný Kapitán. Jeho vliv sahal po celém levém břehu Vltavy i Labe až k vrcholům Českého středohoří a Doupovských hor. Kapitánovým radám bylo bedlivě nasloucháno i v Rokycanech a Rakovníku. Radní ve Slaném, Kladně či Berouně se neodvážili vzepřít žádnému z jeho požadavků. Tento samovládce byl krutý, jak odpovídalo jeho pedofilní a sadistické povaze. Často stačilo neopatrné slovo, aby jeho oblíbenec ztratil přízeň a dostal se do rukou katů.

Malostranská oblast, zaplněná parlamentními budovami a zahraničními ambasádami, měla centrum ve Strakově akademii. V této vládní budově pletichařil nyní Havlův dvůr, což byli v podstatě vedoucí politici bývalého režimu, jež nechával jinak nelítostný Kapitán z určitých důvodů zatím na pokoji. Někteří si dosud mysleli, že vládnou. Prezident Havel se dokázal v této bezprecedentní situaci výborně orientovat. Velice dobře chápal, že pokud obhájí kontinuitu své moci, půjde v budoucnosti obnovit i kontinuitu českého státu. Očekával, že v čele se svou osobou.

Pravý břeh Vltavy ovládal Jiří Machovec, nověji Baron z Telekomu, při oslovení se doporučovalo používat pouze sousloví "pane Barone". Na velké části Prahy a nejbližšího okolí vládl přímo, v rozsáhlém sektoru ohraničeném na severovýchodě Mladou Boleslaví, na východě Kutnou Horou, na jihu Vlašimí, na jihovýchodě Příbramí a brdskými hřebeny, poskytoval spojové služby a byl zde akceptován jako obchodní partner. Pan Baron byl vysoce kultivovaný člověk se slušným chováním, jehož jen okolnosti nutily k tomu, aby dbal na udržování své moci všemi dostupnými prostředky. Také on měl své katy, ale protivníky a nedisciplinované jedince nenechával popravovat z rozkoše, nýbrž pouze z nezbytné nutnosti. Krutý byl jen natolik, aby odstrašil případné nepřátele.

Bylo jasné, že se Baron a Kapitán dříve či později střetnou o vládu nad Prahou a o vliv na celou centrální oblast Čech. Zdálo se, že k tomu dojde už v roce Jedna. Po konsolidaci území na pravém břehu Vltavy očekávali Havlovi analytici útok Baronových jednotek na levý břeh a byli s ním ochotni sjednat mír. Čtyři tanky a strategický Baronův mozek dávaly vojskům Telekomu dobrý předpoklad úspěchu. Pan Baron však upřednostňoval výboje směrem na sever, východ a jih. Jen on věděl, že už nemá pro svá tanková děla náboje.

Postupně, pomalu, ale vytrvale, budoval soustavu obchodních a komunikačních sítí. K poštovním holubům potřeboval i posly. Našel je mezi nezávislými jednotkami, které se nehodlaly účastnit mocenských bojů a jejichž jedinou starostí bylo přežít. Byly rozmístněny v lesních masivech a z dřívějších dob měly mezi sebou bohaté osobní styky a známosti. Nikdo je nenapadal. Jednak to byli jedinci, kteří se dovedli vynalézavě a urputně bránit, a jednak jejich napadení pan Baron tvrdě trestal. Nakonec ani nedopravovali žádné zboží, jen zprávy. A holuby.

Další komunikační lahůdkou Telekomu v době Elektrické smrti se stalo znovuzprovoznění desítek kilometrů potrubní pošty, ovšem pouze na pravém břehu Vltavy. Protože byly oba břehy řeky obsazeny znesvářenými protivníky, nebylo možné využít její komunikační potenciál. Řeka, tato přirozená spojnice k severním částem Čech, sousednímu Německu, možná brána k námořnímu přístavu v Hamburku, zůstávala uzavřená. V šarvátkách roku Nula byly poškozeny a potopeny parníky pod mostem Palackého na novoměstské straně i parníky u železničního mostu na Smíchově. Remorkér s nákladní vanou plnou stavebního kamení, který ztroskotal při Blackoutu, blokoval vjezd do průplavu za Císařským ostrovem. Politická situace, jak se ze setrvačnosti říkalo, neumožňovala jeho vyzvednutí. Žádný z obou kohoutů na smetišti nechtěl nechat výhodu tomu druhému.

Kapitán se zmocnil smíchovského přístavu krytého Císařskou loukou, holešovického přístavu i stavebního radotínského přístaviště, Baron z Telekomu ovládl laguny kolem Libeňského ostrova. Žádné lodě se však na hladině Vltavy nevyskytovaly. Něco takového považovaly oba břehy za provokaci, přípravu možné agrese, a podle toho se chovaly. Poměrně úzký tok Vltavy umožňoval efektivní zasažení plujících cílů i z ručních zbraní, včetně vrhačů granátů. Po prvních incidentech zmizely z řeky i pramice rybářů. Z Vltavy se stala bojová linie.

2.

K rozhodujícímu střetu však stále nedocházelo. Mocenský rozmach rivalů zbrzdila první neelektrická zima, která nastala dříve, než sehnali nákupčí pana Barona nové zbraně. V létě roku Jedna zasáhla celou Prahu další vlna epidemií. Tentokrát se pravému břehu nevyhnula. Území pod Baronovou správou bylo již příliš rozsáhlé, než aby se v něm dal udržet základní hygienický standard. Později Ripkovi špiclové zjistili, že si Kapitán pořídil tarasnice. Baronova technologická výhoda tak přišla vniveč.

Pan Baron se však na veřejnosti choval dál panovačně a sebejistě. Jeho lidé začali vyrábět černý střelný prach a plnili jím dělové nábojnice. Každý den v poledne žižkovského času byl z tanku na Křížovém vrchu vystřelen slepý náboj.

Správný čas odměřoval historický chronometr z Klementina umístěný v sedmnáctém patře věže Ústřední telekomunikační budovy. Přesnější mechanické hodiny se nacházely na území, které měl v moci pán levého břehu, Kapitán. Chronometry ze Štefánikovy hvězdárny se ale Petr Rezek obchodní výměnou získat nesnažil, bál se, aby je Kapitánovi lidé neponičili. Staré hodiny měly pro účely světa v době Elektrické smrti více než dostatečnou přesnost. Petr několikrát týdně kontroloval jejich chod pomocí mechanických stopek, časové rovnice a údajů z hvězdářské ročenky. Pravý čas sluneční zjišťoval podle poledního stínu věže Útébéčka. Jednodušší by bylo odmávnout pravé poledne podle Slunce. Jenže pan Baron měl k dispozici hodiny, které byly přesnější než Slunce, jež se během roku zpomalovalo a zase zrychlovalo a od pravidelného chodu se odchylovalo až o čtvrthodinu. Nebylo radno odchylovat se příliš od hodin pana Barona. Slunci by se jistě nic nestalo.

V čas, který určil Petr jako poledne, mávl on sám nebo jeho asistent černožlutým praporem na ochozu věže a tank vypálil. Zvuk výstřelu se ozýval celou pražskou kotlinou a dával zbylému obyvatelstvu pocítit, kdo bude pánem Prahy. Opatření to bylo docela užitečné. Dokonce sám prezident Havel poslal jednou Machovcovi děkovný dopis.

Tou dobou už na Křížovém vrchu nebylo ani stopy po stanovém táboře, který nevydržel ani do první zimy. Původní areál tří vojenských stanů se obyvateli sanovaných teskáčů za Útébéčkem naplnil sotva z poloviny. Hodně těchto lidí odešlo spolu s Růžičkovými na Moravu hned první týden po Blackoutu. Na Machovcův příkaz sem tedy byly sestěhovány osoby nepřizpůsobivé a společné práce ve prospěch Telekomu se štítící. Pan Baron také rozhodl, aby byl tábor chráněn před případným útokem ze strany rozhněvaných občanů Žižkova. Proto dal kolem tábora vystavět ochranný plot a dokonce se chystal uvolnit strážní četu, složenou z Ripkových profesionálů, aby celý komplex zabezpečila. Když se to Romové, kteří tvořili jediné obyvatele tábora, nějak dozvěděli, sebrali se a zmizeli. Jeden večer v táboře ještě byli, ale druhý den ráno zde už bylo prázdno.

3.

Když začal rok Dva, jen málokdo si uvědomoval, že v dřívější epoše by se jednalo o magický letopočet 2000, a už vůbec nikdo z toho nebyl na větvi. Druhá zima přinesla nové problémy.

Ukázalo se, že ani Machovcovy obří nádrže nejsou nevyčerpatelné. Cisterny s naftou na nákladové nádraží přijížděly jen sporadicky. Rezkovi se podařilo zajistit pro potřeby Telekomu uhlí ze skládky chvaletické elektrárny. Závodní jídelna Útébéčka se opět rekonstruovala, kuchyňské teplo mohlo vyhřívat i administrativní budovu. V technologické budově se dosud využívalo naftového topení, ale pouze k nezbytnému temperování v prvních třech patrech, aby nepopraskala vodní instalace. Tělesné teplo zbylého osazenstva nestačilo dostatečně vyhřívat budovu, utíkalo z ní netěsnostmi v plášti budovy a vlastně i celou skleněnou fasádou s hliníkovými lamelami. Přesto zde neklesala teplota pod pět stupňů, ve dne dokonce někdy vyšplhala i ke dvanácti.

V mrazivém lednu roku Dva rozhodl Petr Rezek, aby se zbylé osazenstvo Útébéčka alespoň na zimu sestěhovalo do administrativní budovy. Nechtěl totiž připustit narušení celistvosti fasády technologické budovy kouřovody z kamínek, která si někteří aktivnější zmrzlíci již začali připravovat. Ostatně poté, co Machovec přenesl svůj hlavní stan do Národního muzea, odstěhovala se za ním i spousta důležitých lidí. Osazenstvo Útébéčka značně prořídlo, asi na pouhou tisícovku. Rezkovi se podařilo slušně odmítnout Machovcův návrh, aby převzal starost o hospodářské zabezpečení nového sídla Barona z Telekomu, poukazem na přetrvávající důležitost Útébéčka.

Oba si znatelně oddychli. Baron nechtěl být před očima svých obdivovatelů srážen neustálými Rezkovými faktickými připomínkami. Věděl, že by se nakonec schopného a zasloužilého spolubojovníka musel zbavit. Rezek měl ve sporech s Machovcem často pravdu, tedy technickou pravdu. Nedbal doporučení kolegů:

"Pane inženýre, kejvejte. A když už nekejváte, tak alespoň mlčte!"

Často mu to nedalo a v případech, kdy cítil, že by chybné rozhodnutí mohlo poškodit zájmy Telekomu i zájmy obecné, se umírněně a (jak se sám domníval) s nesmírným taktem ozval. To, co Petr považoval za takt, měl pan Baron za drzost. Petr Rezek ani netušil, kolikrát o vlas unikl své likvidaci. Z hlediska jednotného vedení Telekomu nebylo přípustné, aby zde existovaly jakékoli spory! Tak to viděl pan Baron. Nerad by řešil tento problém popravou. Taková věc by mohla přinést některé politické potíže, které Machovec nechtěl před rozhodujícím bojem o levý břeh připustit. Velkomyslně tedy Rezka jmenoval svým zplnomocněným zástupcem pro Útébéčko. Od té doby se viděli jen jednou měsíčně, při pravidelných pracovních poradách.

Petr Rezek se z dusného Baronova okolí vymanil se značným ulehčením. Nestál o to vidět vynalézavé popravy Baronových protivníků, nechtěl zažít ani svoji vlastní popravu.

Exekuce u vyschlé kašny pod schodištěm Národního muzea nebyly moc časté, ale v podstatě pravidelné. Zhruba jednou za tři měsíce se ukázal nějaký zrádce z vlastních řad, špion, který tajně pracoval pro Kapitána. To pak bývalo prostranství kolem sochy svatého Václava hustě zaplněno přihlížejícími. Schody pod Muzeem byly vyhrazeny hodnostářům Telekomu i Veselým dětem.

Petr o tato představení nestál.

Snad ještě více než popravy vadily Petrovi scénky denně probíhající ve zdech Národního muzea. Teprve když uviděl, pochopil pravý význam slov "nohsled" a "patolízal". V nezávislém prostředí Útébéčka opět pookřál, dokonce se snažil navázat nový vztah se svou zachmuřenou ženou Hanou.

Další část této kapitoly se zde objeví příští sobotu 12. června 2010.

21#