26.9.2016 | Svátek má Andrea






BIG BEN: Odvaha a troufalost

7.2.2012

Češi mají hodně odvahy, ale malou troufalost.

Jestli vám to sémanticky na první poslech neladí, chvilku vydržte. A poslechněte si jednu z nejmoudřejších ekonomických pouček, jakou jsem kdy v Česku slyšel. Sdělil mně ji jeden pražský taxíkář:

"Češi mají velkou kupní sílu, ale málo peněz."

V ekonomickém žargonu je kupní síla totéž, co peníze, a od taxíkáře to byl dobrý fór, ať chtěný nebo nechtěný. V nějakém žargonu podobném, dejme tomu vojenském, by odvaha a troufalost také znamenaly totéž. Jenže my si tu nepovídáme ekonomicky ani vojensky, nýbrž psychologicky.

Psychologicky je odvaha jako ta taxikářova kupní síla. Abstraktní stav mysli. Hodně si toho představovat, toužit, hodně o tom mluvit, teoretizovat, analyzovat, vzpomínat, definovat, navrhovat, doporučovat, radit, plánovat co by kdyby. A pak prošvihnout ten správný moment, kdy se ta abstraktní odvaha měla a mohla projevit v jednom konkrétním troufnutí. Než se na něco troufne, moment je fuč. Ne že by odvaha chyběla, ona se jen, mrcha, netrefila, kam měla. Zaspala. Zůstala sedět. Nečinná. Nepěstovaná. Neprojevená. Promarněná. Z praktického hlediska nepoužitelná, neprokazatelná, neexistující.

To se to pak dobře remcá. Tam se česká odvaha trefí pokaždé.

Anglický konzervativní filozof Roger Scruton, který Čechům za hlubokého komunismu jezdíval přednášet filozofii a dobře je zblízka poznal a cítil k nim sympatie, o nich kdysi napsal toto:

"Češi se potřebují naučit rozeznávat mezi přáním (wishing) a vůlí (willing)."

A to je ten přesný rozdíl i mezi odvahou a troufalostí. Dokud si na něco konkrétního svou vůlí netroufneme, odvaha zůstává jen jako přání. Odvaha je jako talent, který se projeví teprve, když se pocvičuje, praktikuje, zdokonaluje – až se jednoho dne stane samozřejmostí.

Jak pravil, tuším, Rachmaninov:

"Rozdíl mezi průměrně dobrým hudebním amatérem a dokonalým profesionálem je ten, že ten první se to naučil hrát tak, že to většinou zahraje správně, zatímco ten druhý tak, že to nedokáže za žádných okolností zahrát chybně."

Kéž by Češi byli na odvahu alespoň ti průměrně dobří amatéři.

Světové hřbitovy jsou plné talentovaných lidí, kteří nikdy ničeho nedosáhli, praví jedno americké přísloví. A Česko je plné odvážných lidí, kteří si nikdy na nic netroufli. Ono je to troufání, víme, nebezpečné, riskantní nebo namáhavé. Odvaha jo, ale troufání? Mohli bychom si ublížit. A hlavně zbytečné. Nevíme, proč se obtěžovat. Stejně to nakonec jako vždy vyřeší někdo za nás bez nás.

Ale odvaha a troufalost nemusí být nutně za každých okolností vlastnost pozitivní. Odvaha a troufalost pustit se do zaručené porážky je projev nedostatečného pudu sebezáchovy, na úrovni sebevraždy. Kdyby Češi byli po celé své dějiny troufalejší, už by tu možná nebyli. Někdy je lepší přežít jako šakali než umírat jako lvi – smíme-li obrátit vzhůru nohama jedno hrdinské přísloví. Někdy. Ne pokaždé. Jen umět rozeznat, kdy které.

Takže těžko říct, zda bylo z hlediska národního přežití pro Čechy horší se Hitlerovi vzdát bez boje než pro Poláky řítit se na koních se šavlemi proti tankům. Skončili oba stejně: nejprve pod okupací německou, pak sovětskou. Poláci vlastně hůř. Ztratili tři miliony křesťanů plus tři miliony Židů, zatímco Češi obou dohromady jen tři sta tisíc. Jenže jak se dodatečně ukázalo, i po tom šakalím přežití pro Čechy Heydrich plánoval ještě šakalštější nepřežití, neboť "Češi nemají v tomto prostoru co pohledávat". Takže člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli zmírněním nebezpečí okamžitého na sebe nepřivolává pozdější nebezpečí větší.

Dá se samozřejmě namítat, že kdyby se lépe vyzbrojení Češi zachovali jako Poláci, druhá světová válka mohla zhasnout na českých hranicích. Jenže Češi se na rozdíl od Poláků neradi obětují pro Evropu, spíš si myslí, že Evropa jim něco dluží. Poláci Evropu zachránili už několikrát, nejvíc vyhnáním Turků od Vídně. Evropa se jim za to odměnila tím, že je rozdělila mezi tři okupantské státy.

Ta kalkulace českého boje proti Hitlerovi by byla riskantní, ale ne beznadějná. Churchill ve svých Dějinách druhé světové války propočítal, že Hitler by na porážku Československa potřeboval šest týdnů. Navíc by musel na Čechy přetáhnout několik divizí z francouzských hranic. To by Francouzům umožnilo do Německa napochodovat jako do másla a bylo by po válce. A kdoví, možná by to ti Češi i vyhráli sami. Nebo by si to Hitler rozmyslel. Nebo by mu to jeho generálové rozmluvili. I kdyby to Češi prohráli, nikdo by je nesrovnal se zemí, jak hrozil Hitler Háchovi. Neměl by mu kdo vyrábět zbraně a boty.

Jenže ono se to zpětně hezky kalkuluje. Nota bene Churchillovi. Taky se to někomu troufá, když je někde na okraji nebezpečí s bezpečným zázemím (nebo zámořím), než když je nebezpečím ze všech stran obklopen.

No vidíte. A už zase o odvaze teoretizujeme a kdovíjaký troufalý čin nám mezitím utíká mezi prsty. Troufalé činy Čechům utíkají každý den. Takovým nenápadným troufalým činem, na který si mnozí každodenně netroufají, je třeba požádat o zvýšení platu, změnit zaměstnání, pracovat přesčas nebo riskovat v podnikání. Troufalým činem je třeba taky nespolupracovat s padouchy. Odmítnout kupovat předražené nebo šmejdové zboží. Zastat se někoho, komu někdo křivdí. Zaměstnat herce neprávem obviněného ze spolupráce z StB. Schválně, kolik vás ví, jak prokazatelně nevinný Kanyza po Jandákově nemravném nařčení nedostal několik let jediné angažmá? Jedinou výstavu? To byla panečku od českých producentů, režisérů a galeristů odvaha. Z čeho vlastně se ve svobodném demokratickém státě mohli tak podělat? Co si mysleli, že by jeho angažováním riskovali? Kdo by je čím ohrožoval?

Odvaha není vlastnost, která by existovala sama o sobě. Je protipólem strachu. Odvaha k něčemu je strach před něčím opačným. Strach je emoce zcela legitimní a nesmírně užitečná pro přežití. Upozorňuje nás na nebezpečí a nutí nás přemýšlet o alternativách. Strach je nakonec to, co rozhoduje o volbě činu, který se může jevit někomu odvážný, jinému zbabělý.

Toto zjištění by mohlo jednou provždy pohřbít jako nesmysl veškeré argumenty mezi emigrací a domácím národem, o tom, zda byla větší odvaha zůstat nebo odejít. Zůstávali i odcházeli jsme všichni ze strachu. Zůstalým vládl strach z nejistoty. Odcházejícím diktoval strach z jistoty. Ti první si netroufli riskovat ztrátu toho známého navyklého výměnou za nebezpečný život plný nebývalého úsilí, sebepřekonávání a stesku po domově. Ti druzí si netroufli na jistotu svěrací kazajky a pravděpodobnost pokřivení charakteru a místo nebezpečí viděli v odchodu šanci hodnou všech rizik: pěstovat svobodu, naději, moudrost, profesionalitu, rozhled. No dobře, tak i bohatnout. A už nám to kruci přestaňte vyčítat, jste dávno bohatší.

Jsme všichni stejní zbabělci. Tak už si tou odvahou přestaňme lámat hlavu a věnujme se užitečnému tvoření věcí, které nám jdou i bez ní. Je jich víc, než se nám na první pohled zdá. Kdyby jich tolik nebylo, už bychom tu dávno nebyli. Italové taky nejsou pyšní na svoje vojáky, ale na malíře, sochaře, operní skladatele a kuchaře.

A jestliže k něčemu tvořivému nenacházíme odvahu, nahánějme si hrůzu z toho, co by se nám mohlo stát, jestli to nevytvoříme.

Vyšlo v časopise KRAUS



Diskuse


P. Kersch
12:58
7.2.2012

A. Reček
17:11
7.2.2012

O. Roldán
0:05
15.2.2012

J. Jirát
9:46
7.2.2012

V. Němec
9:30
7.2.2012

P. Lenc
9:43
7.2.2012

P. Čížek
6:50
7.2.2012

O. Roldán
23:54
14.2.2012

V. Němec
4:36
7.2.2012

O. Roldán
0:01
15.2.2012

P. Sulc
1:04
15.2.2012

O. Roldán
1:22
15.2.2012

P. Sulc
3:55
15.2.2012

O. Roldán
1:33
15.2.2012

počet příspěvků: 18, poslední 15.2.2012 03:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.