Naposledy jsme se seznámili s Petrou, Pavlem a otcem Rezkem, kteří se setkali s absolutním výpadkem elektrické energie. Následoval je František Trefa a pan inženýr Machovec, ředitel Telekomu, který jediný vzal věci takové, jaké jsou. V dnešním pokračování do děje vstupují další postavy, a zároveň se osudy hlavních hrdinů pomalu začínají dávat dohromady...

Předchozí část románu

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 3: HODINY POTÉ

1.

Když Pavel Rezek zamykal dveře za počítači Internet Café na Janáčkově nábřeží, netušil symbolický význam tohoto běžného úkonu.

Výpadek se netýkal pouze dodávky elektřiny pro počítače jeho zaměstnavatele, to uviděl hned, jakmile vyšel na ulici. Na Palackého mostě, po kterém přecházel na

pravý břeh Vltavy, nehybně trčela kolona aut. Byl pátek, to ano, ale bylo zde přítomno něco jiného. Pavel si uvědomil, že osobní auta stojí s vypnutými motory. Náklaďáky čmoudily a vrčely, ale v nepřekonatelných kolonách zůstaly stát taky a postupně umlkaly. Pavel se rozhlédl po proudu řeky. Stojícími automobily byl zaplněn i Jiráskův most a most Legií. Na železničním mostě znehybněl vlak. Tramvaje se nesmyslně natlačily do neprůchodných front na obou stranách řeky, na mostě nestála jediná. Všude byla strašlivá spousta lidí.

Cestující, které vypustily tramvaje, nadávali a pospíchali. Řidiči, kteří vylezli z aut, nadávali a nořili se pod kapoty svých miláčků. Nadávali i lidé vyhlížející z oken. Do hluchých mobilů rozčileně křičeli podnikatelé. Hukot lidských hlasů nahradil dřívější dopravní hlomoz.

Jenom parníček na Vltavě dál trpělivě honil hejno líných labutí. Jeho parní píšťala občas nechápavě zahoukala do pobřežního zmatku.

Ozývaly se tlumené detonace. Na obzoru začaly stoupat chuchvalce černého dýmu. Pavel se ohlédl. Od západu vylézal jeden zvlášť výživný. Napadlo ho: Válka. Táta s mámou mu vyprávěli o osmašedesátém, dědeček zase o osmatřicátém roce a německé okupaci, takhle nějak to muselo tenkrát vypadat. Že by Rusáci zasáhli ve svém vlivovém území ještě před rozšířením NATO? Podíval se na své frajerské potápěčské hodinky. Displej byl zcela slepý. Evidentně je zasaženo všechno, co nějak souvisí s elektřinou. Proto nejezdí auta! Svíčky nedávají jiskru, palivová směs se nezapálí. Dieselmotory náklaďáků zasaženy nebyly, ve vznětových motorech zapaluje směs samotný tlak v pracovním válci.

Teď zřejmě nebylo užito jaderných zbraní, při jejichž výbuchu vzniká i mohutná elektromagnetická vlna, která ve všem kovovém indukuje silné elektrické proudy, ničí obvody, spéká integráče, pomyslel si Pavel. To by vypadalo značně jinak. Mohl by podobně zapůsobit impulz z nějaké silné energetické zbraně? Určitě ano! To by ale potom nebyl normální blackout, ale úplná elektrická smrt!

Na Palackého mostě to vypadalo jako při nějaké demonstraci. Jenže oproti normální demonstraci lidé pospíchali oběma směry. Chodníky nestačily, proudy lidí zaplnily i vozovku, proplétaly se mezi stojícími auty. Pavel se uprostřed mostu zastavil. Doma ho stejně nebudou ještě čekat, vracíval se až kolem desáté večer. Zaskočí zatím za Karolínou, jak jí máma říkala, aby zjistil, jestli je v pořádku.

Ale zdá se, že situace je závažná, doma by mohli mít oprávněný strach. Má jít domů na náměstí Jiřího z Lobkovic, nebo za Caroline? Přes celý víkend, včetně pátku, je knihovna, kde pracuje, zavřená. Má se za ní táhnout až na Jihozápadní město? S tou milou nazrzlou plavovláskou, kterou si často dobíral pro její pihy, se přátelil už několik měsíců. Byla fakt pěkná, její křivky mu braly dech, Pavlova sestra Petra byla proti ní vyžle. Zatím však nebyl obřadně představen jejím rodičům. Váhal.

Nakonec použil osvědčené metody: hodu korunou, prakticky tedy hmotnějším penízem. Hodíte mincí, a když padne to, co chcete, jste spokojeni. V opačném případě nespokojeni. Tak zjistíte, co vlastně chcete, a můžete se podle toho zařídit. Ne podle toho, co padne.

Pavel se vytahováním peněženky neobtěžoval. Hod mincí si pouze představil. Pokýval hlavou a pustil se dál na východ. Za Caroline zajede zítra, patřičně vybaven.

2.

Předkové rodu Henleinů se někdy v roce 1849 odstěhovali z vesničky Maffersdorf u Liberce až do daleké Ameriky. Jejich potomci byli dnes na svůj český původ patřičně hrdi. Otec Caroline, Bob Henlein, sloužící v americké diplomacii, to nezapomněl připomenout, když se madam Albrightová stala státním tajemníkem. To mělo svůj vliv při rozhodování o funkci kulturního atašé amerického velvyslanectví v Praze, kam se odstěhovala na několik let celá rodina. Caroline právě dokončila high school, a tak se jí to docela hodilo. V osmnácti letech se stala příslušnicí Amerických mírových sborů. Dostala práci v knihovně velvyslanectví ve Vlašské, hned nad ambasádou. Když se kulturní středisko stěhovalo do Lidového domu v Hybernské, neměla několik dní přístup k Internetu. Tehdy jí někdo doporučil Internet Café na Janáčkově nábřeží. Šla tam s určitou nedůvěrou, kterou ale příjemný vytáhlý dlouhovlasý mladík s brýlemi, stojící u kasy, zcela rozptýlil. Oslovila ho neumělou češtinou. Když mu diktovala své jméno do knihy zákazníků, začal na ni mluvit německy, což s úlevou opětovala. Pak mu podala pas k ověření totožnosti a mladík přešel plynule do angličtiny, u níž už zůstali.

Po stažení a vyřízení mailů si ještě chvilku prohlížela nejnovější fotografie z Mars Observeru. Tak vida, Sfinga byla jen obrovskou skalou, to si myslela hned. Při placení si všimla anglicky psané obrázkové knížky o dracích, kterou ten hoch listoval, a tak se dali do řeči o Tolkienovi. Když se Caroline dozvěděla, že Pavel (tak se jmenoval) se anglicky naučil při sledování Star Wars na videu, získal zcela její sympatie.

Na Janáčkovo nábřeží zabrousila i později, třebaže jim už Internet v Lidovém domě zavedli. Pak navštívil Pavel sebevědomou Američanku zase v jejím království, aby si půjčil Tolkienovy básně v originále, žádný překlad nemohl převést ten rytmus a imaginaci. Začali spolu chodit do kina na převážně americké science fiction, kterým se srdečně smáli. Čeští Knoflíkáři s anglickými titulky byli pro oba zjevením. Dobře si rozuměli. Povahou, společnými zájmy i sdílenou osamělostí. Caroline měla v Praze spoustu amerických známých, avšak v české společnosti byla stále cizinkou. Pavel měl také málo přátel, ale kvůli něčemu jinému. Jeho potíže nastaly už na prvním stupni základní školy, kdy si učitelky neustále stěžovaly na narušování učebního procesu Pavlovými poznámkami, jindy jim zase vadil jeho ostentativní nezájem. Známky neměl valné, jeho otci, Petru Rezkovi, to jednou vysvětlila soudružka třídní:

"Známkují se nejen znalosti, ale i postoj žáka ke škole."

Vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně ukázalo Pavlovu nadměrnou inteligenci. Soudružka třídní to komentovala slovy:

"To je zajímavý, v tý poradně se vždycky ukáže, že každej cikán je génius!"

Petr Rezek se zdržel a nekomentoval svou příslušnost a příslušnost svých dětí k bílé rase. Ostatně soudruh Hitler a později komunističtí kádrováci usoudili, že jejich rodina je jednou provždy židovská, ačkoli nikdy nevkročili do synagogy a o macesech četli jen v literatuře. Židovského původu, řekli nacisté a komunisté. Jako Einstein, Ježíš a Adam, myslel si tehdy Petr Rezek. Cikáni nejsme, ale táta byl s cikány v koncentráku, soudružko učitelko. Ale nahlas to neřekl.

Pavlovo dvojče Petra na tom byla podobně, ovšem jakožto dívka nemívala se soužkami takové soužení, ani se šikanou. Šikana se netýkala ani Pavlíka. Byl vždy skoro o hlavu větší než ostatní děti ve třídě. Nepral se. Když ho jednou jeden vzteklík napadl, jenom se ohnal. Krvácející nos nebohého děcka rozběsnil nejen jeho matku, ale i soudružky učitelky. Dvojku z chování Pavel nedostal. Zato trojku z matematiky, při níž k incidentu došlo. Ale od násilníků měl už ve škole pokoj.

Celou rodinu nakonec od socialistického školství zachránila listopadová revoluce a soukromé gymnázium, kde nikoho při přijímačkách nezajímaly známky, ale pouze výsledek rozsáhlých a různorodých testů. Dvojčata hravě absolvovala také testy inteligence, které byly konstruovány pro horní hranici IQ 160. Což nedostačovalo. Caroline později vyzkoušela na Pavlovi jeden test, který měli na velvyslanectví, tatínek by se možná zlobil, nebyl určen k běžnému použití, ale nedozvěděl se to. V něm dosáhl Pavel IQ 188. (To nebyl zas tak velký rozdíl, americké testy dávaly poněkud vyšší výsledky, odpovídalo to zhruba hodnotě 164 v české stupnici.)

Tehdy večer se Caroline a Pavel poprvé mazlili.

3.

V Telekomu, kde Hana Rezková pracovala v oddělení "vnitřních vnějších vztahů", končili v pátek už ve dvě. To byla jedna z předností, kterou si připomínala, když chtěla litovat svého nevyužitého vzdělání na jaderné průmyslovce. Možná až děti dostudují, pustí se do podnikání v oboru, ale teď byla vděčna za zajímavou práci, ve které mohla uplatnit alespoň svoje znalosti angličtiny a němčiny. A svůj šarm. Až nebude mít na krku celou rodinu, nebude se muset honit za nákupy na víkend. Teď byla ráda, že je po třetí hodině odpoledne už dávno doma, v pohodlném předválečném bytě na náměstí Jiřího z Lobkovic.

Byt byl třípokojový, s velkou kuchyní a jídelnou. Pohodlný, ale pro čtyřčlennou rodinu s odrostlými dětmi už poněkud těsný. Všichni Rezkovi sice platili stavební spoření, ale vidina garsonek pro Petru a Pavla se zatím ztrácela kdesi v nedohlednu.

Když uklízela nákup do chladničky, zhaslo náhle vnitřní světlo a celá skříň včetně mrazničky přestala vrčet. Doutnavkové věčné světlo, které měli zastrčené do přízemní zásuvky od té doby, co děti začaly v noci samy chodit na záchod, ztmavlo. Hana si nejdříve vzpomněla, jak ještě nedávno byly podobné kalamity časté a jak jí připadaly fádní. To ovšem ještě neměla mrazničku. A kuchyňského robota. A mikrovlnku. A horkovzdušnou troubu. A barevnou televizi. A video. A fax se záznamníkem. A počítač. A výtah v domě...

Z chodby se ozvalo volání a bouchání, z protějšího bytu zase štěkání a nedočkavé psí povykování. Hana zaklapla dvířka chladničky a vyběhla z bytu.

Buch buch. "Haló, haló, já jsem tady!" Buchy buchy buch. Sousedka odnaproti uvízla s výtahem v mezipatře a dobývala se ven. Mufík, černobílá chlupatina velikosti jehněte, zatím šílel za zavřenými dveřmi jejího bytu.

"Počkejte, paní Macková, hned to bude, Mufíku, ticho!"

Stará paní však lomozila a křičela dál. Pes se neovládl a začal výt. Hana se vrátila do bytu pro klíče od strojovny výtahu. Pospíchala po schodech, poháněl ji zoufalý ženský křik i psí nářek. Tolik se s tím nadělá, pomyslela si, když odklápěla pojistnou páčku výtahové brzdy. Nechala protáčet převodové kolo jen pozvolna, přibrzďovala tah protizávaží, dokud sousedku nevytáhla do patra. Ta konečně přestala ječet. Za chvíli se ozval vítací Mufíkův ceremoniál.

Hana samozřejmě nezapomněla při zachraňování sousedky vypnout hlavní jistič ve strojovně výtahu, to jí manžel vtloukal při instruktáži do hlavy. Kdyby zapnuli elektřinu, mohl by jí roztočený motor urvat prsty. Když se vrátila domů, zkusila zavolat na poruchy, ale telefon ani nezašuměl. To bude něco velkého, pomyslela si Hana a napustila všechny možné a nemožné nádoby vodou, jak byla vytrénovaná z panelákového dětství.

Byt byl náhle nezvykle tichý, chladnička s mrazničkou stále mlčely, odnikud nepronikal zvuk rozhlasu nebo televize, neozývaly se ani basy z hifivěže v přízemí. Jenom za dveřmi dusaly po chodbě nohy sousedů odshora.

Hana vyhlédla z okna. Zarazila ji spousta lidí, kteří pospíchali pěšmo a na všechny strany. Tramvaje taky stojí, pomyslela si. A co metro? Pavlík, ten je v tom svým Internetu, ale co Petruška? Manžel má nejspíš plno práce, to se zase bude večer holedbat, jak všechno zachránil. Občas zkusmo zvedla sluchátko - stále ticho, snad nebude mít Petr potíže v zaměstnání. Pohlédla ven znovu. Teprve teď si vědomila, že nejezdí ani auta. Asi jsou křižovatky ucpané tramvajemi, pomyslela si.

Nesnesla už další nečinnost a ponořila se do mrazáku. Výpadek asi bude trvat delší dobu. Až elektřinu znovu nahodí, tak zase za chvíli vypadnou jističe na přetížení, jak se náhle rozjedou všechny chladničky a další spotřebiče současně. Může se to opakovat do rána. A víkend je na krku, třeba se elektřina vrátí až v pondělí. Bude lepší zpracovat zásoby.

Pustila plyn, stiskla piezoelektrický zapalovač, ale žádný plamen nevyšlehl, jak očekávala. Zavřela kohoutek plynu a znova a znova se pokoušela vyloudit ze zapalovače jiskru. Přitom jí padl pohled na nástěnné hodiny. Uvědomila si, co bylo na tom tichu tak divného: Neozýval se v něm pravidelný tikot vteřinové ručičky. Co měly baterie v hodinách a krystal zapalovače společného s výpadkem elektrické sítě? Jen samotnou elektřinu! Hanu zamrazilo v zádech. Nerozváděla dál své myšlenky a vyběhla z bytu za sousedkou.

Nikdo z rodiny nekouřil, na plyn měli zapalovač, zápalky byly u Rezků zbytečností, ty nosila jen Petra ve své Krabičce poslední záchrany. Hana zatloukla na protější dveře, Mufík se opět rozběsnil. Stará paní Macková pootevřela dveře.

"Co chcete? Á, Haničko, to jste vy, Mufíku, ticho! Musíte nahlas, rozbilo se mi sluchátko."

Tak proto se nezklidnila, když jsem na ni volala, pomyslela si Hana. Opravdu přestaly fungovat i baterie. Proto stojí i automobily.

"Paní Macková, můžete mi půjčit sirky?" Pantomimou naznačila své přání. "A napusťte si," vykroužila ústy, "vodu!"

S vypůjčenou krabičkou pospíchala zpět ke sporáku. Došlo k nevysvětlitelnému výpadku všech zdrojů elektřiny. Možná začala válka, možná probíhá invaze z Aldebaranu, zdá se, že se pozměnily fyzikální zákony. Ale za chvíli se všichni vrátí domů a budou chtít večeřet. Hana zapálila sporák a dala vařit vodu. Zarazilo ji, že má plamen menší sílu. Ještě vypnou plyn a budeme úplně v háji, pomyslela si. V zápalu práce přeslechla klapnutí dveří.

"Ahoj, mamí," ozval se tenký hlásek Petry.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 13. února 2010.