Proč jsem od někdejšího názoru, že bychom měli vystoupit z EU, přešel k názoru, že EU je potřeba zbourat, přeorat a nastavit znovu jako asociaci svobodných států, bez Evropské komise, a hlavně bez těch desítek „direktorátů“ pro konkurenci, pro věci ekonomické a monetární, pro vnitřní trh a služby, pro zaměstnanost a sociální věci, pro spravedlnost, práva a občanství, pro průmysl a podnikatelství, pro správné tvary banánů, a kdovíčemu se ještě věnují všechny ty instituce zaměstnávající tisíce pijavic odsávajících peníze a energii evropským tvůrcům bohatství? Bezpečnostní úřad pro bezpečnost potravin. Komunitní úřad pro rozlišování rostlin. Sbor expertů na informaci a komunikaci ve sféře zemědělství. Komise profesionálních zemědělských organizací. Výbor pro emancipaci venkova. Komise pro značkování evropského dědictví. Evropská asociace chutí a příchutí. Evropská federace obchodu sušeným ovocem, jedlými ořechy, konzervovaným ovocem a zeleninou, konzervovanými rybami, kořením a medem. To jen v potravinářství.

Kolik z nás ví, že na právech žen zase v Bruselu pilně pracují instituce, instituty a kvazinevládní agentury zvané Evropská unijní agentura pro základní práva, Evropský institut pro genderovou rovnoprávnost, Ženská informační centra, Ženy pro Evropu, Muži pro genderovou rovnoprávnost, Strategie pro rovnoprávnost mužů a žen, Unijní index genderové rovnoprávnosti, z těch několika, které se mně podařilo z bludiště euroinstitucí namátkou vydlábnout? A že od té doby vznikají stále další pro takové či onaké genderové identifikace, pro regulace toho či onoho (nač si vzpomenete, to tam najdete), a příkazy a zákazy takových či onakých jednání, chování a postupů?

Ke změně názoru mě vedly dvě události, téměř souběžné: Jednak nekonečně se vlekoucí jednání Británie s nekonečně se vzpouzející a trestající Evropskou unií, o němž stále ještě, půlrok před vystoupením, nevíme, jak dopadne. Kromě jistoty, že EU přijde o 16 % svého rozpočtu, na což reaguje nikoli racionálně snížením, nýbrž utopicky zvýšením rozpočtu a „posílením integrace“. A jednak Viktor Orbán, který jako první sloužící státník před dvěma roky přišel na nápad, že střední Evropa má povinnost celou Evropu probouzet a zachraňovat jednoduchou neposlušností vůči iracionálním nařízením z Bruselu. Kdo to tehdy pokládal za fantasmagorii, si k tomuto nápadu dnes může, kromě Visegrádské 4, přičíst Rakousko a hlavně Itálii. Ne vystoupit, ne reformovat, ale přeorat evropské instituce tak, aby přestaly Evropanům škodit, a zrušit ty, které nepřinášejí žádný užitek. Nahradit je dobrovolným sdružením svobodných států, bez zastřešujících diktátů nadstátních institucí. Ne „pryč od Bruselu“, nýbrž „pryč s Bruselem“. Ne czexit, nýbrž bruxit.

S tímto cílem teď Salvini přizývá všechny eurodisidentské politiky k jednotnému útoku na Brusel v blížících se europarlamentních volbách. K tomuto cíli by se měli přimknout všichni svobodymyslní politici bez rozdílu stranického členství. A cílit celoevropsky, neboť v ohrožení je celá Evropa. My jsme to pověstné horní patro Titaniku, kde se ještě tančí, když už se celý potápí. Kdo si myslí, že se můžeme sami zachránit, jestliže nepomůžeme zachránit celý kontinent, spadl s Měsíce.

Mezitím je možné disent zrychlit, a to i v Česku, bez dalšího vyčkávání, jednoduchým vydáním dodatku ústavy, že zákony schválené národním parlamentem převažují nad regulacemi EU. A tak domácím parlamentem zablokovat každý příkaz Bruselu, který škodí, omezuje svobodu a tvořivost občanů. Takový dodatek by měl být naléhavou prioritou parlamentních jednání. A potřeboval by procitnutí politiků z utopie do reality.

Potřebujete-li k tomu navíc nějaký slogan, tak nabízím „Svobodné Česko v bezpečné Evropě“.

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.