19.3.2024 | Svátek má Josef


BIG BEN: Populismus (2)

21.5.2019

Ohrožení, nebo záchrana demokracie?

V roce 1989 se staly dvě zásadní události, které spolu na první pohled nesouvisejí, ale dají se vnímat jako dvě strany jedné mince, nebo spojené nádoby. Zatímco východní Evropa se osvobozovala od komunismu, západní Evropa se zbavovala své základní svobody, jíž je svoboda projevu.

Prvním útokem na ni bylo íránské vyhlášení trestu smrti na britského spisovatele Salmana Rushdieho, který se pokládal za muslima sekulárního či kulturního a domníval se, že si může beztrestně utahovat z proroka. Zhruba v době, kdy jste cinkali klíči za pád komunismu, ulicemi západoevropských měst pochodovali vzteklí muslimové volající smrt Rushdiemu. Třebaže se tím podle evropského práva dopouštěli trestného činu, nikdo z nich nebyl zatčen. Jeden politik za druhým kritizoval Rushdieho, že provokuje a uráží citlivost světového náboženství.

Ústup západního establishmentu znamenal první velké prolomení evropské tvrze svobody. Ta se zrovna v té době ukolébávala vírou, že demokracie navždy zvítězila, jak si liboval Francis Fukuyama v eseji Konec dějin. Demokracie usnula na vavřínech v domnění, že se už nikdy nebude muset před žádnou totalitou bránit a že už stačí, když bude sama sebe vytřibovat, obrušovat a oprošťovat od tradičních vad a nešvarů.

Tak do západních institucí prosákla nová ideologie, jejímž zásadním principem bylo jednak odhazování svěracích kazajek západních tradic, jednak obrana „menšinovosti“ před „většinovostí“ a většině vydaný zákaz cokoli menšinového urážet. Vypukla naplno až od 90. let, ale už tehdy se jí začínalo říkat Political Correctness. S její pomocí se i islám prohlásil za uráženou menšinu a získal její vehementní podporu nejprve v médiích, kultuře a vzdělání a postupně i v politice, policii a soudnictví. Tato pomoc přímo způsobila radikalizaci na Západě žijících muslimů, protože odmítla chránit muslimy liberální před muslimy radikálními.

První test s Rushdiem radikálním muslimům potvrdil, že Západ se nebude bránit a že budou moci postupně přitvrzovat. Brzy po něm následovaly v Británii pákistánské gangy prznící tisíce britských puberťaček, o nichž si politicky zkorektněná Británie dvacet let netroufala ani informovat veřejnost, aby nebyla nařčena z rasismu. Pronásledování dánských karikaturistů a masakr Charlie Hebdo už byly provázeny výzvami k legitimnímu omezení svobody o zákaz urážení. Kohokoli a čehokoli, co se cítí uráženo. Tak vedle liberalizujícího se “postkomunismu” na Východě vzniká totalizující se a k iracionálnu tíhnoucí liberální “postdemokracie” na Západě, která se liší jen tím, že se k ní dospělo z opačné strany. Perzekuce racionálna ve prospěch ideálna, provázená potlačováním faktů neladících s předem stanoveným narativem. Totalitní psychika s liberální tváří.

Prosazuje teoreticky víru v rovnost a univerzalitu všech kultur, ale v praxi potlačuje kulturu domácí kulturami importovanými a tradiční hodnoty hodnotami pokrokovými. Jejím záměrem je vytrestat západní civilizaci za její povýšenost a aroganci. Její strategií je rozleptávat zevnitř dlouhodobě a pracně budované ideové a hodnotové struktury, na nichž Západ tak vratce stojí. Činí to vzděláváním, propagací, medializací, politizací a osočováním nositelů standardních idejí, hodnot a zvyklostí, označováním nálepkami jako nacionalisté, pravicoví extrémisté, xenofobové, bigoti, rasisté, fašisté, nacisté. Demokracie v něm přestává být vládou většiny a ochráncem práv jednotlivců a stává se handrkováním nátlakových skupin a skupinových privilegií.

Nově definované nekorektní myšlenky se stávají nepřípustné v médiích, ve školství, v politice a jiných veřejných oborech lidské činnosti. Lidé, kteří je vyslovují, jsou vyhazováni ze zaměstnání, pranýřováni a zesměšňováni. Zavedením trestného činu “nenávistného myšlení” se některé “nekorektní” myšlenky stávají zločinem a stíhají je lidé, které je možné nazvat myšlenkovou policií.

Politická korektnost vymazává z kulturní paměti historické prvky, principy, mýty, legendy, symboly a pravidla, na nichž byla západní civilizace postavena a jejichž zachovatelem a pokračovatelem je politický konzervatismus. Ten je postupně z evropského politického spektra vytlačován coby představitel všeho, co je na západní civilizaci zavrženíhodné. Je nálepkován přezdívkami a „extrémistickými“ nálepkami jako xenofobie, rasismus, imperialismus, fašismus a zbavován vlivu v politice, médiích, školství i ekonomice.

Konzervativní strany se pod tímto tlakem postupně vzdávají konzervativních principů a mění se v liberální, nevázané tradičními civilizačními pravidly vyrůstajícími z anticko-biblických kořenů, jejich etiky, racionality a smyslu pro fair play. Umlčením konzervatismu demokracie ztrácí schopnost diskriminace mezi dobrem a zlem, správností a chybností, kvalitou a šmejdem, fakty a bláboly, a tím také motivaci k obraně svého jedinečného a nenahraditelného dědictví.

Liberální a středolevé strany se zároveň nechaly infiltrovat a unést krajně doleva neomarxismem. Jeho vysvětlení by potřebovalo celou knihu, my to zkusíme v několika odstavcích a flashbackem do 50. a 60. let minulého století.

Tam na západních univerzitách zapustila kořeny politicko-kulturní nauka profesorů z frankfurtské univerzity, uprchlých do Ameriky před Hitlerem. Říkala si „kritická teorie“ a jejím předním propagátorem byl politický filosof Herbert Marcuse. Ten nabídl kritiku všeho, co tvořilo základ západní civilizace. Demokracii označil za stejně totalitní jako jakákoli jiná totalita, a v mnohém smyslu horší. Jeho kolega kunsthistorik Theodor Adorno kriticky demontoval smysl západní kultury, mimo jiné obhajobou dvanáctitónové kakofonie nad oktávovou harmonií. A psycholog Wilhelm Reich zkritizoval svěrací kazajku buržoazní sexuální represe a vyhlásil totální sexuální svobodu.

Neomarxistické – na rozdíl od staromarxistického – na jejich učení bylo toto: Násilná revoluce proletariátu na Západě nemohla uspět, neboť ten se nechal zlákat pozlátkem ekonomické prosperity a stal se pro revoluci nepoužitelný. Místo něho se revoluce musí soustředit na intelektuály a pod maskou liberalismu získat politickou moc „dlouhým pochodem institucemi“, který vymyslel ve 30. letech v Mussoliniho vězení jeho jinak dřívější komunistický kamarád Antonio Gramsci.

Stejným způsobem proběhl pochod institucemi evropskými, začínající na univerzitách (kde dnes podle jednoho průzkumu vyučuje 12krát víc liberálů a marxistů než konzervativců) a končící ovládnutím liberálních a levicových stran. Jejich útok na všechno pravicové pak vytlačil tradiční konzervatismus i z konzervativních stran.

Tak vznikl politický systém, který si říká „liberální demokracie“. Málokdo, komu to pojmenování skřípe, si uvědomuje, jak je přesné. Liberální demokracie je demokracie zbavená konzervatismu. Vláda svévolné politiky bez ohledu na realitu, bez trvalých nadčasových pravidel a bez opozice. Nakonec i bez toho královského šaška, kterého umlčuje už i na internetu. Liberální demokracie ochořela – částečně díky Fukuyamově iluzi vítězného konce dějin – psychickou poruchou, kterou znali už staří Řekové a nazvali ji hybris. Znamená zaslepenou víru ve vlastní neomylnost, neporazitelnost a netrestatelnost. Trpí jí a nakonec na ni zajdou všichni diktátoři.

Kdo lamentuje, že česká demokracie selhává, přehlédl toto: česká demokracie nikdy nevznikla, protože si od samého začátku pletla liberalismus a konzervatismus v domnění, že jsou oba pravicové. I ta nejpravicovější ODS si říkala a stále říká „liberálně-konzervativní“, což znamená v praxi liberální. Česká demokracie tedy dospěla jen k té demokracii liberální, a dál ke konzervatismu už nemůže, protože jí to západní liberální demokracie nedovolí.

****

Ke kompletnímu pochopení dnešní krize liberální demokracie potřebujeme ještě jeden flashback, a to do roku 1944, kdy na mezinárodní konferenci v Bretton Woods ve Spojených státech vznikla koncepce ekonomické globalizace s bohulibými úmysly vzkříšení světové ekonomiky zničené válkou.

Hodnocení, zda globalizace, jako forma ekonomického liberalismu, celkově přinesla světu víc pozitiv nebo negativ, přenecháme ekonomům. Vyjmenujeme si jen tři, které na západní demokracii měly pozvolný, ale trvalý dopad negativní.

1. Globální nadnárodní korporace získaly nadměrný vliv na vlády a ovlivňují jejich politiku.

2. Přesunem výroby za levnější pracovní silou – nebo už jen hrozbou takového přesunu – ochudily západní výrobce a všechny třídy lidí pracujících ve výrobě.

3. Nepromyšleným ekonomickým, politickým a vojenským zasahováním v rozvojových zemích působí chaos, jehož následkem je masivní migrace do Evropy řízená liberální politikou nadržování migrantům a tak působící další ochuzování Evropanů a kulturní a sociální devastaci tradičních evropských komunit.

Globalizace plus liberalismus plus migrace plus islamizace tvoří iracionální kombinaci, která je demokraticky a demograficky destruktivní a civilizačně smrtelná. Celé početné společenské třídy zjišťují, že nemají v politice zastoupení. Při absenci rozvážné konzervativní korektury vyhnané z politiky se konzervatismus jako otloukánek vrací zadními vrátky v podobě emocionálnějšího a zjednodušujícího populismu, s upřímnou, ač ne dost intelektuálně vyslovovanou touhou demokracii zachránit.

Globalizovaný liberalismus zapomněl na jeden z nejdůležitějších odstavců v Paineově Právech člověka. Tím je odstavec třetí, sdělující toto: „Princip veškeré svobody sídlí zásadně v Národě. Žádná instituce a žádný jednotlivec nesmějí vykonávat autoritu, která nevychází výslovně z něho.“

Národní populismus není totalitní útok na demokracii, jak se liberální demokraté domnívají, nýbrž její pojistka. Poslední varování ochotné dodržovat všechna demokratická pravidla, než civilizace sklouzne do chaosu. Poslední vyjádření vůle k obraně civilizace, té demokratické, včetně té liberální. Poslední nabídka spolupráce s liberalismem ochotná mu zaručit svobodu, než se na něj vrhnou antidemokratičtí predátoři zprava, zleva a zvenčí. Dnešní evropské populistické strany v sobě nemají nic fašistického. Jsou naopak poslední zoufalou bariérou proti fašismu.

Bojem proti populismu si liberalismus podřezává větev sám pod sebou. Nezachrání-li dnes demokracii populismus, nezachrání ji nic.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.