14.11.2018 | Svátek má Sáva


BIG BEN: Hrady a zámky na Loiře

27.10.2018

Údolí Loiry je pro Francii tím, čím je Toskána pro Itálii. Magnetem labužníků, vínomilů, památkochtivců, kulturyžroutů, přírodyfandů. Krajinovitě jsou hodně odlišné. Toskáně dominují kopce s cypřiši, Loiře řeky a rybníky s hustými dubovými lesy. Toskána se koupe ve víně červeném s trochou bílého okolo San Gimignana, Loira ve víně bílém, s trochou červeného okolo Chinonu, Saumuru a Bourgueil. Slavným toskánským červeným Chianti, Brunello, Sassicaia a Tignanello konkurují neméně slavná loirská bílá Sancerre, Vouvray a Sauvignon Touraine (to je to, co voní pro nás kopřivami, ale pro Francouze podstatně výrazněji jako pisse de chat čili kocouří čuránky, donedávna nenapodobitelné, dnes téměř k nerozeznání kopírované Novozélanďany). Podobné jsou si hustotou památek: toskánské pestrobarevné plné fresek, loirské šedobílé, tyčící se do kopců, krčící se v stromoví, nebo rozkročené nad řekami, říčkami a vodními příkopy.

Na mapě je najdeme v oblouku Loiry tvaru půlměsíce – ale vlastně spíš ve tvaru bobra: Hubu má na východě ve středověkém vinařském městečku Sancerre. Na hřbetě mu sedí středověce majestátně okatedrálovaný Orléans. Pod krkem ho šimrá impozantní středověká katedrála v Bourges. Zadnici mu tvoří velké město Tours s další gotickou katedrálou a románskými kostelíky, barokním biskupským palácem a středověkými uličkami. Ocas má protažený na západ po Saumur, kde doporučuji končit, nechcete-li dál zabřednout do velkoměst Anger a Nantes, kde občas řádívá, drancuje a pálí (jako tomu bylo za mého červencového loirského bloumání) „mládež“, což je francouzský eufemismus pro vzteklé mladé muslimy. Naproti tomu celý loirský „bobr“ je bezpečný, venkovský a téměř imigrace prostý.

Těch hradů a zámků je tam přes padesát a většina jich nesedí na Loiře, nýbrž na jejích početných jižních přítocích jako Sauldre, Yévre, Cher, Beuvron, Cosson, Vienne. Vzdálenost Saumur-Sancerre je témeř 300 km, Orléans-Bourges 120. Celý bobřík se pohodlně zvládne za týden. Máte-li naspěch, já vám ho zde zhustím na 4 dny. Porůznu uvnitř tohoto bobříka najdete desítky malých venkovských hotýlků (vesměs poměrně levných ** od 45 eur nebo *** okolo 60) a ubytování na farmách (ceny porůznu) na silnicích označené cedulkami „chambres d’hôtes“. Mnohé s velmi štědrou po domácku kuchtěnou večeří 3 chody-víno-voda-kafe za 15-22 eur. V těch se vyplatí zakotvit na několik nocí a hvězdicově vystřelovat do okolí. Máte-li týden, brát to na dvakrát: pár nocí někde okolo Aubigny, další pár někde mezi Valençay a Saumurem.

Všechny zámky a středověká městečka loireského oblouku se časově zvládnout nedají – a taky některé nestojí za víc než vnější pohled – tak se pokusím vám je rozumně profiltrovat.

Hned na začátku malé varování: do všech se vybírá vstupné od 8 do 15 eur, ne ve všech je co vidět, šetřete si na těch několik povinných (doporučím, jak k nim dojedeme). Máte-li novinářský průkaz a jste zvyklí do památek chodit zdarma, durděte se předem, abyste se nemuseli durdit na místě. Zdarma vás pustí jen do těch, které vlastní francouzský stát. Ostatní jsou soukromé, nějaká šlechta nebo novozbohatlíci o ně musí pečovat a novináři jim můžou být ukradení.

A ještě jedno varování: jestli jste z Itálie zvyklí čurat v baru za 1 euro (espresso nebo půllitr vody na stojáka), ve Francii na to zapomeňte. Bar vám vnutí čtvrtlitrovky Perrier nebo Vittel po 2.90 a kafe vás přijde nastejno. Takže k čurání si vyhlížejte (kromě širé přírody) supermarkety, kde si nakoupíte vodu litr za padesátník, bagetu a sýr a salát coleslaw na piknik (oběd pro dva za 5 eur) a užijete si toaletního luxusu na záchodech u východu. S výjimkou Lidla, který ve Francii (na rozdíl od Česka) patří mezi ty největší šmudly: nic pořádného neprodává, není o nic levnější než třeba zázračně zásobený Leclerc nebo Auchan – a nemá záchody. A navíc, chcete-li nakoupit ve velkém na cestu domů, odmítne přijmout dvoustovky, i když jste mu do vozíku naskládali tržbu za 380. Nechali se zjevně rekrutovat do války proti penězům, tržba sem, tržba tam, vydělat, prodělat, koho by to zajímalo. Co jim na to říká německé ředitelství, se možná jednou dozvíme.

Dalším bojovníkem proti penězům se pomalu stávají dálniční mýtné stanice, kde hotovost jich bere ubývající počet. Zachází to až do absurdity 70 centů přijímaných jen kartou, jak se na jednom krátkém úseku dálnice stalo mně.

A teď už to rozjedeme.

Po stručných prohlídkách Sancerre (středověké domky a vinařství) a Bourges (jen katedrála, nic jiného nečekejte), krátká zastávka u románského kostelíka z počátku 9. století v La Chapelle d’Anguillon a v městečku Aubigny-sur-Nère, kde vás překvapí výzdoba města draperiemi skotských dudáků. A jen co nad tím dokroutíte hlavou, dozvíte se, že tamní malý, ale elegantní zámeček z 15. století (nyní radnice) vyženil s místní hraběnčičkou jeden ze skotských Stuartů, který s sebou přivezl na obranu Francie před Agličany prý 10 000 skotských lučišníků. Tak aspoň tvrdí cedulka, věřte si, kdo chcete. Jen pár kilometrů odtud projedete kolem červeného raně renesančního zámečku v Argent-sur-Saudre, na který mrknete jen zvenčí.

Sully-sur-Loire – a tady jsme na chvilku na samotné Loiře – je středověká pevnost obtékaná vodním příkopem napájeným z Loiry. Dva románské kostelíky okoukneme v St. Benoit a Germigny a sjedeme k říčce Casson protékající městečkem La Ferté-St.Aubin a napájející zde vodní příkop elegantního červeného renesančního zámku, přesněji řečeno tří zámečků obstupujících elegantní zahradu. Romorantin je sympatické středověké městečko rozestavěné na ostrůvcích, s kostelíkem z 12. a řekou oblévaným zámkem z 15. století, dnes sloužícím jako policejní prefektura.

Na řece Cher sedí kozí sýrařské městečko Selles, s renesančním zámečkem postaveným na středověké pevnosti a oblévaným řekou napájeným vodním příkopem.

Poklidné tržní městečko Valençay se pyšní majestátním obrovským renesančním zámkem s širokým parkem, kde můžete zahlédnout stádo daňků i zvenčí, nechce-li se vám platit 13 eur vstupné. Jedním z jeho nejznámějších majitelů byl Napoleonův vrchní diplomat Tallyerand, který je zde taky pohřben.

Středověké vesničce Montrésor vévodí raně renesanční zámek na románských základech, který elegantně restauroval v 19. století kamarád Napoleona III polský hrabě Branicki, když jej koupil silně devastovaný. Zámek dodnes patří jeho polskému exilovému příbuzentsvu a hostí muzeum polských artefaktů.

Šouráme se pomalu na západ okresními silničkami, dubovými lesíky, obilnými lány a kozími farmami, přes městečko Loches protékané říčkou Indre, nad nímž ční ohradbená pevnost s vysokou středověkou tvrzí. Ke krátkému zastavení v některé sýrárně slavného válcovitě tvarovaného a popelavě oplísněného kozího sýra v Sainte-Maure, se středověkým kostelem, zbytky středověké tvrze, a elegantním zámečkem, který – jak se dozvíte z místních realitek – je, restaurovaný a modernizovaný, na prodej za pouhých 777 000 eur. Ale než se rozhodnete k rychlé koupi, dobře si prostudujte francouzské daňové zákony: vašim dědicům by francouzský stát mohl napařit až 45% daň, budou-li pokrevní, nebo 60%, budou-li pokrevně vzdálenější.

Fandové d’Artagnanova úhlavního přítele kardinála Richelieua si ještě před Chinonem mohli odbočit do jeho jménem pojmenovaného městečka, odkud pocházel a které si z malé vesničky přestavěl na malý, ale dokonalý vzorec praktické urbanistiky pozdně renesanční francouzské architektury, se čtvercovým náměstím a rovnými ulicemi – vlastně pradědečky budoucích bulvárů – směřující přímo do bran hradeb obstupujících celé městečko a oblévaných vodním příkopem.

To už jsme v okrese Chinon, kde se nám krajina mění ve vinohrady stejnojmenného červeného, jak se blížíme k samotnému středověkému městu téhož jména posazenému na břehu řeky Vienne a zdálky imponujícímu dominujícím hradem. Povinná zastávka na pár hodin, mimo jiné i díky tomu, že parkoviště u nádraží pět minut chůze od centra je zdarma – poměrná vzácnost ve Francii.

Vinice Chinon přecházejí ve vinice Saumur – obě červená vína, znamenitě doplňující místní čerstvé kozí sýry, se tradičně píjí mírně chlazená. Saumur sám je další zachovalé středověké městečko se třemi historickými kostely, posazené na břehu zde už široké Loiry, střežené vysoce se tyčícím goticko-renesančním hradem pravidelného čtvercového půdorysu s kulatou věží v každém rohu a bohatými sbírkami historického užitkového umění: tapiserie, nábytek, nádobí, zbroj a liturgické artefakty.

Zde otočíme čelem vzad a vracíme se jižním okrajem Loiry na Azay-le-Rideau – goticko-renesanční neveliký zámek doslova vyrůstající z vody a ve vodě se zábavně obrážející a opticky zvětšující. Chceme se vyhnout velkoměstu Tours, tak zavčas přejedeme na severní stranu Loiry do Langeais, kde omrkneme zachovalý goticko-renesanční hrad na vrcholku města vlastnícího i románsko-gotickou katedrálu. Nadjedeme Tours, které vidíme rozprostřené na jižní straně řeky, připomeneme si víno Vouvray, jak projíždíme jeho městečkem a Loiru zpět na jih přejedeme až do Amboise.

A zde zakotvíme a ochotně zaplatíme vstupné 11 eur za prohlídku elegantního ohradbeného renesančního zámku s velkým nádvořím (je státní, tak novináři zdarma). Jednak na tu majestátnou vyhlídku do údolí Loiry. Jednak na prohlídku noblesně zařízených interiérů. A jednak poklonit se Leonardovi da Vinci, který zde leží pohřben v místní středověké kapličce. V Amboise strávil poslední tři roky svého života ve službách krále Françoise I., který v první polovině 16. století odstartoval francouzskou renesanci s pomocí italských kumštýřů. Ale jestliže jste věřili, že za těch 11 eur v zámku najdete i muzeum Leonardových vynálezů, zaplačte předem. To se nachází v jeho domě, půl kilometru chůze, se 40 exponáty a se vstupným 15 eur. Na modelech a nákresech před vchodem si všimnete designu spirálovitého schodiště, který si zapamatujete, protože na něj znovu za chvilku narazíte.

Jedete dál po jižním břehu Loiry. Mrknete krátce na jeden z nejkrásnějších z vody vyrůstajících zámků, renesanční Chenonceax. O nějakým 25 kilometrů dál nacházíte pozdně gotický opevněný hrad Chaumont, kde v 16. století sídlívala slavná – nebo taky neblaze proslulá – italská buchta, kterou si vzal Frantíkův syn Jindřich II, jinak též dcera florentinského Lorenza Medicejského jménem Caterina, která, ač nikdy nezbavena italského akcentu, dlouho a hluboce rozvrtávala francouzskou státní politiku za rodících se protestantsko-katolických šarvátek. A milovala sázená vejce na špenátu, jemuž se proto dodnes ve francouzské kuchyni říká oeuf florentin a podává se jako hors d’eouvre čili předkrm, i když ona si je dávala třebas i k snídani.

Blois je další z impozantních menších loireských měst, panoramicky lemující břeh řeky a pyšnící se gotickou katedrálou, středověkými uličkami a renesančním zámkem. Projdeme jím svižně, neboť spěcháme do asi největšího loireského „obytného“ majestátu zvaného Chambord. Zde zaplatíme další vstupné, a novináři opět zdarma, je státní. On totiž byl vždy královský a kdo jiný už jej tak mohl zdědit. A zde se dozvíte, že jeho architektonickým designérem byl sám božský Leonardo, a že na to právě si ho sem král Franta I. pozval. Leonardem navržený půdorys tvoří čtverec s kruhovými věžemi v každém rohu a prodlužovaný vystrčenými křídly. A uprostřed ono Leonardovo spirálovité schodiště, jímž bez námahy stoupáte do horních poschodí, odkud pak proudíte v obvykle poměrně hustých a převážně asijských hloučcích, do nekonečných řad bohatě dobově zařízených a obrazy zdobených, pokojů, studoven a komnat, z nichž do nebe trčí nekonečné množství komínů a v nichž král František hostíval stovky svých šlechtických kamarádů jezdících se sem rekreovat na lov v zámek obklopujících širých lesích.

Než vjedete do Orléansu jako vaší poslední stanice loirské jízdy, zbývá vám ještě prochodit středověké městečko Beaugeancy s úzkými uličkami uvnitř hradeb, zahradami, šlechtickým zámkem a vysokou tvrzí kdysi sloužící částečně jako věznice. V Orléansu se vám taktak podaří na pár hodin najít parkování v podzemním parkovišti pod monumentální katedrálou, stavěnou 300 let od století 13. do 16 a ještě dofasádovávanou neogoticky v 18. století. Ale to už striktně řečeno nepatří do naší anabáze zámecké a hradní.

Zato ale, chcete-li si ověřit, kdo byl ten František I., co uměl a jakým tažným koněm byl pro francouzskou kulturu, nezapomenete se stavit v zámku Fontainebleau. Ten on si sám dal na místě středověké pevnosti stavět a zdobit italskými architekty a kumštýři, z nich nejznámější byli bronzový a zlatnický sochař Benvento Cellini a malíř Gianbattista Rosso, jehož pozdně renesanční (manneristický) styl na vás září z té záplavy stěnových i stropních fresek, jimiž je zámek hustě vymalován. Františkovi nástupci zde nahromadili luxusní nábytek a dekorace několika historických stylů všech následníků trůnu až po pompéznost krále Sluníčka Ludvíka XIV., jemuž jednoho dne o století později tato chaloupka začala připadat malá a postavil si okázalejší, marnotratnější a podle některých kunsthistoriků taky vulgárnější Versailles. Jako takovou, a taky jako symbol nenáviděného svrženého ancien régime Ludvíkovců taky Versailles vnímal Napoleon a císařské sídlo si vrátil do Fontainebleau. Napoleonské sbírky a vybavení tvoří celé jedno poschodí zámku.

Jo, a nevyslovuje se fóntánblö, jak kdosi nakukal českým hercům dabujícím jakýsi francouzský televizní seriál, nýbrž fóntenbló. Podobně jako se jim nakukává vyslovovat Chicago jako čikejgou, když jim to dávno nazpíval Tony Bennet jasně jako šikágou. Jenže co mají chudáci herci dělat, když jim každý číšník ještě 28 let po otevření světa vyslovuje sauvingon jako saviňon.

Psáno pro časopis Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.



Diskuse


P. Princ
12:32
27.10.2018

počet příspěvků: 1, poslední 27.10.2018 12:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.