19.3.2024 | Svátek má Josef


BIG BEN: Toxická femininita

24.5.2019

Toxická maskulinita se už stala součástí každodenního slovníku agresivního feminismu, za podpory Americké psychologické asociace. Ale protože náš svět je genderově spravedlivý a vyvážený, vymyslel si hned i toxickou femininitu. A dohaduje se, zda něco takového existuje, a jestli ano, zda je to stejně toxicky nebezpečné jako ta maskulinita. Zda je přesným opakem toxické maskulinity a zda se v její definici dá nahradit maskulinita femininitou a vyjadřovat něco podobně vědeckého, čeho by se mohl chytit psycholgovoé. Jaká tedy je definice toxické maskulinity? Wesbstránka zvaná The Good Man Project (projekt dobrého muže, přesněji ještě jak „projektovat dobrého muže“), navrhuje tuto:

„Toxická maskulinita je úzký a represivní popis mužství ztotožňující mužství s násilím, dobyvačnou sexualitou, nezávislostí, společenským statusem a agresivitou. Je to kulturní ideál mužství, kde síla je vše a emoce jsou slabost, kde sex a brutalita jsou měřítky, podle nichž se muži hodnotí.“ Čili normálního, po tisíciletí za samozřejmost braného mužství, které ale je dnes pokládáno za nežádoucí, destruktivní a zdroj všeho zla. A tudíž stav potřebující léčbu neboli kastraci, zatím jen psychologickou, ale možná časem i farmaceutickou nebo chirurgickou.

„Naproti tomu pomyslně ´ženské´ vlastnosti – od emoční zranitelnosti po absenci hypersexuality – se u muže vnímají jako ´odmužnění´,“ pokračuje definice. A my tuto její část historicky známe pod názvem zženštilost.

Toxická femininita by tedy měla být teoreticky opakem nebo protikladem. Ztotožňovaná s empatií, nenásilím, poddajnou sexualitou, lhostejností ke společenskému statusu, pasivitou, závislostí, emocionalitou a sklonem k úzkostem a depresi. A pak taky ještě krášlením a touhou se líbit. Pomyslné mužské vlastnosti definující maskulinitu (viz výše) by u žen působily „odženštění“. Čili dělaly by z nich mužatky.

K popisu toxické femininity psychologové (nebo možná spíš psycholožky) přidávají takovéto vlastnosti či prvky chování: Klepy, drby, pomluvy, bezcílné klábosení. Pasivní agresivita šířením nepravdivých pověstí a předávání soukromě sdělených osobních tajemství jiných žen s úmyslem jim uškodit. Sklon k „majetnickému“ vztahu k mužům, soupeřivost o muže a žárlivost na jiné ženy. Přehnaná péče o mužské partnery, která je činí závislé. U matek rozmazlování a přílišná ochrana synů, z nichž pak vyrůstají nikdy nedospělí „mamánci“, čili muži vyléčení z toxické maskulinity.

Psycholožky debatující na podobných sexuálně-psychologických webech připomínají přísloví, že „muž je hlava a žena je krk, který tou hlavou hýbe“. A je-li hlava toxická, musí s ní krk hýbat toxicky. Tak aby to hlava nepozorovala a věřila, že hýbe sama sebou. Čili hýbat s ní s určitou dávkou záludnosti, manipulace a „pasivní agrese“ – tedy agrese, která vypadá jako poddanost, ale je to ve skutečnosti zakuklený útok. V tom spočívá esence toxické femininity. Zatímco hlavní zbraní toxické maskulinity je síla, hlavní zbraní toxické femininity je lest. Ta často nad silou vítězí. Jejím klasickým příkladem – a vlastně archetypem – v západní kultuře je Dalila ničící Samsona.

Ale za veškerou ženskou toxicitu může opět ta toxická maskulinita, bez níž by femininita neměla potřebu se zakukleným útokem toxicky bránit. Ona ta toxická femininita je totiž provázána do mocenské struktury bělošského patriarchátu, a proto její systemické násilnosti neoponuje, protože jí taková násilnost poskytuje ochranu před jinými násilníky a rodinnou pohodu.

Tak nějak to ta ženská psychologická věda dovysvětlovává. Tím se toxicky femininní ženy stávají stejnými utlačovateli mužů, jako jsou toxicky maskulinní muži utlačovateli žen. Ženy, které postoupily do mocenských pozic dříve vyhrazených mužům, jako třeba vedoucí političky a manažerky, musí být vybaveny, nebo vytrénovány, toxickou femininitou i toxickou maskulinitou. A tím se často stávají nebezpečnějšími než muži.

Prokazatelným následkem mužsko-ženského kontrastu je větší počet násilných zločinců mezi muži, zatímco větší počet obětí hluboké deprese je mezi ženami. Ty jsou zaznamenatelné ve všech kulturách, takže asi budou diktované přírodou, spíš než společenským územ a specifickou kulturní manipulací.

Jenže jak jsme se dověděli od Carla Junga, muži i ženy mají oba mužskou i ženskou duši, s ženskými i mužskými vlastnostmi, jen v jiném poměru. Ale i ten poměr se dá kvantitativně měnit, a to výchovou, vzděláním a společenskou manipulací – celospolečensky a celokulturně. Oba toxické extrémy mohou být pro společnost destruktivní. Převažuje-li ve společenské kultuře toxická maskulinita, je to kultura vražedná. Převažuje-li toxická femininita, je to kultura sebevražedná.

Moderní evropské dějiny znají obě. Toxická maskulinita způsobila nesmyslnou první světovou válku, v níž se muži celé Evropy vyvražďovali setrvačností, kterou čtyři roky nešlo zastavit. Do dvaceti let se do toho další generace pustila znovu a houšť. V obou válkách se velké procento toxicky maskulinních (po staru řečeno mužných) mužů vyvraždilo. Pak stačily dvě další generace a Západ se transformoval z toxické maskulinity na toxickou femininitu. „Projekt dobrého muže“ jej mění v citlivého, emočně zainteresovaného, empatizujícího všetolerujícího laskavce neschopného obrany, tím méně agrese. A celou civilizaci mění v oběť lákající predátory zvenčí.

Střet těchto opačných kultur právě v Evropě prožíváme. Toxicky maskulinní islám znásilňuje evropské ženy, toxicky femininní Evropa je nebrání. On ten západní feminismus, který už několik generací detoxikuje muže z jejich maskulinismu, zapomněl na to, že vymýcení agresivity z vlastních mužů sice ženy ochrání před nimi, ale pak je nemá kdo chránit před agresí jiných. Ve stále častějších zprávách o znásilňování Evropanek muslimy se nikde nedočítáme o jejich mužích, otcích nebo bratrech, kteří by je před násilníky fyzicky bránili nebo dodatečně násilníky trestali. Navíc jim to znesnadňují evropské zákony trestající ochránce víc než násilníky. Civilizace, jejíž muži nechrání svoje ženy před násilím vetřelců, je odsouzena k zániku.

Většina vykladatelů biblického příběhu prvního lidského páru se domnívá, že Bůh stvořil ženu, aby byla muži společníkem, pomocníkem, doplňkem a kdovíčím ještě pohodovým, podřízeným, poddaným a podřadným. Tak nějak si to většina jazyků přeložila a tak nějak podle toho ženu vnímají a k ženě se chovají. Překladatelé bible byli tehdy všichni muži a tak jim to logicky vycházelo.

Jenže ono je to v té staré hebrejštině jinak. Tam Bůh ženu Adamovi tvoří se slůvkem benegdo. A to neznamená ani pomocníka, ani společníka a vůbec už ne nic podřadného, nýbrž doslova jednoduše „proti němu“. Či chcete-li to trochu natáhnout, tak třeba oproti němu, nebo i naproti němu. Jistě, můžeme si to pořád vykládat jako protipól, protiklad, zrcadlový odraz, nebo třebas i někoho vstřícného, kdo mu přichází naproti. S hodně velkou dávkou mužské šovinistické fantazie třebas i proti němu nastavenou podpěru. Ale víc už toho s tím slovíčkem nenafantazírujeme. „Proti němu“ je jasné a přesné a nepotřebuje další výklad.

Ženský prvek je tu na to, aby muži nastavoval zrcadlo, když ze sebe dělá osla, umírňoval ho, když je agresivní, držel ho na uzdě, když je destruktivní, bránil mu v sebeničení, pobízel ho od lenosti k tvoření, povzbuzoval ho k výdrži, popichoval ho k sebezlepšování, driloval ho ke střehu, drezíroval ho k civilizovanosti a chránil před ním svět. Ženský prvek dává muži smysl a důvod všeho konání. Toxicita maskulinní i femininní je výplodem ochořelé fantazie postmoderny, která ztratila smysl lidské civilizovanosti a důvod k jejímu pokračování.

Někde v těch tisících stran Talmudu se nachází zahrabaná tato anekdota:

Povídá si Adam s Hospodinem:
„Proč jsi, Pane, tu ženskou udělal tak krásnou?“
„Abys ji, Adame, mohl milovat.“
„A proč jsi ji udělal tak něžnou?“
„Abys ji, Adame, mohl milovat.“
„Ale proč jsi ji udělal tak blbou?“
„To aby, Adame, ona mohla milovat tebe.“

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.