Bigotnost je psychická choroba a antisemitismus je její nejvyhraněnější formou. Píše ve stoosmdesátistránkové psychologické eseji "Anti-Semitismus, a Disease of the Mind" jeden z předních amerických psychiatrů Theodore Isaac Rubin, bývalý prezident Amerického institutu psychoanalýzy. V psychologické profesi se proslavil už od sedmdesátých let zkoumáním sebenenávisti jako kořene mnoha psychických poruch. Vychází z biblického maxima "milovat budeš svého bližního jako sebe sama" a dokazuje na případu za případem, že sebenenávist a nedostatek sebeúcty je kořenem většiny chorobných projevů bigotnosti a nenávisti k druhým. Tedy i antisemitismu.

Klasifikuje je jako "psychiatrickou neorganickou patologickou maligní emoční chorobu", kterou nelze odstranit bez důkladného chápání její "psychodynamiky" (příčin, zdrojů, vzniku, projevů, následků, vývoje a stupňů onemocnění přes fázi neurotickou po psychotickou a psychopatickou), která v různých zemích a dobách "metastázuje", čilí šíří se nákazou ven ze svého zdroje. Lidé trpící touto nemocí mohou být svému okolí smrtelně nebezpeční. Jako vyhraněný případ psychopatické bigotnosti uvádí Hitlera. Jeho ovládnutí a přetvoření německého národa v smrtící mašinérii vysvětluje podobným onemocněním velkého procenta Němců ve stejnou dobu. Jako prvotní zdroj identifikuje hromadnou ztrátu sebeúcty a sebevědomí, pocit ponížení, potřebu je kompensovat sebepovyšováním nad druhé, paranoiu a fobii před druhými a likvidaci druhých jako obranu před imaginární hrozbou vlastní likvidace druhými.

K jejímu diagnózování vymyslel klasifikaci "symbolová nemoc" (symbol sickness), která se vztahuje na všechny případy chorobné bigotnosti, ale pomáhá i při diagnózování všech emočních onemocnění. Vypočítává psychologické komponenty, z nich bigotnost a specificky antisemitismus vyrůstají. Na úrovni neurotické jsou to mimo jiné úzkost, potlačený vztek, nízká sebeúcta a sebevědomí (low self-esteem), sebenejistota (insecurity) a z ní plynoucí pocit ohrožení. Ty se kombinují s obrannými prvky vyčleňování, sebevyloučení či odcizení (displacement and alienation), promítání vlastních problémů do druhých lidí (projection), racionalizace, odcizení, kompartmentalizace čili rozškatulkování reality do oddělených a nepropojených částí.

Používání symbolů je normální proces zjednodušování a klasifikování komunikace a vnímání reality. Symbolovou nemocí se stává, když se používaný symbol vzdálí od reality natolik, že začne představovat něco jiného. Tímto posunutým a odtaženým symbolem se pak realita filtruje tak, aby symbolu odpovídala. Všechno v realitě, co mu neodpovídá, se buď z vnímání cenzuruje nebo upravuje tak, aby nereálný symbol potvrzovalo. Mírná forma všech těchto neurotických prvků a posouvaní symbolů je přítomná ve všech lidech, nemocí se stává jejich zveličením a vzdálením symbolu do té míry, že s realitou ztratí souvislost.

Toto vzdálení, které Rubin nazývá "S.gap" (mezera mezi symbolem a realitou), je počáteční stádium chorobné bigotnosti. Ta roste vzdalováním symbolu od reality do vlastní autonomie, až dosáhne stádia "minimální symbolové autonomie", symbolizující zcela nový význam realitě vzdálený. Následuje "fragmentace", čili odtržení autonomního symbolu od centrální mentální kontroly a logiky, vytvářející sebeklamy. Dalším stádiem je skreslení či překroucení skutečnosti (distortion) až do grotesknosti, v níž symbol může adoptovat protichůdné vlastnosti. Příklady v antisemitismu jsou představy Žida jako bohatství zbožnujícího kapitalisty, ale zároveň revolucionáře kapitalismus svrhávajícího. Zákeřného zbabělce, ale zároveň arogantního troufalce.

Symbol se tak stává obrazovkou, na kterou promítáme svoje vlastní vnitřní konflikty a sebenenávist a přesouváme je na někoho jiného, abstraktního, abychom je nemuseli sami v sobě řešit. Do té vložíme silnou "emoční investici", která symbolu dává velkou důležitost, idealizuje si jej a přeměňuje jej ve "stereotyp", který se upevňuje nacházením podpory v okolí, přebíráním zavedených předsudků a z kontextu vyňatých nebo vymyšlených důkazů. Těmi stereotyp přechází do dalšího stupně "obsese, nakažlivosti a sugestibility", jimiž se posiluje a posouvá za hranici snadného návratu, protože ztrácíme schopnost naslouchat argumentům a objektivně zvažovat informace. Ty naopak bereme jako potvrzení jejich pravdivosti. Ve stylu: Když se mě někdo snaží něco vyvrátit, je to jen důkaz, že je součástí nějakého spiknutí. V této chvíli se stáváme snadno zmanipulovatelní někým, kdo nám stereotyp potvrzuje a dává nám náhražku sebeúcty tím, že nás přijímá do svého společenství podobně cítících a vzájemně se ujišťujících. Tak vznikají organizovaná totalitní hnutí. Jak roste jejich početní síla, tak roste i naše přesvědčení o pravdivosti naší vize nenáviděného symbolu a potřeba jej zničit, než zničí on nás. Neuróza se změní v psychózu, jejímž důležitým aspektem je ztráta soudnosti, soucitu a svědomí, kompenzovaná megalomanií.

Zde pak přebírají řídící úlohu další aspekty jako "přehnané a nutkavé hierarchické úsilí", v němž sami sebe posouváme nahoru na pomyslném hodnotovém žebříčku. Následuje "konformita a závislost" na autoritě, dogmatu, skupinové filozofii a potřeba stále většího sebeklamu. Silnou úlohu hraje další prvek "závist", která může vést až k útoku a okrádání osob, na než se nás symbol vztahuje. Přes další fáze "znecitlivění, odlidštění a odosobnění" až do "nevědomí", že konáme něco nespravedlivého či nemorálního. Lidé trpící symbolovou nemocí to nevědí a pokládají svůj stav za normální a normativní. Pak už stačí trocha "vzteku a intenzity" a jde se spravedlivě vraždit.

Tyto prvky jsou poznatelné v každé chorobné bigotnosti a Rubin je ve své eseji rozvádí do detailních až dramatických aspektů. U západního antisemitismu konkrétně pak navíc objevuje ještě dva pozoruhodné prvky, které mnohé překvapí a budou se na první pohled zdát přitažené za vlasy. Jedním je potlačovaná (a nevědomá) nenávist vůči Kristovi za to, že nedokážeme žít podle příkazů a příkladů, které na nás nakládá. Objevil ji už Nietzsche. Vědomí či podvědomí, že Kristus vzešel ze Židů, pak přesměruje naši nenávist z Krista (na něhož si troufat nesmíme) na Židy jako obětní kozly. Jinými slovy (a podle biblického obrazu) na ně naložíme svoje hříchy a vyženeme je do pouště. Tím, připomíná Rubin, se nesnaží kritizovat křesťanství, nýbrž jeho neurotický výklad, zastírající křesťanské kvality odpouštění, soucitu a lásky k bližnímu.

Druhý prvek je sexuální a jeho pochopení bude od nás vyžadovat velkou hloubku sebechápání. Rubin mu říká "homosexuální panika". Vychází ze statistického zjištění, že téměř každý prožil chvilky sexuálního zmatení, ať už ve snech nebo letmé atrakci k osobě téhož pohlaví. U některých lidí to vyváří paniku a obavy, zda nemají homosexuální sklony. Takoví panikáři, připomíná Rubin, jsou často, z vlastní nejistoty, největšími homofoby. Jako historický příklad uvádí nacistickou perzekuci homosexuálů, která byla výsledkem homosexuálních sklonů mnoha nacistů a Hitlerova masakru velitelů SA, kteří byli praktikujcí homosexuálové. Pochopitelné a často viditelné. Jak to ale souvisí s antisemitismem?

Člověk postižený symbolovou chorobou antisemitismu si do svého symbolu Žida promítl všechny slabosti (soucit, svědomí, nebojovnost, kompromis, atd.), které vnímá jako zženštilé. Protože je nenávidí v sobě, potlačuje je a pěstuje si místo nich přehnané vlastnosti mužství jako sílu, bezcitnost, kázeň a krutost. Těmi pak ve svém symbolu Žida drtí svoje vlastní ženství.

A jak chorobnou bigotnost léčit? V jejích vrcholných fázích těžko – Hitler se dal vyléčit už jen porážkou ve válce. V počátečních a mezičlánkových fázích účinkuje motivace k užitečnému tvoření, které nám posiluje sebeúctu a sebevědomí a osvobozuje nás od strachu z porážky, z pocitu ponížení a potřeby se mstít. (Tak, připomíná Rubin, se po druhé světové válce léčilo Německo). Informovaností o faktech, kde začíná skreslování informací. Navracení k realitě pokaždé, když se jí naše symboly vzdalují. Vzděláváním o jiných ideových systémech a kulturách a jejich výsledcích. Odpouštěním, sebeodpouštěním a napravováním křivd. Pěstováním židovsko-křesťanského svědomí, soucitu, humanismu. Otevřeností k jiným idejím než jsou naše, se sebejistotou, že je dokážeme zvládnout a že nás proto neohrožují a s vědomím, že člověk mentálně, emočně a morálně roste a učí se ne jen potvrzováním vlastních idejí, nýbrž i konfrontací s jinými, které jej nutí k tvořivému myšlení a produktivnímu životu.

Převzato z www.ceskapozice.cz