19.3.2024 | Svátek má Josef


BIG BEN: Populismus (1)

20.5.2019

Ohrožení, nebo záchrana demokracie? 

Proč má demokracie dobré jméno a populismus špatné, když jsou oba odvozené od lidu? Je to snad tím, že řecký demos, v němž se jako ryby ve vodě pohybovali všelijací Sokratové, Eurypidové a Hippokratové, byl proto noblesnější a inteligentnější než římský populus, který si spíš liboval v gladiátorských rvačkách a házení křesťanů lvům? Je římský politický princip dávat lidu chléb a hry demokratický, nebo populistický? Je demokratická politika zároveň populární? A je populistická politika ještě demokratická? Nebo je to jen hraní se slovíčky, v němž (podle Humpty-Dumptyho z Alenky v říši divů) slova znamenají přesně to, jaký význam jim chceme dát?

Většina encyklopedií definuje demokracii jako „systém vládnutí, v němž nejvyšší moc je svěřena lidu a lidem vykonávaná přímo nebo nepřímo prostřednictvím reprezentace obvykle pravidelně měněné ve svobodných volbách“. Populismus je definován jako „politické ideje a aktivity zamýšlené k získání podpory obyčejných lidí nabídnutím toho, co chtějí, a často se vymezující proti elitě“.

Jaký je tedy vlastně mezi nimi rozdíl? Jaký je rozdíl mezi „lidem“ a „obyčejnými lidmi“? Co je na rozdíl od obyčejných lidí „elita? To slovo přece znamená „zvolení“, čili totéž co „reprezentace“. Čím se tedy z reprezentace stává elita? Tím, že se „zvolení“ změní na „vyvolené“. Když zapomenou, že jen zastupují, čili slouží, s vědomím dočasnosti a odvolatelnosti. Když se stanou permanentní vládnoucí třídou hájící své vlastní zájmy a odhazující odpovědnost vůči oněm „obyčejným lidem“. A když obyčejní lidé zjistí, že v demokratické politice nemají volbu dostatečně mocného a praktického zastoupení hájícího jejich zájmy.

Přesně tam se dnes dostala Evropská unie. A protože členské státy z větší části přebírají její zákony a pravidla, promítá se to do jejich vlastních vládnoucích elit. A přichází doba, kdy už si to obyčejný lid nechce nechat líbit.

****

Referendum o brexitu byla první velká srážka elit s tím obyčejným lidem. Po ní následovaly další: zvolení Trumpa, volební posílení Orbána, rakouská vládní koalice, téměř zázrakem vytvořený konsensus italských takzvaně extrémních stran levice a pravice v jednu vládu, francouzské žluté vesty, „populistická“ koalice do eurounijních voleb. Tyto srážky se dají také pojmenovat: ideologie versus realita, utopismus versus realismus, globalismus versus lokalismus, glajchšalt versus rozmanitost, dirigismus versus laissez-faire, imperialismus versus nacionalismus. V kontextu EU se to dá shrnout pod pojmy, které vymyslel anglický konzervativní filosof Roger Scruton: oikofobie čili nevraživost či neúcta k domovu, a oikofilie čili láska k domovu.

Konflikt mezi nimi je kořenem dnešní krize západní civilizace. Její elity si říkají „liberální“ a svému vládnoucímu systému „liberalismus“. Vše, co se jejich systému vymyká, přezdívají „populismus“. Brání se mu ze všech sil a vyhrožují jej vymýtit. My si proto tento konflikt budeme definovat jako srážku globálního liberalismu s národním populismem.

Zda budeme fandit jednomu nebo druhému, bude záviset na tom, kolik jsme do toho či onoho investovali hmotně, emočně, intelektuálně, politicky a společensky. Míra naší investice bude určovat sílu naší angažovanosti pro jedno či druhé. Ta pak bude řídit stav naši informovanosti o jednom a neinformovanosti o druhém, čili čemu se anglicky říká „bias“, ne úplně přesně překládané jako předpojatost či zaujatost, přesněji znamenající upřednostňování jednoho úhlu pohledu nebo výkladu informací před jinými možnými pohledy nebo výklady. A tady si musíme na chvilku odskočit do komunikační psychologie.

Bias si filtruje vnímané informace tak, že přijímá ty, které už přijatý pohled či výklad potvrzují, a odmítá ty, které jim protiřečí. Rozpor mezi přijatým pohledem či výkladem na jedné straně a odlišnou realitou na straně druhé působí v naší mysli rušivý konflikt zvaný „kognitivní disonance“, čili vnímání protichůdných informací zároveň. To je sice proveditelné, ale vyžaduje si mimořádnou schopnost a ochotu nechávat informace nedokončené a neuzavřené, s vědomím, že jedna lidská mysl nebo jedna stejně myslící skupina lidí není schopna pojmout jednoznačně a jednou provždy realitu v celém jejím rozsahu a všech jejích kontextech.

Většina z nás se konfliktu kognitivní disonance snaží vyhnout tím, že preferuje a vyhledává informace přijatý výklad potvrzující a odmítá nebo ignoruje informace tento výklad popírající. Čili provádí si cenzuru. Tak se obyčejný „bias“ neustále posiluje v „confirmation bias“ čili „zaujatost potvrzenou“ do té doby, než nás nával protiřečících informací z reality donutí k jedné ze tří variant:

a) Vzít na vědomí, že může existovat vedle sebe několik výkladů týchž informací, aniž by musely dospívat k jednomu závěru a aniž by proti sobě musely válčit.

b) Svého výkladu se vzdát a změnit paradigma, čili přizpůsobit teď už nereálný pohled a výklad informacím reálným.

c) Svůj výklad fanaticky hájit do vyhroceného konfliktu a umlčování jiných.

EU se nachází v té třetí variantě, kde se umlčování nepohodlných informací stává nejen její oficiální politikou, ale i téměř automatickým procesem veřejné debaty na úrovni mediální, akademické i politické. V západní Evropě už to tak funguje dvě desetiletí. Donedávna jsem se domníval, že Česko je toho zatím uchráněno, dokud mě z té domněnky nevyléčil univerzitní profesor žádající zákaz dvou televizních stanic. Vítejte konečně na Západě, takovém, jaký je, ne jaký jste si před 30 lety vysnili.

*****

Liberalismus byl původně dobrý nápad a asi by bez něho moderní demokracie nevznikla. Vychází ze slavných sedmnácti odstavců ve spise zvaném „Práva člověka“ od Angličana Thomase Painea, který si přijel do francouzké revoluce přičichnout a přikibicovat vírou, že lidé se rodí svobodní a svobodní zůstávají. Taktak ji přežil včasným úprkem do Ameriky, kde liberalismus pomohl dát do chodu bez guillotiny. S rovným právem pro všechny na osobní svobodu, majetek a odpor proti útlaku. S právem shromažďovat se do politických asociací, jejichž úkolem je konzervovat přirozená práva člověka. Taky s právem svobodně sdělovat myšlenky a názory a nebýt za ně stíhán, pokud neohrožují veřejný pořádek. Svobodu definoval jako „konání čehokoli, co neubližuje jiným, tedy výkon přirozených práv hraničících se zajištěním výkonu stejných práv druhými“. Se zákony platnými pro všechny stejně a určenými zakazovat pouze takové činy, které škodí společnosti. S právem být pokládán za nevinného, dokud neodsouzen řádným soudem podle řádných zákonů.

V posledních desetiletích však liberalismus zdegeneroval na bezbřehou toleranci, včetně tolerance lecčeho netolerantního a svobodě nepřátelského. Ke své záchraně totiž potřeboval nadčasový morální kompas jasného rozlišení dobra od zla. Pevný rámec konzervovaných nadčasových hodnot předávaný z předchozích generací, z jejich zkušeností, objevů, úspěchů a proher, překonávání překážek a napravování chyb – který by držel liberalismus na uzdě, v podobě „léčebné“. Tímto rámcem se po varováních z francouzské revoluce stal konzervatismus.

Dokončení zítra.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.