Předchozí část románu.

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 5: BARON Z TELEKOMU

4.

V sobotu večer Hana poprvé znervózněla. Šlo jen o lehkou mateřskou nervozitu, se kterou dříve sledovala kuchyňské hodiny, jestli děti stihnou poslední metro pro návrat domů.

V neděli navečer znervózněla ještě víc. Petra nebyla doma. Měli se svou partou už z dřívějška pro případ náhlé nouze domluvenou krátkou schůzku na Židovských pecích. To nechávalo Hanu klidnou. Ale neděle byl poslední termín, na kterém se s Pavlem dohodla, že se ale určitě vrátí.

Když přišel domů schlíplý Petr, dokonce se pohádali.

"Však on se Pavlík neztratí," snažil se nejdřív Hanu uklidnit. "Možná že se má právě až moc dobře, proto se ještě nevrátil."

"Každýho jen soudíš podle sebe!" vyjela na něj Hana. "To je ti podobný, myslet stále jen na sebe! Ale Pavlík je jinej! Ten by mne nenechal jen tak. Vrátil by se, kdyby mohl."

"No tak vidíš, asi nemůže, tak se vrátí později. Vy s Petrou byste se ale měly radši přestěhovat na Útébéčko, mám tam pro nás pelíšek, ale chtěl bych ho obsadit, než se tam zejtra nakvartýrujou další lidi," naléhal Petr.

"Obsaď si ho, kým chceš, my zůstaneme tady, dokud se Pavel nevrátí."

"Tak alespoň sbalte nějaký věci do krabic, já sem zejtra pošlu povoz, aby to odvezli. Teď se musím vrátit do práce, musím dohlídnout, aby byl ten nový tábor v pořádku."

"Jaký tábor?"

"Ale pro ty neplatiče, Romy, cikány z teskáče, no. Machovec je chce mít pryč už zejtra. Když jsem mu řekl, že by to mohlo počkat do středy, tak skákal vzteky až do stropu. Musejí jít už zejtra, tak ať to tam mají aspoň pěkný."

"O cizí se staráš a vlastní syn ti může bejt ukradenej!" vykřikla Hana.

"Ale no tak, Hani, co asi tak můžu dělat? Však on se Pavlík zítra vrátí, uvidíš. A když ne, zapojíme svoje lidi, však ho už nějak najdeme. Teď už musím, tak pa."

Ale Pavel se nevrátil. Už ho neviděli. Jak zjistili stodůlečtí pracovníci Telekomu, byl byt Henleinových v Nových Butovicích prázdný. Nikdo ze sousedů nic neviděl, nikdo se na nic nepamatoval.

Hana s Petrou chodily marně po složištích mrtvých těl. Petr si nechal dokumentovat každou mrtvolu, kterou svážely na Olšanské hřbitovy dvoukoláky zvané "funebráky", jež tahali lidští soumaři. Několik nejnadějnějších osobně prohlédl. Nic. Pavlovo jméno se neobjevilo na žádném seznamu. Jenom už nikdy nepřišel. Nedozvěděli se, co se s ním stalo. Nebyl mrtvý, nebyl živý.

Byl nezvěstný.

5.

Po deseti dnech napjatou atmosféru rodiny jako první nevydržela Petra. Oznámila, že odchází do lesů s partou, s níž dříve cvičila sebeobranu a provozovala bojové hry. Města nebudou mít šanci tuto situaci přežít. Ty "lesy" ve skutečnosti znamenaly usedlost venkovských příbuzných jednoho z party, Mirka Váni, někde na Táborsku. Už tam o loňských prázdninách strávili pár týdnů. Rezek nakonec nebyl proti, jenom jim domluvil, aby počkali ještě několik dní, právě se připravovala jízda prvního parního vlaku do Českých Budějovic. Na přímou Machovcovu přímluvu v něm pro ně bylo místo.

Nakonec jela na jih z celé party, k níž se hlásilo šestnáct lidí, jen tvrdá pětka: Mirek Váňů, bez kterého by to nešlo. Petra Rezková, bez které by se jim nechtělo. Tři mušketýři, Honza Bučina, Jarda Štefánik a David Fogl, bez kterých by to nezvládli.

Právě byl první máj, lásky čas, ale nikdo z party na Máchu nepomyslel. Možná že by pomysleli, kdyby znali báseň celou i s morbidními podrobnostmi.

Už se ujímal nový letopočet. Rok 1998 skončil oním černým pátkem 17. dubna. Po dvou týdnech Elektrické smrti všichni pochopili, že začal rok Nula nové éry. Nepřijela žádná invazní vojska, nepřistáli žádní Marťané, jenom neexistovala elektřina.

Jízda vlakem připomínala školní výlet. Pohled z jedoucích vagonů ani nijak zvlášť nepoutaly místy vyrabované budovy, příliš se nelišil od běžné scenérie, která byla na pozemcích Českých drah realitou i v dřívějších dnech. Jenom cesta, která tím nejpomalejším osobáčkem trvala normálně čtyři hodiny, se protáhla skoro na celý den. Dověděli se, že před Táborem zastaví vlak určitě ve Střezimíři, kde po stoupání od Votic budou čerpat vodu do kotle lokomotivy. Nehodlali riskovat, že Sudoměřicemi, kde měli vystoupit, projedou bez zastavení. Vystoupili už ve Střezimíři, o dvě zastávky dříve. Trať se dál stáčela, ani si tolik nezacházeli. Místo tří kilometrů je čekalo kilometrů sedm. Jako procházka ze Žižkova na Hrad.

Předem věděli, že se nebudou muset trmácet pěšky daleko, naložili si tedy každý bágl vrchovatě. Předpokládali místní zdroje potravy, proto taky jeli na venkov. Vzali s sebou hlavně to, co se nedá vypěstovat: Svíčky, zápalky, sůl, kávu, čaj, kostky mýdla, nitě, jehly, nože, nůžky, každý dva páry náhradních bot, několik kartáčků na zuby, Petra balíky vložek a kluci spousty krabiček s kondomy. Petra byla jako jediná holka v partě nedotknutelná, ale kluci doufali v místní krásky.

Opásali se pistolemi, které vypadaly docela realisticky, až na to, že místo kulek plivaly jen neškodné bílé umělohmotné kuličky. Pokud fungovala elektřina. Když je pak ze Střezimíře sledovala skupina podezřelých mužů, byli vděčni Mirkovi za jeho policejní pistoli. Dva výstřely do vzduchu rozptýlily podezření pronásledovatelů, že jejich vyhlédnutá kořist se honosí jen atrapami. Když Mirek sklonil kouřící hlaveň svojí čézety, rozprchli se, jako když do nich střelí.

Parta pak raději nešla přes Borotín. Pustili se jarním vonícím lesem, který zněl podvečerním zpěvem ptáků. Na jedné pasece vyrušili stádečko srnek. Jinde zaslechli hučení lesních včel. Šli kolem potoka, v jehož vodě se míhaly rychlé rybí stíny. Z kraje lesa pozorovali panáčkující zajíce na louce. Tyto bukolické scénky sledovali dnes se zcela jinými pocity než před pouhým rokem.

Z lesa vyšli u zarostlé úvozové cesty, která se svažovala k rybníku. Pustili se ze svahu po kraji vlnícího se pole. Slunce už klesalo za další les, černé smrky na Šachovně k nim vysílaly dlouhé stíny. Nad stromy se črtal úzký srpek mladého Měsíce. Když přecházeli hráz kolem bývalého mlýna a dívali se přes zelenou hladinu k rozvalinám starého hradu, připadali si jako v Ladově obrázku.

U Košínských se dnes nezastavovali. Tito Pražáci zde na mlýně trávili důchod. Paní Košínská bývala vyhlášenou oční lékařkou, ale taky uměla velmi dobře šít tržné rány, o tom se už dříve přesvědčili.

Jejich cíl byl až pod lesem nad rybníkem - velký statek s chlévy a přilehlou stodolou. Po louce k nim přibíhala Jiskra. Nebyla to tygřice kapitána Korkorána, jen mohutná fena vlčáka, skoro vlčice. V účinnosti nebyl někdy rozdíl příliš patrný. Divoce se na ně rozštěkala. Když poznala Mirka a jeho kamarády, začala se k nim lísat.

6.

Řídící struktura Telekomu se poznenáhlu obnovovala, alespoň ve středočeské oblasti. V pondělí po Blackoutu se na ústředí v Olšanské objevilo několik manažerů, Machovec je dal Rezkovi na povel. Ale hlavně, začaly se hlásit oblasti. Jako první přijela na kolech delegace kolínského telefonního obvodu rozšířená o zástupce z Poděbrad a Nymburka. Jejího šéfa, inženýra Baldu, ustanovil Machovec koordinátorem všech oblastních týmů Telekomu. Na kolech dorazili i lidé z Kutné Hory a Mladé Boleslavi. V úterý přijeli Benešováci se starým dýchavičným náklaďáčkem, přivezli i zástupce Votic a

Vlašimi. Berouňáci dorazili koňmo. Během týdne se dostavili vyslanci téměř všech středočeských obvodů, jen Kladno zůstávalo nezvěstné. Za měsíc zorganizoval Balda kurýrní službu a holubí poštu.

Staré nevzhledné teskobaráky byly strženy, včetně ohořelých trosek ubytovny. Většina jejích obyvatel už byla vystěhovaná do stanového tábora na Křížovém vrchu, když v noci na první středu po Elektrické smrti vyšlehly plameny z odpadkového koše ve společné kuchyňce tak nešťastně, že zapálily benzinový čistič skvrn, který stál opodál. Vyschlá zeď okamžitě vzplála a za chvíli hořel celý objekt. Muselo jít o nešťastnou náhodu, nejspíš někdo odhodil nezhašený oharek cigarety. Těch několik nájemníků, kteří ještě zůstávali, uteklo přízemními okny. Později se všichni dušovali, že žádný oharek do koše s odpadky neodhazovali, kdyby to dělali, tak by přece teskáče vyhořely už dávno. Vždy byli opatrní! Ale věřte cikánům. Jak jinak by mohlo dojít k požáru?

Volné průchody k bývalým teskobarákům byly zazděny, celý areál nyní obklopovala ochranná zeď. Samotná ÚTB se změnila k nepoznání. Z kanceláří v administrativní části i na obvodu technologické budovy se staly byty pro zaměstnance Telekomu, lidi z Ripkova úřadu a jejich rodiny, tedy alespoň pro ty, kteří chtěli a podařilo se jim dostat se sem. Někteří raději vyrazili na venkov, na chaty a chalupy, jiní se nehodlali hnout ze svých bytů. Temný vnitřek budovy nadále skrýval stále ještě použitelné ústředny, ale částečně se též stal zásobárnou a skladem. Nikoli noclehárnou, bez fungující limatizace

tam bylo po delší době nedýchatelno.

Na pozemku před budovou vyvářela polní kuchyně. Začala rekonstrukce závodní jídelny, předělávala se na naftové topení. Z věže byly spuštěny anténní systémy na střechu technologické budovy, kde čekaly na své případné budoucí použití. Na ochozu věže vyhlížely do všech čtyř světových stran silnými dalekohledy vidové hlídky. V sedmnáctém patře, v dřívějším ministerském apartmá, hráli zatím ostřelovači karty. Po několika prvních incidentech se nikdo ze širokého okolí neodvážil přiblížit se zbraní v ruce. Ostřelovači si cvičili ruku a oko střelbou po poštolkách, majících zálusk na poštovní holuby, kterým vyčlenil Petr Rezek osmnácté patro.

Začaly pracovat pumpy pro čerpání vody i nafty. V čerpací stanici bublal malý dieselový motor, jenž se roztáčel ručně klikou. Voda z podzemí byla vytlačována do věže, v prvních třech patrech fungoval místní vodovod. Protože přebytečná voda odtékala do kanalizace, dokázala ji propláchnout, a tak bylo Útébéčko jedinou budovou v Praze, kde fungovaly splachovací záchody. Pitná voda byla distribuována pro celý Žižkov.

Výměnou Machovec dostával užitečné věci i zajímavé informace. Pozvolna získával respekt a vliv na celém pravém břehu Vltavy.

Původně žertovné oslovení "pane barone" se už začínalo brát vážně.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 20. března 2010.