Novoroční narozeniny, věkofluidita, váhismus a svoboda slova

První leden je nejpopulárnější datum narození u početné německé populace migrantské. Přesněji u 207 347 žadatelů o azyl s tímto datem narození zaregistrovaných Ministerstvem vnitra v posledních pěti letech.

Tak Ministerstvo rozhodlo automaticky registrovat imigranty přicházející bez průkazů totožnosti a sdělující jen svůj rok narození. Což samozřejmě ještě neznamená, že by i ten rok narození byl skutečný: nikdo přesně neví, kolik dvacátníků a třicátníků se registrovalo jako „děti bez doprovodu dospělých“. Teda ví se, že jich je nemálo, ale nesmí se to ověřovat, tím méně zveřejňovat, bylo by to porušení jejich lidských práv, pravděpodobně poháněné vrozeným rasismem a xenofobií. Zvlášť kdyby se ještě prokázalo (jako že už se v některých školách prokazuje), že ověřující osoba je rodičem světlovlasé holčičky učesané do copánků nebo chlapečka nosícího kožené kraťasy, což jsou prokazatelné znaky neonacistického smýšlení. Takže rok sem, rok tam, hlavně že jsme jim přidělili správné narozeniny.

Není to žádný silvestrovský fór, psal to v létě 2018 slovutný Berliner Zeitung. Ten se to dověděl díky tomu, že informace od Ministerstva, jinak dobrovolně nikomu nesdělované a médiím spíš zatajované, si vyžádal a zveřejnil poslanec Bundestagu dr. Anton Friesen, proslulý mimo jiné kritikou vlády, že nepomáhá křesťanům trpícím vražednou perzekucí v islámských zemích a pokračuje tak v politice Hitlerova nacionál-socialismu, jen místo Židů tentokrát namířené na křesťany. Jeho sarkastické projevy se ve sněmovně setkávají s potleskem spolustraníků té (jak už jste možná uhádli) extrémistické AfD, a bučením ostatních.

Více než polovina těch „prvoledňáčků“ přišla v migrantském tsunami paní Merkelové v roce 2015. Rok 2018 jich připlavil už jen necelých deset tisíc. Jsou mezi migranty privilegovanou elitou: není je kam deportovat, i kdyby se dopouštěli hromadné zločinnosti, jaká by je pro deportaci kvalifikovala. A tak se daří deportovat jen asi desetinu těch, jimž se azyl zamítá. A zamítá se více než 80 procentům všech připlulých Afričanů.

Mezitím v Holandsku, inspirován populární módou transgenderismu a genderfluidity, děvětašedesátiletý pan Emile Ratelband, důchoce z Arnhemu, požádal svůj místní úřad o oficiální změnu věku na 49. A jako se někdo může cítit genderfluidní, on je prý věkofluidní. Když mu úřad změnu data zamítl, podal na něj soudní žalobu. Podepřenou lékařským osvědčením, že má tělo pětačtyřicátníka, je v plné mužské síle, a že je tedy biologicky devětačtyřicátník, věkově diskriminovaný. Jako třeba když se uchází o zakázky coby konzultant u firem nechtějících důchodce. Nebo znevýhodněný na seznamkách, kde se mu na jeho pravdivý věk nikdo neozývá, a když naopak zalže 49 a připojí svou chlapáckou fotografii, nabídky se mu hrnou. Ale že nechce trávit život ve lži, je kvůli tomu ochoten i zříct se důchodu a vrátit se na plný úvazek do práce. A když se smí měnit pohlaví, s nímž se člověk narodil, proč by se nemohla provádět mnohem jednodušší změna data narození. Logika těžko zpochybnitelná a v rámci dnešní populární politicky korektní integrace menšin nijak extrémistická a docela pokroková, neboť čím je člověk mladší, tím bývá pokrokovější.

Zda je pan Ratelband kanec, pošuk, idiot, hrdina boje proti ageismu (diskriminace na základě věku, dnes v několika západních zemích trestná podobně jako rasismus či sexismus), průkopník práv věkofluidistů, nebo srandista, se komentátoři nedokážou shodnout ani poté, co mu v prosinci změnu věku zamítl i krajský soud. Nejde to prý proto, že by se muselo ze záznamů vymazat dvacet let jeho života a tím i vzdělání, kvalifikace nebo vztahy tehdy navázané. Pan Ratelband, stále ještě devětašedesátiletý, to tak ale nenechá a odvolává se k Evropskému soudu lidských práv. Hromadné změny narozenin azylantů v Německu by mu mohly poskytnout dobrý precedent.

Zkoušet, co všechno se na základě transgenderových, transidentitních a dnes tedy už i transnatálních precedentů dá změnit, začíná být zábavný sport. Populární televizní moderátor Xaver Veselý mi v jednom z našich zábavných rozhovorů položil otázku, co by se stalo, kdyby se prohlásil za kuře a žádal úřední uznání kuřecí identity. Tehdy jsem odpověď neznal. 0d té doby jsem ji zjistil. Bojovníci za práva zvířat by ho žalovali za urážku kuřat.

On by je zase oplátkou mohl obvinit z předpojatosti vůči tlouštíkům, což je v některých zemích trestný čin „weightismu“ čili „váhismu“. Vlastně by už mohl žalovat tento článek, že se vůbec o jeho váze zmiňuje, na základě nějakého toho GDPR. My bychom se pak museli bránit svobodou slova, kterou bychom pravděpodobně prohráli, protože ta bude nově povolená jen v případě, že nikoho neuráží. A protože na světě není nic, co by někoho někde neuráželo, brzy už se o nikom a ničem nic nedozvíme. Nakonec budeme smět psát jen pohádky. Ty zase spolu s náboženstvím zakážou vědečtí ateisté jako Richard Dawkins. Takže po naší době v dějinách lidstva nic nezůstane. A možná právě to je toho všeho účelem.

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.