Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 2: MÍR A POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

1.

Hana Rezková se s odjezdem do Poděbrad opozdila. Ten tichý a hubený blonďatý hoch, který měl řídit pár pivovarských valachů s klapkami na očích, Honza Kozák, byl strašně neobratný a pomalý. Hana si vzpomínala, že pochází odkudsi ze Smíchova. Přišel k nim do ulice Zelenky-Hajského před dvěma lety, někdy v roce Nula, ještě než byla Praha rozdělená na dva nepřátelské břehy. Byl velmi nemluvný, ale stále chtěl pomáhat, tak se ho Červený kříž nakonec ujal. Honza mlčky vykonal každou práci, kterou dostal, ale strašně pomalu. Hanka mu tedy pomáhala s nakládáním prázdných demižonů na povoz, což byla práce, která měla být udělána dávno před jejím příchodem. Byla ale pravda, že od té doby, kdy bydlela spolu se svým mužem na Útébéčku, nestál provoz ve zdejší organizaci Červeného kříže za moc.

Hana proto ani příliš nenadávala. Ostatně, Červený kříž toho měl potřebným lidem málo co nabídnout. Masové konzervy už dávno došly, přikrývky a ošacení nikdo nechtěl, a nic jiného vlastně neměli. Snad teď, když Petr úspěšně zorganizoval svůj poslední obchod pro Machovce, se Baron z Telekomu zase ukáže. Třeba by mohli získat i nějaké léky. Zatím jedou alespoň pro minerálku, voda z podzemí Útébéčka v těchto horkých červnových dnech nemůže dodávat nezbytné ionty a minerály, které potřebují zejména rodičky a staří lidé.

Když uslyšeli polední výstřel, míjeli teprve Ohradu. To znamená, že v Poděbradech budou muset zůstat na noc. Po chvíli však měla Hana zcela jiné starosti. Ozvalo se mohutné zaburácení. Prudký poryv větru zvedl prach z Koněvovy ulice, shodil uvolněné tašky a třaskavě zavřel otevřená okna. Koně se začali vzpínat. Honza Kozák je zastavil jen s nejvyšším vypětím. Seskočil z kozlíku a chytil je za opratě. Tak se mu podařilo udržet je jakž takž v klidu, když se ulicí proti nim přihnala druhá vlna větru. Hana si zakryla oči rukama před štiplavým prachem a v té tmě a rachotu padajících tašek zaslechla naléhavý Petrův hlas.

Uteč!

Vítr pominul, prach zvolna sedal, Hana se prudce obrátila směrem k Útébéčku. Co je s Petrem?

Uteč! - znova se jí zazdálo, že uslyšela ozvěnu toho jediného slova. Pochopila, že je Petr mrtvý, a omdlela.

Když se probrala, ležela na houni na zemi vedle povozu s trpělivými valachy. Honza Kozák se nad ní skláněl a ovíval ji svým umolousaným sáčkem. Hana se posadila a rozhlédla se kolem. Z boční ulice k nim běželo několik přihrbených postav se samopaly v ruce.

2.

Kapitán poslal do akce ještě čtvrté komando s akvalungy. Jeho osm členů podplavalo Vltavu pod Libeňským mostem už v noci před vlastním útokem. Vycvičení muži postupovali opatrně opuštěným sportovním areálem na Libeňském ostrově, přeběhli Sokolovskou, proběhli parkem kolem hotelu Olympik, vyšplhali do stráně, překonali odstavné koleje s troskami nákladních vagonů a poté se skryli v lesíku Na Krejcárku. Tito specialisté byli určeni k přímému útoku na Útébéčko nebo na to, co z něj zůstane. V širokém povědomí obyvatel Prahy na obou březích Vltavy byli známi pod přezdívkou "assassini". Pokud jich bylo osm, vydali za celý pluk zlenivělých žoldnéřů. Drogy nepoužívali. Jediná droga, která je rozjařovala, bylo zabíjení. Už byli vyhládlí.

Zároveň s odstraněním mozku Telekomu, který sídlil na Václavském náměstí, hodlal Kapitán zničit i jeho srdce. Nechtěl se zdržovat pouličním bojem se zbytky Baronových vojsk a zároveň potřeboval co nejrychleji napadnout prostor, kde by se mohly znovu formovat ustupující jednotky nepřítele. Proto hodlal zaútočit na Útébéčko nečekaně z boku, zatímco se bude zájem týlových jednotek přirozeně upínat k napadenému centru města. Kapitán nebyl v něčem vůbec primitiv, v tom měl Petr Rezek pravdu. Strategii i taktiku boje ve městě ovládal přímo geniálně.

Po dvojím přechodu rázové vlny, kdy nastal v háječku skrývajícím obávané assassiny předčasný listopad, vyrazilo komando na zteč. Smečka sbíhala boční uličkou na Koněvovu ulici, v cestě jim ale překážel koňský povoz, u něhož se skláněl vyzáblý mladík nad ležící ženou s prošedivělými vlasy, která se právě zvolna zvedala do sedu.

Komando se automaticky rozdělilo. Dva z assassinů poklekli a zamířili své zbraně na Honzu s Hanou. Dvě dvojice se prosmykly kolem vozu vpravo, jedna zamířila vlevo. Zkontrolovali, jestli je vzduch za vozem čistý, přece jenom mohlo jít o léčku. Pak by možná potřebovali rukojmí. Ale o léčku nešlo. Velitel skupiny slabě písknul tlumené znamení:

"Likvidovat!"

Chystali se přeběhnout Koněvovu do další boční ulice, odkud by jistili zbylou dvojici, jejíž prací bylo zlikvidovat nyní už nepotřebný a překážející nesourodý pár u povozu. Zezadu se ozvalo dvojí tlumené "puf, puf". Tlumiče na samopalech nedovolily hlasitější zvuk. To vše trvalo jen pár vteřin, přesně podle precizně prováděného výcviku. Dalších několik vteřin však probíhalo zcela jinak, než byli assassini dosud zvyklí.

První "puf" vyšlo ze zbraně, kterou držel v rukou vrah, jenž si ke střelbě nakonec lehl. Mířil na Hanu a nemohl minout. Jenže se stalo něco neočekávaného. Snad nějaký poryv vzduchu, či co, a střela těsně minula hlavu s vytřeštěnýma očima. Narazila na bok vozu, na kování, které v tom místě náhodou bylo. Odrazila se zpět. Ještě dříve, než si střelec uvědomil, že netrefil, zasáhla ho rychle rotující kulka do pootevřených úst. Lehce roztříštila křehkou ohradu zubů. Vzápětí otevřela na šíji velkou ránu, která málem oddělila jeho hlavu od těla.

Druhý útočník klečel. Mířil na Kozákovu hlavu. Z téhle blízkosti by ani mířit nemusel. Cíl mohl minout leda tak o milimetr. Hlava budoucí oběti byla zjevně větší. Přesto se z neznámých důvodů netrefil.

Střela byla jakoby něčím nadnesena, možná sebou mírně pohnul, když uslyšel podivný zvuk u svého klečícího kolena. Kulka přeletěla vůz, narazila do domovní cedule, kde udělala tečku za číslicí 128, a zpomaleně, ale přesto smrtelně narazila do zad velitele skupiny.

Zbylá pětice na této straně vozu získala pocit, že je někdo ostřeluje, a spustila střelbu krátkými dávkami do všech světových stran. Trajektorie střel pokryly téměř celý prostor kolem. Jakoby zázrakem se vyhnuly poplašeným koním.

Střelec, který celé pozdvižení způsobil, to nechápal. Za vůz neviděl, slyšel jen tiché výstřely ze zbraní kolegů, cinkot padajících nábojnic, nervózní klapot přešlapujících koňských kopyt, tříštění skleněných tabulek v oknech okolních domů, bušení dávek do rozstříkávající se omítky, svištění odražených střel a skučení zasažených. Přestal se starat o neškodné civily, kotoulem se přemístil k zadním kolům povozu, zrovna když si stejnou cestu vybrala střela, vyslaná jedním z jeho umírajících soudruhů. Jen se mu otřela o krk, ale vytrhla mu z něj krkavici.

V těch několika vteřinách než vykrvácel, si onen krutý assassin uvědomil, že na tomto místě celá jeho elitní jednotka nečekaně a náhodně skončila svou slavnou existenci. Ještě ho v rozkroku zahřála moč, kterou mu uvolněný svěrač pustil do kalhot, a to byl jeho poslední pocit na tomto světě.

3.

Pavla vyburcoval ze spaní až bolestně silný impulz. Ranní Slunce už nakukovalo přes východní pohoří Alleghen, v korunách stromů trylkovali ptáci, ale on měl pocit, jako by se vznášel v šedé mlze nějaké počítačové hry za burácení neviditelného moře. Vize trvala tři, čtyři vteřiny, pak za-

nikla. Táta, uvědomil si Pavel. Ozvěnou se mu ozvalo bezhlesé Uteč! Kdo má utíkat?

Zrovna včera se jejich Skupině podařilo navázat další jednostrannou relaci s Downy. Jako Devítka poznal zpocený obličej hradního politika Peheho plazícího se před jakýmsi Kapitánem, jenž byl obklopen černou aurou. Bylo zjevné, že v Praze se zase děje něco neblahého.

Pavel rychle vyskočil z postele, vklouzl do trenek, přes ramena si přehodil košili, popadl deku a potichu, aby nevyrušil Caroline, otevřel dveře jejich karavanu. Dvojčata nebudila ani střelba, trestající občas drzé medvědy.

Vyběhl bosky do orosené trávy. V rychlosti vzbudil Toma Hawkinse a jeho společníka, se kterým Tom obýval přepychový karavan. Stačilo pošeptat "uzel"!

Pavel pak spolu s Tomem vzali další deky a klidně odkráčeli k nejbližším stromům, kde měli jedno ze svých oblíbených míst ke spojení. Rozložili deky na zem, pečlivě je nasměrovali pro ostatní členy Skupiny a beze spěchu si sedli na dvě z nich. Tomův partner mezitím vytáhl z postele další dvojici a připojil se k nim taky. Už byli tři. Každý z té právě probuzené dvojice vzbudil jiné dva členy Skupiny. Tak vznikly další dvě trojice, které během několika minut dorazily k místu setkání. Za chvíli byli všichni.

Posledně, když byl Pavel podobně vytržen ze spaní, probíhala válka Telekomu s Václavskými gangy o panství nad pravým břehem Vltavy. Tehdy se domluvili na tomto postupu umožňujícím shromáždit celou Skupinu během necelých pěti minut. V případě "uzlové situace".

Po krátké konzultaci s ostatními ve Skupině se Pavel rozhodl, že nebude vystupovat jako Devítka, ale jako Pavel Rezek. Určitě se zase jedná o Prahu a určitě se jedná o jeho tátu! Natáhl se doprostřed osmicípé hvězdice, tvořené kamarády ze Skupiny, a snažil se domyslet domů.

Okamžitě se mu vybavil obraz bezmocné prošedivělé ženy, vsedě opřené o jakýsi povoz. Vedle stál ještě někdo. Na oba lidi mířili dva ozbrojenci. Střely už opustily hlavně jejich zbraní a směřovaly ke svým cílům, sice nesmírně pomalu, ale přesto neúprosně. Maličko se soustředil a střely nepatrně změnily svůj let. Soustředil se víc, a další střely nalézaly svůj cíl ve vrazích, které cítil za vozem.

Ach, mami! Pavel na ni stačil ještě hodit neviditelnou ochrannou síť. Poté bylo spojení přerušeno.

Pokračování příští sobotu.

25#