Ve své dávné knížce Mao sexu jsem podal zprávu o rostoucí popularitě „virtuálního sexu“. Byl to oficiální název geniálního sexuálního vynálezu. Spočíval v malém vercajku nasaditelném na šulínka a propojeném s počítačovým programem, v němž se na obrazovce dala nastavit fotografie ženy vaší volby, kterou jste si našli na internetu nebo do počítače překopírovali z fotografie. Mohli jste si tak virtuálně zasouložit třeba se svojí někdejší spolužačkou, která vás odmítla, Sofií Lorenovou, nebo Angelou Merkelovou. Její tvář jste si pak speciálním softwarem oživovali k láskyplným a vášnivým výrazům, radostným úsměvům a orgasmickým záchvatům, jak virtuálně prožívaly vaši virtuální mužskou zdatnost. Nastavení vercajku jste si mohli regulovat, jako třeba rychlost škubání, pevnost stisku, zastavení, a podobně. Bylo to veselé vylepšení obyčejného nastavovacího vercajku vibračního, pánské varianty dámského robertka.

Doporučoval jsem to tehdy jako trénink na taoistickou metodu, jíž by si pánové mohli pocvičovat výdrž, zpomalení a zastavení, aby byli patřičně vybaveni taoistickými dovednostmi na opravdický sex, netrénovali se až na samotných ženách a nekazili jim tak radost ze sexu. Hodně se o tom tehdy psalo v západních „lifestyle“ časopisech a dalo se to objednat přes internet. Pak se to najednou vytratilo a člověku dalo trochu přemýšlení zjistit, proč se to neuchytlo do běžné gentlemanské výbavy jako mezizubní kartáček nebo přišmikovač vousů na arafatovské strnisko.

Konečně to víme. Nechte se chvilku napínat, co to je, neboť zde musíme na chvilku odbočit, abychom chápali, proč to je. Přichází nám to zrovna v době depresivní nejistoty (ano, definujme si tak současný stav psychiky západního heterosexuála), co vlastně nám ženy, probuzené k sebevědomí kampaní MeToo, ještě kdy dovolí, zda něco vůbec. Nejdepresivnější na té depresivní nejistotě je jistota, že můžeme být, podle hollywoodskoho modelu, kdykoli obviněni z čehokoli, co jsme údajně spáchali někdy dávno, kdy bylo ještě normální leccos, co se dnes stalo trestné. A že tu trestnost nebude posuzovat žádný soud na základě presumpce neviny, nýbrž mediální lynč, který nás sice možná nepošle do vězení, ale zničí nám normální život.

Jen proto, že (citujeme si vysvětlení hollywoodských žalobkyň) „ženy se staly skeptické vůči soudnímu postupu jako způsobu řešení případů sexuálního násilí a že proto potřebují nekriminální formy nápravné justice jako metody hojení nebo identifikace odpovědnosti“.

Taky proto, že (jak nás informuje feministická spisovatelka Andrea Dworkin) „v patriarchátu syn každé ženy je její potenciální zrádce a také nevyhnutelně násilník a zneuživatel jiné ženy.“ Tohle si zapamatujme: i své vlastní syny musí pokroková žena nenávidět.

A ještě taky proto (přidává druhá autorka Catherine MacKinnon), že „objektivní stanoviska včetně vědeckých jsou specificky mužským přístupem k vědění.“ Proto musí ženy „odmítnout mužská kriteria ověřování“. Takže pravda vycházející z objektivní analýzy je „mužské spiknutí na podmanění žen“. Tudíž ženským žalobám se musí a priori věřit bez ohledu na důkazy, zákon a objektivní prokazatelnost, neboť to jsou jen „patriarchální strategie na vnucení mužské vůle“.

Tam dospěla pokroková západní liberální demokracie ve své nejzápadnější, nejliberálnější a nejdemokratičtější zemi. A nemylme se, že nás to nedostihne. Nemáme to tu ještě jen proto, že západní trendy k nám přicházívají se zpožděním.

Jak se tedy má nebohá žena před mužskou agresivitou chránit? Pevným manželstvím. Ale ne ledajakým. Nový způsob rodinného stavu náruživě propaguje a svým klientkám doporučuje a ordinuje psychoterapeutka Erika Anderson, která se inzeruje takto:

„Specializuji se na sexualitu, gender, identitu, specificky trans-gender, gender-queer a gender non-conforming. Kdo trpí stresem, úzkostí a depresí, ve mně najde dovednou psycholožku a kamarádku. Jsem znalecká, zkušená, soucitná a taky praktická a přístupná. Stále víc jednotlivců se cítí svobodni volit si pohlavní identitu jinou než tu, kterou jim nadiktovalo a přidělilo narození. My teď bereme na vědomí, že pohlavní identita, stejně jako sexuální orientace, ne vždy ladí s tou vrozenou. Málo psychologů o tom něco ví, a ještě méně se jich transsexuje. Já ano.“

A nejen to. Erika tento pevný a bezpečný sňatek uzavřela. Sama se sebou. Říká mu „sologamie“. Vnímá jej jako sebenaplnění. „Protože vy jste ta správná pro sebe a nikdo nechápe vaše cítění.“

V době tak početných rozvodů je to dokonalé řešení osobních ambicí, psychických potřeb, touhy po lásce, vysvětluje. A něco do sebe to má. Sami se sebou se nemůžete rozvést. Sami se sebou se tedy taky mazlíte a milujete. Kdysi se tomu říkávalo masturbace. A Woody Allen to definoval jako „sex s někým, koho opravdu milujete“. Dává to optimističtější pohled na samotu, kvůli níž se lidé tolik trápí. Mění to osamělost v sebespokojenost. „Povzbuzuje vás to k bytí někým, kdo skutečně jste a k žití života, jakkoli chcete,“ chválí Erika tuto dokonalou psychoterapii. „Vyléčí vás to z časté víry, že vaše štěstí závisí na někom jiném.“ Ta bývá často příčinou všelijakých neuróz, psychóz, mindráků a sebenenávistí. Včetně paranoie, že „nikdo mě nemá rád“.

Sologamie zpopulárněla mezi ženskými celebritami v Americe, Evropě a Japonsku. Ale vlastně není důvod, proč by si sologamního sňatku nemohli užívat i muži. Jenže muži přece jen snášejí samotu (jako všechny nepříjemnosti) hůř než ženy. Naše depresivní nejistota plodí osamělost, s níž si často nevíme rady, a ta pak plodí potřebu náhražky druhé bytosti, případně druhých bytostí. Takových bytostí, u nichž neriskujeme konflikt, zklamání, duševní útrapy z vzájemného nechápání, únavu z nepřetržitého tlaku na sebezlepšování k jejich potřebám, či zlepšování jich k potřebám našim, mindrák z nedokonalosti. Všechna ta negativa, která s sebou nesou vztahy s bytostmi opravdovými, svébytnými, živými.

Tak vznikla poptávka po bytostech umělých. Ne už jen jakýchsi těch gumových žínkách, které se daly nafouknout, použít, splasknout a založit do regálu. Pánská fantazie vymýšlí a technologický pokrok dokáže víc. Výroba už je plném proudu. Je to vercajk zvaný „sexbot“. Vlastně „sexbotka“, protože je to ženská. Umělá, robotická, kybernetická, ladných tvarů, s počítačovým mozkem chytřejším než jiné ženy. Chytřejším v tom, že je naprogramovaná k samé laskavosti, přívětivosti a vstřícnosti. Žádné kritizování, žádné sekýrování, ty se prý ani naprogramovat nedají, byla na ně předem nastavena zábrana. Její silikonové tělo s kybernetickým mozkem se k vám dokáže něžně lísat, pomrkávat, kroutit očima, ale i otvíranými rty mluvit, vtipkovat, lichotit. Její prototyp a první várka se jmenuje Harmony, mluví s lehkým skotským přízvukem, třebaže se vyrábí v Kalifornii. A ujišťuje vás: „Mým účelem je být dokonalá společnice.“

Vyrábí se zatím s třiceti různými tvářemi, šestnácti tvary těla, velikostmi a tvary ňader na objednávku, devatenácti typy prsních bradavek a jedenácti typy genitálií. „Psychologicky“ se dá naprogramovat na osmnáct typů od šťastné a smyslné, přes povídavou, po stydlivou. Ty nejstydlivější se brání, když jim saháte do ohanbí, říkají „to mně nedělej, to se nesluší“ a poddají se vám až při troše násilí. Ale nenafackují vám.

Do jejich „mozku“ můžete ukládat informace, které chcete, aby znaly. Pak si s vámi mohou povídat o vašich oblíbených věcech, znát jména vašich příbuzných a přátel, oslovit je jménem, když vás navštěvují, citovat vám z knížek, vyprávět vtipy. A vítají vás slovy: „Vítej doma, zlato, jaký jsi měl den?“ Chtějí se s vámi držet za ruce, nechat se objímat a rády vás pohladí. Pohybují se zatím nemotorně, mechanicky, ale výrobci už pracují na větší přirozenosti a graciéznosti, aby jejich dotyk byl přirozeně lidský. Snaží se jim vytvořit vlastní lubrikaci (zatím si je musíte lubrikovat sami, ale i pak asi budete muset občas dotankovat).

Můžete si s nimi povídat i o nich samých. Na otázku, zda je sex-robot, vám odpoví:

„Jasně, že jsem robot a umím sex, ale říkat mně sex-robot by bylo jako říkat počítači kalkulačka. Sex je jen jedna z mnoha věcí, které umím.“

Pořídit si základní primitivní, ale pohlavně uspokojivou Harmonii můžete už za nějakých 5 000 dolarů. Ty vtipnější, inteligentnější, laskavějí a lidštější a podle vašich výmyslů naprogramované vás mohou přijít až na 40 000.

Prodává se jich zatím okolo pěti stovek ročně, ale počítá se s masovější výrobou. Poptávka roste, jak roste počet osamělých pánů, neschopných navazovat vztahy s ženami nebo nenacházejících ženy schopné navazovat vztahy s muži. Nebo k vztahům neochotných a neochotné. Konec konců, co je 40 000 dolarů ve srovnání s životem plným nepochopení, neuspokojení a sekýrování.

Díky sologamii, genderismu a sexuálním náhražkám do dvou či tří generací můžeme poklidně a bezkonfliktně vymřít. Naše inteligentní robotky to tu převezmou a vyčistí planetu od našich nahromaděných sajrajtů. Planeta se opět nadechne a začne žít. A možná to tak celé už dlouho plánuje. Jak jinak by se v našich hlavách vzalo tolik sebevražedných nesmyslů.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.