28.3.2024 | Svátek má Soňa






BLACKOUT: Baron z Telekomu/1

6.3.2010 0:05

Předchozí část románu.TOPlist

Blackout Tereza Kovanicová Jan Kovanic 2DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 5: BARON Z TELEKOMU

1.

Pavel dlouho do noci vynášel ze sklepa sklenice s kompoty, aby byly při ruce, a jejich horská kola, aby je někdo neukradl. Svítil si přitom Petřiným chemickým světlem. Ještě že Blackout zastihl metro, kterým se vracela ze školy, ve stanici!

Do postele se dostal až asi po půlnoci, nevěděl přesně. Táta si odnesl jediné fungující hodiny, svůj starý mechanický budík, jenž ho kdysi budíval na koleji v Poděbradech. Pavel usínal za hluboké tmy, máma se sestrou ještě šramotily v modře osvícené kuchyni. Představoval si, že leží v sídlištním bytě u Caroline, a nebyla to vůbec špatná představa.

V sobotu ráno se doma nedal zadržet. Včera udělal zadost povinnostem, pomáhal raněným, zajišťoval rodinu. Dnes musí zjistit, co je s Caroline. Máma nebyla proti, i jí byla mladá Američanka sympatická. Vybavila ho na cestu obloženou vekou a lahví Poděbradky v plastu. Sestra dokonce vylovila ze svých zásob velkou oříškovou čokoládu.

Pavel, ještě než odjel, zaběhl na naléhání matky přes hřbitovy na Útébéčko, ukázat se tátovi. Setkali se ve

vstupní hale, pod obrovskou nástěnnou mozaikou, umělecky zpracovávající námět pozlacené hliníkové destičky na boku Pioneera 10. Postavy nahé lidské dvojice a obrys kosmické sondy na pozadí světelných proudů ve vesmíru měly symbolizovat spojení lidstva. Nyní působily spíše směšně.

Petr Rezek byl rád, ale neměl čas. Jen Pavla poplácal po zádech. "Tak si to hezky užij!" zavolal ještě za ním,

když už odbíhal za svým organizováním, v němž se tak vyžíval. Co tím sakra myslel?

Pavel podvěsil na rám kola batůžek s výživou a náhradními brýlemi, na záda si připevnil pochvu s pradědečkovou šavlí z první světové. Táta ji nechal renovovat a nabrousit u inženýra Kronďáka v Újezdu nad Lesy, vypadala fakt cool. Pavel si už několikrát vyzkoušel, jak to měli ti staří praktici vykoumané. Šavle vyklouzávala z pochvy plynule a přirozeně. Pro jízdu na kole si upevnil pochvu s šavlí šikmo na záda, bylo to lepší, než ji mít na boku. Kuš, kterou si sám koupil k minulým Vánocům, mu připadala poněkud nemotorná a pro městský způsob boje zblízka neefektivní.

Moc teoretizoval. Šavli s sebou vezl z frajeřiny, chtěl se před Caroline trochu vytáhnout. Máma nic nenamítala. Byla se ráno podívat v obchodě na rohu. Vytlučené výkladní skříně a rabující hloučky ji přesvědčily, že je lepší vypadat nebezpečně.

Pavel ještě křikl do otevřeného okna "Ahoj, ahoj!", šlápl do pedálů a zmizel.

A už se nevrátil.

2.

Hned v tu první sobotu odpoledne navštívil Machovec plukovníka Ripku v budově, sousedící na Olšanské s Útébéčkem. Ripka se samozřejmě také dostavil do práce. Celý rozsáhlý policejní objekt, včetně kanceláří cizinecké policie, mu podléhal. Nikdo by to do toho malého nenápadného mužíčka v šedém civilním obleku neřekl.

Ripka také dříve pracoval v Telekomu, po revoluci však přešel z telekomunikací veřejných na telekomunikace, o kterých se nikdy moc nemluvilo. Nicméně tolik se vědělo, že v době před Listopadem byl postaven vedle Útébéčka i jeho stín, kde špičkové přístroje, dovezené přes západní embargo ze severu, dokázaly souběžně sledovat obsah všech mezinárodních i meziměstských telefonátů. Ale i demokratická společnost potřebovala své tajné stíny.

Ripka s Machovcem nejdříve probrali všechny teorie vzniku Blackoutu, ale na žádné se neshodli.

"Ať je to tak nebo tak, Elektrická smrt trvá a vypadá to, že ještě nějakou dobu trvat bude," pravil Machovec. "Jsme tady na Olšanské vedle sebe, musíme si v téhle době vzájemně pomáhat. Nikdo jiný to, Václave, neudělá, to víš sám moc dobře. Ti, co by měli pomáhat, spíš škodí."

Ripka jen pokýval hlavou.

Machovec si povzdechl: "Včera se mi podařilo vyštvat Kocha. Ve své hlouposti mohl být nebezpečný. Blábola utekl, z celého řídicího výboru mi zůstal jen generální. Žádný další topmanažer se ještě neobjevil, uvidíme v pondělí. A teď mi odešel i ten Svatoš. Ráno jsem ho dotáhl na vládu, abychom projednali centrální opatření, a on se tam usadil v kanceláři a dělá politiku. V tomhle se po včerejším Blackoutu mnoho nezměnilo. Jenže zatím nám fungovala aspoň technika. Elektrická smrt ji však téměř zlikvidovala."

"To mi povídej," přerušil ho Ripka. "Jediný, co můžu použít, je nouzové ruční natáčení antén. Odposlechy nula bodov. On stejně nejspíš nikdo v éteru není. A kdybys věděl, jak jsme to měli posichrovaný!"

"Jsme na tom stejně," navázal Machovec. "Vedle stojí budova plná v současnosti zcela zbytečných zařízení. Ale za nějaký čas se třeba elektrická energie zregeneruje. Potřeboval bych, aby mi to nějací raubíři zbytečně nezničili. Budeme pak muset co nejrychleji obnovit spojení, místní, meziměstské i mezinárodní, však to znáš, bez spojení není velení."

Ripka se jen melancholicky pousmál.

Machovec pokračoval ve svém proslovu: "Třeba bude Elektrická smrt trvat o něco déle, než si dovedeme představit. Pak možná budeme rádi, že máme velkokapacitní zdroj podzemní vody. Možná to bude trvat až do zimy. V podzemních nádržích skladujeme dvě stě tisíc litrů nafty. To všechno je za betonovým plotem, ale kdyby přišli profesionální zločinci, mohli bychom o to přijít, těch pár vrátných s pistolkami se neubrání."

"Prosím tě, Jirko, nestraš! Vždyť přece máme stále ještě veřejnou policii! Aha. A ta teď hlavně hlídá veřejné, tedy vládní objekty. A jak jsi naznačil, Telekom je už vůbec nezajímá. Ale stejně..."

"Václave, uvědom si, že se rozpadly nejen technologické celky, to primárně, ale sekundárně byly zasaženy i celky sociální. Včera a dneska jsem už viděl dost lidí, kteří si začali léčit blbou náladu po svém. Nečekal bych, že to půjde tak rychle."

"No jo, to máš pravdu. Vzpomínám si na záplavy. Jedni zachraňovali, druzí rabovali. Byl jsi v Sarajevu? Já jo," zadumal se Ripka. "Ale jestli ode mne něco potřebuješ, tak to se musí domluvit Svatoš s ministrama."

Machovec se jen posupně zasmál: "Prosím tě, ministři! Do Strakovky se nastěhoval Havel a teď všichni hlavně politikaří. Ministři si budují pozice u jeho dvora. Dvůr, to panečku nějak zní! Za tohle jsme na Václaváku zvonili klíči? Hodinu jsem hledal Dybu. Ten se nejdřív tvářil, že mě nezná, oportunista! Na telefony zapomněl, shání cyklisty. Ti lidé neumějí myslet dopředu, pořád jen řeší, co přinese den. Vůbec neumějí strategicky uvažovat!"

Ripka se zachechtal: "Žes tam nezůstal, mohl ses vypracovat na ministerskýho předsedu."

"Klaus by se nedal jen tak odstavit, to ho neznáš. Ať si raději řeší svoje celonárodní problémy, my máme dost svých. Na vládě se to opravdu moc nezměnilo. Taky primátor Koukal se tam objevil, křičel na mne, proč nejdou telefony, jako bych za to mohl. Nakonec si přisadil i Svatoš, přitom kdybych ho tam doslova nedostrkal, tak se třese někde zalezlý strachy. Každý na mě zíral jak na vraha. Nebýt Macka, tak mne snad lynčovali."

"Tak k věci, Jiří. Něco jsi po mně chtěl, ne?"

Teď se Machovec nadechl a vyslovil svůj návrh:

"Už jsem to říkal. Telekom na Olšanské asi nebude mít nikoho jiného než mě a tady jsi zase jenom ty. Jako vždycky to zůstane jen na nás. Na razítka a schvalovačky není čas. Ve městě se už rabuje a střílí. Musíme se připravit na všechno. Ty máš vycvičené a ozbrojené lidi, kteří se taky potřebují napít a případně zahřát. Já ti dám k dispozici skoro devadesát metrů vysokou věž, ze které tvoji ostřelovači mohou kontrolovat kilometry kolem."

Zdálo se, že Machovcův projev Ripku zajímá. Nepřerušoval ho.

"Přes Olšanskou je poliklinika a lékárna, plno léků a nástrojů a hlavně ordinace soukromých lékařů. Ti se tam určitě objeví. Tady v okolí nejsou žádné byty, v podstatě jen naše a vaše objekty, takže je tu klid. Jsou tu parky, hřbitovy, dřevo se vždycky hodí. Mám dílny a šikovné, ale neozbrojené lidi. Stahuji je do baráku. Čekám, že nás bude asi tisíc. Ještě tisíc lidí se tam vejde. Těch tvých. Musíme je krmit. Přes Želivského ulici je nákladové nádraží se sklady potravin, textilu, uhlí, drogerie, všeho. Vagony s pohonnými hmotami, obilím, brambory, nářadím... Vlaky jsou toho! To je potřeba ochránit co

nejrychleji."

Teprve teď se Ripka ozval: "To zní zajímavě."

Mluvili spolu ještě asi půl hodiny. Už v sobotu večer byly vyhnány z nákladového nádraží loupeživé bandy a před dalším rabováním ho zajistily Ripkovy jednotky. Během neděle Machovec kontroloval okolní hřbitovy a parky a všechny budovy na Olšanské ulici. Jeho strategií bylo chránit prosklené Útébéčko nikoli barikádami, ale prostorem, jenž mohl být podle potřeby ostřelován. Neměl v úmyslu expandovat. Zatím. Chtěl ochránit spojovou technologii před zničením. Aby, až elektřina začne jednou fungovat, měla v čem.

Doufal a věřil v to.

3.

Ze tří světových stran bylo Útébéčko obklopeno betonovým plotem, který měl údajně vydržet i ránu z tarasnice. Na jižní straně byl přístup k budově uzavřen jen drátěným plůtkem. Dále stála ještě stěna Olšanských hřbitovů. Jenže před ní trčely nepěkné teskobaráky se sklady a s ubytovanými neplatiči. Přístup k nim byl od východu i západu nechráněný, navíc stavby, které měly původně sloužit jen do dostavění Útébéčka, zacláněly výhled na hřbitovní zeď.

"Ty teskáče musejí pryč," rozhodl Machovec hned první nedělní dopoledne po Blackoutu. "Cestu k nim zazdíme, ale stejně musejí pryč."

Petr Rezek k tomu jen podotkl: "Jirko, ale co s těma lidma? Vždyť už se mi nevejdou do baráku. Když jsi teď nabídl kapacity Ripkovi."

"Ve skladu máme ještě pár vojenských stanů z pionýrského tábora na Slapech, než jsme ho zrušili."

"Tak fajn, pane barone. Postavíme je ke kontejnerům s dýzly. Ale to je jen na léto. Do zimy musíme vymyslet něco jiného."

"No to bych, Petře, nerad viděl i jen na to léto, víš, jaký mají ti lidé vztah k agregátům, sám sis stěžoval, že je bombardují kameny."

"Ale to byla jen taková dětská hra!"

"Dětská hra?" Machovec pozvedl obočí. "Když byli za plotem, házeli po kontejnerech kameny, pokud budou přímo u nich, co udělají? Je to samý Rom, uvědom si, co riskuješ. Rozdělají si ohýnek a zapálí nám celou zásobu nafty."

"Tak je dám dál, postavíme jim stany za čerpačkou."

"Ano, dej je dál, ale mimo areál. Klidně můžou bydlet na Křížovém vrchu, je tam pěkný výhled, čerstvý vzduch, a myslím, že v těch bunkrech teče i voda. Tak to zařiď," pravil Machovec a uhladil si ježka na hlavě na znamení, že audience je u konce.

To byl první úkol, který se Petrovi nezamlouval. Vzpomněl si na romskou uklízečku paní Růžičkovou, se kterou se občas v práci dal do řeči. Někdy ji viděl u bufetu, když za ní přišly její tři vymydlené děti. Věděl, že z bytu je vystrnadila vychytralá majitelka, která koupila dům na Žižkově, kde bydleli, od zoufalého restituenta.

Nová majitelka byla právničkou a věděla, jaké fígle použít, aby mohla bytový objekt pronajmout pro výnosné kanceláře. Většině domácností pořídila díky svým známostem obecní byty, jen pro Růžičkovy se jí to nepovedlo.

JUDr. Marie B. je nakonec dala k soudu. Přemluvila Růžičkovy, ať se neodvolávají proti rozsudku, který jim zrušil užívací právo k jejich bytu. Že by jim jinak nemohla sehnat byt náhradní. Romská rodina platila nájem pravidelně, neznečišťovala společné prostory, uzamykala vchody a vůbec se chovala způsobně. Jenže kdysi v dávných letech bourání starého Žižkova místní národní výbor přidělil Růžičkovým byt v Chlumově ulici jakýmsi nedopatřením pouze jako "přístřešek", to ještě byli bezdětní. Za přístřešek nikdo nemá právo náhrady. Paní doktorka ale byla tak hodná, že jim dala klíče od dvoupokojového obecního bytu, kde bydlel původně její otec, než se k ní do Chlumovy ulice přestěhoval. Na Jarov šli dobrovolně. Z Jarova, kde bydleli bez dekretu, je vystěhovala městská policie. Teskobaráky u Telekomu byly jejich zatím posledním útočištěm. Teď se měly bourat.

"Paní Růžičková, je mi to moc líto," blekotal Petr v přeplněné místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a ložnice zároveň, "ale ty stany budou opravdu perfektní, to vám zaručuju! Jen provizorně, pak vymyslíme něco jiného."

"Jak, provizorně? Tohle nebylo provizórium?" Malá snědá žena nešťastně vzdychla. Byli v bytě sami, děti běhaly venku, hrály si u trojúhelníkovitého bazénu před Útébéčkem. Pan Růžička pracoval s ostatními muži na nákladovém nádraží. Vykládali pro Machovce plné vagony a stěhovali jejich obsah do skladů.

"Pane Rezek, do žádného stanu nepůjdeme. To raději, dokud bude pěkně, pojedeme do Zábřeha na Moravu za našima."

Petr okřál: "Vy máte v Zábřehu příbuzné?"

"Ano, na hřbitově. Ale Moraváci jsou lepší lidi než Češi, než Pražáci! Děti jsem vychovávala jako Čechy, cigánsky už neumějí nic. Jeníček měl samý jedničky, Anička tancovala v kroužku, Kája hrál fotbal, a pořád jsme pro vás byli jenom špinaví cigoši! Ze školy, z kroužku, z tréninku chodili vždycky spolu, báli se chodit sami. Stejně na Karla křičeli na hřišti sprostoty. Ta naše paní domácí, jaký jim říkala ošklivý věci. Jak můžou být lidi na děti tak zlí!"

Petr zrudnul. "Já jsem nic takovýho nikdy neříkal."

"Neříkal, neříkal, teď nás vyhazujete i z tohohle domu hrůzy, kde všude furt táhne. Všechno je přes ty zdi slyšet, kolikrát se musí člověk stydět za sebe i za sousedy!"

"Paní Růžičková, pochopte, to není nic proti vám, to je prostě jenom bezpečnostní opatření, nic osobního v tom není."

"Nic proti nám! Vždyť nás vyhazujete z domova. Mě už počtvrtý! No, ale my půjdem. Však ono tady v Praze nebude o moc líp ani vám, Čechům, jen počkejte! Ale teď se nebojte, já tu vaši výpověď předám sousedům raději sama. Kdyže se máme stěhovat?"

"Ehm, to jste hodná, no já bych řekl, tak do středy? Jestli si chcete něco schovat, tak já vám to uložím u nás ve skladě."

"Tak dobře, dáte nám pozor na nábytek. Půjdem na lehko. Hlavní je, že jsme zdraví, i tu rakovinu mi vyřízli. Půjdeme do toho Zábřeha co nejdřív. A vy už rači děte, než se chlapi vrátí z nádraží."

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 13. března 2010.

Jan Kovanic










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...