Cenzura v západních demokraciích řádí na plnou páru, zjišťuje Nick Cohen, donedávna jeden z novinářů, kteří se rádi vnímají jako liberální levice. Oné levice s tou vírou ve věčnou spravedlnost a dobro levicovosti jako ochrany perzekvovaných, znevýhodněných a opomíjených. Cohen patří mezi těch několik málo z nich, kteří dodatečně "prozřeli" k vidění, že z oné sentimentálně milované a vždy za dobro a spravedlnost bojující liberální levice se klube ne-li totalitarismus samotný, tak přinejmenším vášnivý spojenec všeho totalitního, co by pomohlo podříznout krk západní civilizaci, s tím jejím nenáviděným imperialismem, kolonialismem a rasismem.

Je mu to samozřejmě ke cti, i když k tomu přišel s trapně dlouhým zpožděním za svými bývalými kolegy Melanie Phillipsovou a Peterem Hitchensem, kteří už do britské levice tepou nějakých patnáct let z konzervativního (a mírně bulvárního) Daily Mailu. Cohen se stále drží intelektuálně respektovaných levicových publikací The Observer, The Independent a New Statesman. Z jeho komentářů je cítit, jak ho rozchod s levicí bolí a jak těžko se s ní rozchází. Jeho slovník zůstává stále pozoruhodně levicový ve vztahu k úspěšným a zámožným, jež častuje přezdívkami jako "reakcionáři" nebo "plutokrati". Ale díky tomu, že se z levicové sítě vyprostil s takovým zpožděním a vlastně možná ani ne úplně, zná její myšlení a taktiky zevnitř a přesněji identifikuje její nebezpečné aspekty.

Svou analýzu selhání liberální levice a její zrady úctyhodných liberálně levicových ideálů zveřejnil v roce 2007 v tehdy velký poprask vyvolávající knize What’s Left?- což je vtipná slovní hříčka znamenající jednak "co je levicové?" a jednak "co zbylo?" Čili souhrnně "co zbylo z levice?". O jeho rozchodu s levicí nenechával nikoho na pochybách podtitulek "jak liberální levice ztratila cestu". Levicoví liberálové – od Noama Chomskyho a Harolda Pintera po Amnesty International a deník The Guardian a jeho čtenáře – se pro něho stali zrádci klasických principů levicového liberalismu. Jejich nenávist k Americe jako zdroji všeho zla je zbavila soudnosti a vtáhla je do spojenectví s "bigoty, vrahy, teroristy, homosexuálobijci, nenávistníky žen a nejvražednějšími typy antisemitů". Jinak řečeno (a Cohen si nedává před ústa servítek) "islamofašisty chtějícími nás uvrhnout do středověku".

Ty také ve své nejnovější knize You Can’t Read This Book (Tuhle knihu nesmíte číst) identifikuje jako nejmocnější zdroj dnešní cenzury. Ale v zájmu fair play nám nejprve předhazuje několik těch reakcionářů a plutokratů, kteří díky svému bohatství dokáží cenzurovat média hrozbami drahých soudních pří, které by byly pro média likvidační, i kdyby je vyhrála. Tak se do médií už dávno nedostávají lecjaké pravdivé a ověřené informace o podvodech, tyranských sklonech či soukromých zhůvěřilostech mocných a bohatých. Bankovní krach roku 2008 byl částečně způsoben tím, že "whistleblowing" čili zveřejňování kiksů a švindlů by pro zveřejnitele znamenalo okamžitou ztrátu zaměstnání a nezaměstnatelnost v celém finanční oboru na celém světě. Stejně tak riskuje nezaměstnatelnost whistleblower ve farmacii, která tak ráda zatajuje vady svých léků, nebo ve zdravotnictví (kde stále častěji dochází ke smrtelným chybám). O místo přišlo i těch pár osob, které se odvážily zevnitř upozornit na finanční nesrovnalosti evropské byrokracie.

Další takovou cenzurou umlčující informace o zločinech osob "jiných etnik" je strach z obvinění z rasismu, xenofobie, pravicového extrémismu či "projevu nenávisti", jakými levicí prosáklý státní a komunální establishment bleskurychle onálepkuje každého, kdo se jí nezdá dostatečně levicový. Hezká řádka takových "nebezpečných extrémistů" už skončila ve vězení nebo s pokutou, mnoho ostatních se tím dalo zastrašit do dobrovolného uvalení autocenzury.

Cohen tomu říká "efektivní cenzura" na rozdíl od "totální cenzury". Není to cenzura oficiální nastolená státem a jeho institucemi, nýbrž cenzura vynucená "dobrovolnou" autocenzurou. A protože není oficiální, mnoha lidem uniká, jak dobře funguje. Devětadevadesát procent úspěšné cenzury (odhaduje Cohen) je neviditelných, protože zveřejnitelé nepohodlných pravd jsou trestání a umlčováni společenským ostrakismem, vyhazovy ze zaměstnání a zneuctívajícími kampaněmi, což odstrašuje další.

Islám je v tomto ohledu cenzor nejefektivnější, budící strach největší a autocenzuru nejpřísnější. Ten strach vypukl v roce 1988 islámskou "fatwou" čili vyhlášením trestu smrti nad Salmanem Rushdiem a vydavateli a překladateli jeho Satanských veršů. Spadla tím klec na snad nejsvobodnější éru dějin, v níž si na Západě nikdo nedokázal představit, že by mohl být někdo perzekvován za knihu. Spisovatelům, novinářům a myslitelům se zatajil dech zděšením, kolik lidí a v jak vlivných pozicích začalo poklonkovat islámské cenzuře a Rushdieho napadat, že smrtelnou cenzuru sám vyprovokoval.

Největší zděšení vzniklo ze zjištění, jak na stranu totalitní ideologie přechází ona liberální levice, která měla za Rushdieho svobodu bojovat do posledního dechu. Rushdie byl konec konců sám levicový liberál náruživě kritizující kapitalismus, Ameriku a konzervatismus Margarety Thatcherové, která se jako téměř jediná postavila na jeho praktickou obranu. Liberálové hodili Rushdieho přes palubu a stal se z nich nový "nepřítel liberalismu". Fatwa "překreslila hranice svobodného světa a vymazala zóny disputace z liberální mysli". Postaral se o to, že "Londýn, New York, Paříž, Kodaň a Amsterdam přestaly být bezpečnými místy pro spisovatele." Smrtelná islámská cenzura se od té doby stala "efektivně celoplanetární" a pro "kacířského" spisovatele nebylo bezpečného úkrytu.

Nejděsivějším aspektem Rushdieho aféry bylo, jak snadno se islamismu ajatoláha Chomejního (který Cohen označuje za "radikální teokratickou pravici") podařilo západní levici přesvědčit, že islám je jejím spojencem hájícím ubožáky planety. Dokázal to použitím jejího vlastního antiimperialistického a antirasistického jazyka, jímž jí nasadil do mozku víru, že chcete-li být skutečný liberál hájící slabé proti silným, musíte zatratit všechny "nepřátele islámu". Tato víra levicovým liberálům v mozku tkví dodnes, přes všechny důkazy, že od Chomejního fatwy právě islám pokročil do fáze sílícího vlastního imperialismu a rasismu, s nímž je (nebo by měl být) levicový liberalismus neslučitelný. Západní levičáci (vysvětluje Cohen) si spletli etnicitu (která je vrozená a nezměnitelná) s ideologií (která je naučená a změnitelná) a veškerou kritiku islámu vnímali jako rasismus.

Perzekuce Rushdieho vytvořila v západní kultuře strach a "paralyzovala její nejlepší instinkty". Skuteční liberálové, kteří by chtěli trvat na liberalismu (jak se statečně pokusilo Rushieho nakladatelství Penguin) a upozorňovat na totalitarismus islámu, se stali nepohodlnou cháskou, která přece musí vidět, jaké má její jednání následky. Vystrašená společnost se obrátila proti nim coby prvotním pachatelům islámského terorismu. To zahnalo většinu západních liberálů do "post-rushdieovské" autocenzury stojící na těchto pravidlech:

1. Žádná kritika islámu, Mohameda a Koránu.

2. Pokračování svobody kritizovat všechna ostatní náboženství, neboť se tím neriskuje trest smrti jako u islámu.

3. Nepřiznání vlastního pokrytectví a dvojitého standardu nadržujícího extrémistům.

4. Odmítnutí podpory liberálním muslimům a muslimským ženám.

5. Přijetí světonázoru, že totalitní praktiky islámských režimů a hnutí zavinil Západ svými provokacemi.

6. Tvrzení, že islámský terorismus nemá nic společného s islámem.

Tato pravidla postupně přijal celý západní politický, kulturní a akademický establishment. A jak se sebemenší zmínky o islámu – i dobře míněné – stávaly "provokací", autocenzura se začala vztahovat ne jen na kritiku islámu, nýbrž na samotné slovo islám. Tak se třeba jedno americké nakladatelství (které Cohen uvádí jako typický příklad) nechalo odradit jedním posudkem jedné pochybující profesorky od publikace sentimentálního, s Mohamedem sympatizujícího a potenciálně bestellerového slaďáku o jeho lásce k mladičké dívence, kterou strýčkovsky laskavý prorok defloroval teprve až dosáhla puberty a menstruace a sama ho o to požádala.

Na závěr třísetstránkového výčtu nejznámějších případů západní cenzury autocenzurou Nick Cohen obráncům svobody slova nabízí tyto rady:

1. Nepodporujte respekt k idejím, které potlačují jiné.

2. Respektujte právo jednotlivců na soukromí a nepovyšujte věci soukromé na veřejnou politiku.

3. Náboženství si zaslouží toleranci, která rodí svobodu, ale ne úctu, která rodí útlak.

4. Když máte strach, mějte alespoň odvahu to přiznat.

5. Appeasement bestii nekrotí, nýbrž krmí.

6. Prosazujte zavedení zákona podobného Prvnímu dodatku k americké ústavě, podle něhož se nesmí zavést žádný zákon, který by jakékoli náboženství respektoval, zakazoval jeho svobodné praktikování, omezoval svobodu projevu nebo právo svobodného sdružování.

7. Trvejte na ochraně "whistleblowerů" zveřejňujících závady v jakékoli instituci.

8. Kdo má dost finančních prostředků na ochranu svého soukromí, nedávejte mu k dispozici dodatečnou ochranu zákonem omezujícím svobodu informací.

9. Svobodné společnosti jsou vzácné, proto je střežte, posilujte svobody, které poskytují a nepřispívejte k jejich omezování.

10. Mějte se na pozoru před každým, kdo tvrdí, že "nic takového jako absolutní svoboda projevu neexistuje…", protože dříve či později bude chtít nějakou omezit.

11. Nepolevujte v prosazování svobody v mainstreamových médiích.

12. Nespoléhejte na internet, že vás osvobodí, osvobodit vás může jen politika.

Převzato z www.ceskapozice.cz