„Kdysi si všichni mysleli, že berlínská zeď se nikdy nezboří – a zbořila. Příští zeď, která se zboří, bude ta bruselská.“

Oznámil Matteo Salvini v jednom ze svých stále častějších euroskeptických projevů, už ve funkcích ministra vnitra a místopředsedy italské vlády.

Ještě taky řekl toto:

„Nepřijmeme žádné regulace EU, které nebudou prospívat Italům.“

A taky ještě toto:

„Imigranti nejsou žádným ekonomickým přínosem a domnívat se, že nahradí naši ubývající populaci, je nesmysl. Úbytek italské populace musíme řešit tak, aby pro Italy bylo opět ekonomicky výhodné zakládat rodiny a rodit italské děti.“

Za to dostal vynadáno „malý Mussolini“ od lucemburského ministra vnitra, který ho přerušil francouzskou zdvořilůstkou „merde“.

Tyto a podobné výroky pronáší v době, kdy Itálii skutečně teče do bot. Ročně se rodí o 200 000 Italů méně, než jich umírá. Další desetitisíce mladých, pro něž není práce, odcházejí do ciziny. Téměř čtyři miliony žijí na hranici chudoby. Důchodci vybírají popelnice, zatímco imigranti dostávají zdarma bydlení, stravu a kapesné. Itálie ty migrační toky schytala nejvíc. Na pohrůžku severnějších států, že budou zpět do Itálie posílat na sever přeběhlé imigranty třebas i letecky, Salvini odpovídá:

„Bude-li třeba, zavřeme letiště.“

Na bruselské námitky proti italskému rozpočtu s dluhem vysoce přesahujícím HDP odpovídá vysvětlením, že hlavním viníkem italské ekonomické recese je euro, a varováním, že by z něho Itálie taky mohla vystoupit. Je to varování realistické. Někteří ekonomové je už předvídají a pokládají je za odstartování krachu eura a eurozóny.

Vstupem Itálie do euroskeptického „klubu“ založeného Visegrádskou čtyřkou pod Orbánovým vedením a s částečným přidáním Rakouska se začíná překreslovat politická mapa EU. Orbán to odstartoval v roce 2016 churchillovsky osamělým a tvrdošíjně státnickým projevem, který stejně tvrdošíjně ignorovala evropská mainstreamová média. Hovořil jazykem básníka Petöfiho a začal jeho otázkou „Budeme žít v otroctví, nebo ve svobodě?“ Dnešní Evropu popsal jako „křehkou, slabou a chorou květinu užíranou skrytým červem“. A pustil se do ní takto ostře: Náš společný domov je nesvobodný a pravda je umlčovaná. Brusel kradmo pohlcuje víc a víc plátků naší národní svrchovanosti. Vládnou v něm nepřátelé svobody pomocí mediální střelby, denunciace, pohrůžek a vydírání.

Ale on se jimi zastrašit nenechává a prorokuje:

„Národy Evropy se zvolna probouzejí, znovu se shlukují a brzy opět získají půdu pod nohama. Evropské konstrukce stojící na potlačení svobody skřípou a lámou se. Národy Evropy možná konečně chápou, že je ohrožena jejich budoucnost: Ne jen prosperita, pohodlný život, zaměstnanost, ale i naše samotná bezpečnost a klidný řád našich životů. Konečně národy Evropy, dosud dřímající v hojnosti a prosperitě, pochopily, že životní zásady, na nichž byla Evropa postavena, jsou ve smrtelném nebezpečí. Masová migrace hrozí Evropu zničit. Ale chceme-li ji zastavit, musíme nejprve zkrotit Brusel. Hlavní nebezpečí pro budoucnost Evropy nepřichází od těch, kdo sem chtějí přijít, ale od bruselského fanatického internacionalismu.“

A táhne proti Bruselu do boje.

„Nebudeme tolerovat ani vydírání, ani výhrůžky. Přišel čas zvonit na poplach. Přišel čas na opozici a odpor. Přišel čas přibírat spojence. Přišel čas vztyčit prapor hrdých národů. Přišel čas zabránit destrukci Evropy a zachránit budoucnost Evropy. Musíme společně porazit, přepsat a transformovat osud, který je pro nás zamýšlen. Musíme proto vytáhnout tu starodávnou ctnost odvahy z nánosu zapomnění. Zocelit páteře a odpovědět jasně a hlasitě, aby nás bylo slyšet daleko a široko, na otázku, která určí náš osud a na níž budoucnost Evropy stojí a padá.“

A dává nám rozhodovat Petöfiho slavným dvojverším:

„Budeme otroci, nebo svobodní – to je ta otázka, rozhodni!“

Není divu, že se bruselskému establishmentu stal Orbám trnem v zadnici.

Vítězství euroskeptiků v italských volbách uvítal slovy:

„Do evropské politiky vstupují ostří hoši.“

Salviniho prohlásil za svého hrdinu a nechal se od něho pozvat do Itálie na euroskeptický potlach.

Brusel se stále ještě naivně domnívá, že Orbána umlčí. Jenže jeho štafetu už přebírají Italové, a v duchu spíš Garibaldiho než Petöfiho. Alianci Orbán-Salvini, stvrzenou na srpnové schůzce v Miláně, Salvini pokřtil „Liga lig“. Italští politologové ji vnímají jako „historickou příležitost položit základy něčeho nového, nač evropská veřejnost čeká“, a „vznik společné politické platformy, která by mohla transformovat politickou krajinu Evropy“. Sám Salvini vyslovil naději, že s Orbánem změní osud a poslání Evropy. Tím novým posláním je pro ně uchování svazku členských států EU, ale zbourání autoritářských institucí jako Komise a direktoráty, které odsávají peníze a energii tvořivým Evropanům.

Jejich společný manifest z milánského setkání dává jasně najevo záměr vytvořit „pevnost Evropu“ a společnou frontu proti globalistické elitě vedené Bruselem a Macronem s Merkelovou a finacované Sorosem. A jít s ní do voleb do Evropského parlamentu. Poskytuje inspiraci a povzbuzení ostatním evropským euroskeptickým stranám.

Sečteme-li dnes občany států s jednoznačně euroskeptickými vládami (Visegrád, Rakousko, Itálie), vychází nám to (už nepočítajíce Británii) na třetinu EU. Silné menšinové euroskeptické strany v parlamentech mají ještě Francie, Německo, Holandsko, Belgie a Švédsko. Ty sice ještě nemohou dosáhnout na vládu ve svých zemích, ale mohly by alespoň posílit v Evropském parlamentě do takové míry, aby mohly blokovat ty nejnesmyslnější nápady Komise a direktorátů. To jen tak pro začátek.

Ale je to začátek naléhavý. Nejnovější potvrzení, že „invaze Evropy migranty je plánovaná a schvalovaná“, přichází z úst resignovavšího velitele francouzské vojenské rozvědky (Renseignement militaire) generála Christopha Gomarta.

„Nic z migračního provozu ve Středomoří není neznámé francouzským úřadům, vojenským i civilním,“ řekl na prezentaci systému GEOINT (geografické zpravodajství) v Geografické společnosti v Paříži 11. a 12. září 2018. Gomart vysvětlil, jak jeho rozvědka pomocí multidisciplinárních systémů satelitního zobrazování, kybernetického sledování a jiných zdrojů zná a francouzské vládě poskytuje přesné informace o přesunech subsaharských migrantů v Libyi, včetně přesných totožností a operačních metod migračních pašeráků. Francie je předává nové evropské středomořské námořní jednotce „Eunavfor Med“, jejímž úkolem má být střežit a zastavovat ilegální migraci ze severní Afriky. Ta je zjevně ignoruje. Francouzská vojenská rozvědka identifikovala hlavní vstupy pašování lidí do Libye. „Ví, kde pašeráci předávají své lidské náklady. Vidí je, jak připravují odjezdy z pláží Tripolitanie a Kyrenaiky a migrantům nastavují neměnitelný postup. Zaznamenává, jak před vyplutím na moře pašeráci kontaktují italské námořní záchranné koordinační centrum. Tak evropské lodě přebírají migrační masy přímo na moři a transportují je do přístavů.“ Všechny „geolokalizované údaje poskytují vojenským velitelům a politickým leaderům kompletní obraz. Vše je organizované, nic není náhodné.“

Jen co Salvini zavřel italské přístavy, migrační toky se přesunuly přes Maroko do Španělska, kde se vyloďují na plážích a přelézají hraniční ploty. Hromadí se jich tam už desetitisíce. Druhá trasa se opět otvírá na Balkáně. OSN se chystá ilegální migraci legalizovat na základní lidské právo. Jestli Evropská unie nezmění migrační politiku do několika měsíců, nekonečná invaze končící zánikem evropské civilizace by mohla být nezvratná.

Do tohoto stavu Evropy přesídluje někdejší šéf Trumpovy volební kampaně, dříve též šéfredaktor internetového časopisu Breitbart a dolarový milionář Steve Bannon, s úkolem pomoci euroskeptikům vyhrávat přicházející europarlamentní volby. Nepočítají s nadpolovičním vítězstvím, třetina by prý stačila na blokování těch největších a nejnebezpečnějších nesmyslů. Salvini a pravicové křídlo italské vlády si s Bannonem hned potřásli ruce, a tak se usadil v Římě. Salviniho označil za „italskou verzi Trumpa“. Itálii prohlásil za „centrum politického vesmíru“. Pochválil Italy za to, že pravicová Lega a levicových 5 hvězdiček dokázaly odložit stranou své rozdíly a dohodnout se na tom nejpodstatnějším, což je záchrana evropské civilizace. Podporu Bannonovi vyslovil i Orbán, německá AfD, Geert Wilders a Nigel Farage z britského UKIPu.

Organizační nabídka mu však přišla z Bruselu od belgického euroskeptického politika Mischaëla Modrikamena, který před rokem založil organizaci zvanou jednoduše The Movement čili Hnutí. Modrikamen je místopředsedou Aliance pro přímou demokracii v Evropě (ADDE), později přejmenované na EFDD (Evropa svobody a přímé demokracie). Patří k ní britská UKIP, italské 5*, pár Francouzů odešlých z Le Penové Národní fronty (dnes Národního sdružení) a pár osamělých poslanců jako Jiří Payne za české Svobodné. Jejich programem je „Evropa svrchovaných národů“. Jenže ti se nebaví s Le Penovou a Geertem Wildersem, kteří patří do stejného seskupení jako Salviniho Lega, zvaného Evropa národů a svobody (ENL), to jim dosud připadalo příliš extrémistické. Sem se z Česka hlásí taky Okamurova SPD. Německá AfD je ve frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR) spolu s polskou Právo a spravedlnost a českou ODS. Švédští demokraté z EFDD přešli do frakce zvané ECR. A protože každou chvíli se ty frakce přeskupují, strany přestupují z jedné do druhé, a frakce se každý třetí či pátý rok přejmenovávají, čert aby se v těch euroskepticích, nacionalistech, populistech a pravicových extrémistech vyznal. Tím méně, že by je dokázal spojit v něco politicky účinného.

Na dovršení jejich absurdní rozštěpenosti je Orbánův „extrémistický“ (dokonce dnes „nejextrémističtější“) FIDESZ v alianci umírněných pravocentristických lidovců (EPP) s britskými konzervativci, německými křesťanskými demokraty a českými lidovci, starosty a TOP 09. Dá se však skoro s jistotou prorokovat, že ta ho brzy vyloučí a nezbude mu než se přidat k Salvinimu.

Jak se je všechny bude Bannonovi dařit sjednocovat, bude napínavá podívaná. Ale že bez sjednocení se jim nic krkolomného nepodaří, na to můžeme vzít jed. On to samozřejmě ví, a tak začal štrykovat cosi, čemu dost originálně říká „connective tissue“, doslova „spojovací tkáň“. Čili něco podobného známějšímu pojmu „network“, akorát možná ještě propletenější, těsnější, kompaktnější. To má „poskytovat nacionalistickým a populistickým politickým stranám v celé Evropě americký volební know-how“ v podobě komunikačních technologií a strategii „bojového centra“ včetně pohotových reakcí na politické útoky. Ani on ani Hnutí nechtějí vybírat kandidáty, nabízet volební strategii ani financování. Chce prý jen poskytovat služby, o kterých si myslí. že by populistickým nacionalistickým stranám pomohly „se organizovat, růst, vyhrávat volby, a nakonec restrukturovat Evropskou unii do konfederace svobodných států, s odbouráním vlezlých regulací z Bruselu“. A vytvořit tak „infrastrukturu vítězství“.

Mezi ty služby bude patřit celoevropský průzkum voličských názorů na způsob vládnutí, který povedou američtí sondážní veteráni z kampaně Trumpovy. Výdaje na ně Bannon odhaduje na 20-40 milionů eur. Někteří komentátoři se ho snaží zesměšnit za jeho dramatizovaná varování, že z Evropanů se stávají „moderní nevolníci carsko-ruského stylu“, že většina Evropanů je jen „dvě výplaty od finančního krachu“, že globalistické elity se chystají Evropu ovládnout umělou inteligencí, genetickým inženýrstvím, migrační etnocidou a kdovíčím ještě představitelným a nepředstavitelným.

Vstupem Bannona se rodí naděje, že by se různé ty euroskeptické, nacionalistické a populistické strany přece jen daly stmelit v jakousi ne-li jednotnou, tak alespoň propojenou politickou síť, která by dokázala ne-li porazit, tak alespoň oslabit dosavadní silnou probruselskou, politicky korektní směsici pokrokářských eurounionistických „integracionalistů“. Nebude to úkol snadný, když vidíme, jak ty už existující euroskeptické strany nejen že nemají jasný společný politický cíl, ale jsou rozprostřené do různých konstelací, z nichž ne každá s každou si rozumějí a osobnostně snášejí.

Ale z reakcí protivnického tábora, tedy eurounijního establishmentu, se hned od začátku dala pozorovat nervozita z Bannonovy přítomnosti.

„Dear Mr Bannon, go home,“ ozval se předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani. „Chcete tady být jako turista, tak si dělejte turistu, ale raději buďte zticha.“ Dokonce i z mírně pravicových poslaneckých kruhů EPP se na adresu Bannona ozval Antonio Lopez-Inturiz s přezdívkami „nebezpečný extrémista“ a „zdiskreditovaný ideolog snažící se zničit EU laciným nacionalismem“.

Jenže ten „pravicový populismus“ už nabral setrvačnost. Nejnovějším přírůstkem je Slovinsko, kde zvítězila strana, která „klade Slovinsko a Slovince na první místo“. Kam toto hnutí směřuje a jak se definuje, vysvětil opět Orbán:

„Nahrazujeme ztroskotanou liberální demokracii křesťanskou demokracií pro 21. století.“

„Pouštíme se do velkého boje za duši západní civilizace,“ dodává Modrikamen.

S „hledáním alternativního uspořádání evropského kontinentu“ mezitím přišla frakce Evropy přímé demokracie, s českými Svobodnými. Ti vycházejí z obav, že krize EU se tak akceleruje, že jí hrozí brzký kolaps, vyhrocení extrémismu na všech stranách a občanská válka. A že Evropský parlament potřebné změny nestihne nebo nedokáže, i kdyby jej ovládli euroskeptici. Navrhují na první pohled řešení velmi jednoduché, na úrovni jednotlivých členských států. Totiž vydat si ústavní zákon, který by povýšil zákony domácích parlamentů nad regulace EU, OSN a jakéhokoli jiného nenárodního tělesa. Tím by se Evropská komise stala bezbranná a nerelevantní.

Jednoduché, ale zatím proveditelné jen v zemích, kde jsou euroskeptici u vlády a mají ústavní dvoutřetinovou většinu. Těmi jsou dnes jen Maďarsko a Itálie, možná Polsko a Rakousko. Jenže jak nás učí zákon sněhové koule, jakmile se po svahu spustí, začne nabírat další.

O tom, že unijní papaláši se začínají třást o svoje koryta, svědčí podle euroskeptických optimistů nedávné interview v německém internetovém časopise Der Standard, v němž se vrchní komisař Juncker přiznal: „Ani já nejsem prost euroskepticismu.“

Ale protože tento citát nepřevzala, tím méně analyzovala žádná jiná seriózní média, lámejme si zatím hlavu otázkou, zda jej brát jako projev skutečné, i kdyby z obav o ztrátu koryta neupřímné, změny na špici EU, nebo za následek sedmého armagnaku. Pro jistotu se kloňme spíš k tomu druhému. A těšme se na politicky napínavé jaro 2019.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.